Článek
Mám doma nadšeného, čerstvě devítiletého fotbalistu. K narozeninám dostal tři knížky o fotbalistovi Pepim od Jana Žáčka. Každý večer před spaním čteme – kus on, kus já. Pustili jsme se s nadšením do prvního dílu s názvem Fotbalový král. Knížka je dle popisu na obalu pro čtenáře od 7 let. Hrdinové jsou pravděpodobně ve druhé, možná třetí třídě, tedy taky tak 7 nebo 8 let mladí. Kniha je vyprávěna přímo hlavním hrdinou Pepim.
Předesílám, že nejsem prudérní, cudná, puritánská matka, která by dítě chránila před světem a vším nemravným. (Anebo možná si jen myslím, že nejsem, když mě rozruší text v dětské knížce.) Dětem jsem nikdy nekecala o čápovi, sprostých slov ze školy znají možná víc než já. Ani nejsem zastánce neustálé korektnosti, ať už rasové nebo genderové. Do školy jsem chodila v devadesátkách, to se ještě šikana neřešila. Nosila jsem brýle, měla jsem kudrnaté vlasy, na děvče husté obočí a byla jsem šprtka. Ani úplně hubená jsem nebyla. Jsem zocelená a dnešní neustálé řešení toho, jak kdo koho označí, co kdo komu řekl a jestli se ho to náhodou nedotklo, mi připadá přehnané. Ale co je moc, to je moc.
Začátek knihy byl v celkem pohodě. Sice mi chlapečka ve chvílích, kdy se tak moc snažil zalíbit otci, aby si ho vůbec všimnul, a když mu spolužáci nadávali do tlustoprdů, bylo líto, ale aspoň jsme si na tom vysvětlili, že se to nedělá. Jenže pak přišla strana 36 a 37. Četl syn, já už lehce klimbala. Když začal číst o dívčích kalhotkách, zpozorněla jsem. Cituji z knihy Fotbalový král (Jan Žáček): „Ale Hanička měla kalhotky hedvábné jako úplně dospělá ženská. A ty kalhotky nebyly přes celý její zadeček, malé kousíčky půlek byly vidět, když se ohnula. Ohýbala se často. Byla si vědoma toho, že jí tam pod tu sukničku koukáme a že jsme z toho úplně mimo. Protože taky věděla, že Alena, Simona a Milena jsou fakt mnohem hezčí než ona v obličeji, takže ona musí u kluků bodovat jinak.“ U toho obrázek tří chlapečků slintajících při pohledu holčičce pod sukni. Polkla jsem na prázdno, zamrkala a než jsem stihla zasáhnout, syn pokračoval ve čtení: „Holka nemůže kluka nikam zvát. To by se o ní říkalo, že je děvka nebo ještě něco horšího.“ Následovala otázka: „Mami, co je to „děvka“?“ To už jsem zasáhnout musela. Knihu jsem zaklapla a nevěřícně hleděla na text na zadní straně Pro čtenáře od 7 let. Po 11 letech výchovy umím vysvětlit leccos, ale toto se mi vysvětlovat nechtělo.
Nevím, jestli autor nemá děti a nedokáže posoudit, jaké chování je přiměřené pro jaký věk, nebo jestli se jeho syn v 8 letech takhle chová a připadá mu to normální. Upřímně je mi to fuk. Ovšem rozhodně nechci, aby se takhle choval můj syn. Nechci, aby až vyroste, měl takový pohled na ženy. Opět cituji z knihy Fotbalový král: „Holky jsou stejně blbý a k ničemu,“ prohlásil jsem s přesvědčením. „Fakt je,“ zamyslel se Kopi, „že Hanka má hezký nohy. Vona není hezká jako v ksichtě, ale já myslím, že dlouho vydrží taková, jaká je. Kdežto z Ály bude jednou tlustá krabice,“ zachechtl se.“ Následuje pasáž o nahatých ženských a ségře ve sprše.
Zaprvé mě to neuvěřitelně rozčiluje jako mámu malého syna. Představa, že knížku bude číst bez mé přítomnosti a pak z toho udělá referát ve škole s použitím všech nevhodných slov, nemístných popisů a poznámek, mě opravdu děsí. To na mě v dnešní době rovnou zavolají sociálku. Chápu, že to někdo napíše, ale nechápu, že mu to někdo vydá s doporučením pro děti od 7 let. Některé ty popisy mi připadají vzhledem k druhu knížky dost oplzlé, patřily by spíš do románu pro dospělé. Můj syn ani jeho kamarádi o kalhotky svých spolužaček ve třetí třídě vůbec žádný zájem nejeví. Ptala jsem se. Prý proč jako by měl koukat na kalhotky? Dokonce i starší syn, kterému je dvanáct, to vůbec nepochopil. V jeho věku zatím neřeší ani nohy, ani obličeje dívek, a už vůbec ne jak budou vypadat, až budou velké. Doufám, že když kluci mají tátu, který mě má rád takovou, jaká jsem (jako Marc Darcy Bridget Jonesovou) i s pneumatikou na břiše, rozcuchanýma nemytýma vlasama, hysterickou pod vlivem hormonů, no prostě v dobrém i zlém, tak že jednou budou mít taky tak rádi svou manželku.
Zadruhé mě to uráží jako ženskou (ženy jistě chápou) a zatřetí mě to znechucuje i jako dospělého čtenáře.
Knížku jsme dočetli. Respektive já ji dočetla a některé další úseky jsem cenzurovala. Je to škoda, protože jinak je celkem čtivá a syna fotbalová zápletka bavila. Jsou tam použita známá jména fotbalistů, Pepi se postupně zlepšuje. Pokud pominu ty přisprostlé scény a výrazy, tak je to hezký příběh malého nadšeného fotbalisty. Dokonce jsme začali číst i druhý díl. Já začala předčítat druhý díl. Trošku mám teď ale strach synovi další knížky kupovat, protože až na dva weby, kde byla kniha označena jako odpad a přidán stejný komentář jako ten můj (to jsem dohledala až zpětně, jinak bych ji zřejmě nekoupila), měla výborné hodnocení. Já ji nepovažuju za špatnou knížku, jen nevhodnou pro dítě od 7 let. Možná tak od 15 let, kdy už dítě ví, o čem je řeč. Napsala jsem dotaz i do nakladatelství, ale bez odezvy. To si mám každou knížku přečíst, než mu ji dám do ruky? Nechci, aby syn nabyl pocit, že toto je „normální“ chování malého kluka. Styděla bych se jako máma, že jsem vychovala syna, který takhle smýšlí o holkách.
Vyděsilo mě, jak se člověk snaží, seč může, aby z dítěte vychoval slušného člověka, ze syna chlapa s respektem a úctou k opačnému pohlaví, a pak mu dá do ruky v dobré víře dětskou knížku, kde se dítě dozví tohle. Časy se holt mění. Kamarádčin syn má ve druhé třídě seriózní vztah se spolužačkou a plánují svatbu, náctiletí hrají na lyžáku hry jako Ježek nebo Sluníčko a pak holky neví, s kým čekají dítě (kdo nevíte, o co jde, tak si to radši ani negooglete, ať se vám nechce zvracet). Rodiče neomezují šestiletým dětem přístup k internetu a ty se dívají na filmy pro dospělé. No tak co se divím, že jo? Možná už teda jsem ve 42 letech, odchovaná devadesátkama, staromódní, ale jsem moc ráda, že moji kluci mají „dětské“ dětství nedotčené sexem, vztahy a jinými věcmi, které jejich věku nepřísluší.
Zdroj citací: Jan Žáček – kniha Fotbalový král
