Sopka Chichonal aneb expedice do kráteru po mexicku

V rámci cestování po Mexiku jsme si ve městě Villahermosa půjčili auto a brzy ráno jsme vyjeli na sopku Chichonal. Nevěděli jsme, kam přesně se bude dát dojet autem. Do městečka Chapultenango cesta trvala 2 hodiny. Vedla nejdřív po větší silnici, pak po menší silnici a nakonec po úzké, klikaté, velmi špatné silnici s utrženými úseky. Tyto chybějící pasáže nejsou nikterak předem avizovány, nikdo vás neupozorní, že hned za zatáčkou ve vašem pruhu chybí dobrých 5 metrů asfaltu. Strhnete to do protisměru a doufáte, že se zpoza další zatáčky nevyřítí autobus.

V Chapultenangu jsme odbočili na úzkou kamenitou cestu, která se s opatrností dala projet. Po dvou hodinách divoké jízdy jsme vlastně byli rádi za koryta s pískem, kde se nebylo kam zřítit. Po další asi půl hodince jsme dojeli k Centro Ecoturistico Chichonal. Je to něco šokujícího. Jedete dvě a půl hodiny mimo civilizaci mexickým venkovem a najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, ekoturistické centrum – hezký domeček s informačními cedulemi, bazénem a skluzavkou, dětským hřištěm a recepcí. Zřejmě nějaká státní dotace.

Zaparkovali jsme na poměrně velkém parkovišti a vybalili snídani. Z domečku vyšla paní a zavolala na nás, že se musíme registrovat. Kdysi to tu asi bývalo hezké, ale při bližším ohledání se ukázalo, že hřiště s čouhajícícími dráty a oprýskaný bazén s hnědou vodou na dně a betonovou skluzavkou jsou pro děti spíš smrtonosná past než zábava. Nejlepší časy tedy mělo centrum dávno za sebou.

Sopka Chichonal (1060 m n.m.) je aktivní a nechvalně známá svou ničivou erupcí na přelomu března a dubna 1982. Zemřelo tehdy 2000 lidí a 20 000 jich zůstalo bez střechy nad hlavou. Sopka svými pyroklastickými proudy zničila 9 vesnic v okruhu 8 kilometrů. Do atmosféry se při výbuchu dostalo tak velké množství síry, že to mělo za následek změnu barev při západu slunce na celém světě a dočasné globální ochlazení. Po erupci vzniklo v kráteru jezero, v němž nyní bublá koncentrovaná kyselina sírová.

Jeli jsme sem hlavně proto, že jsme při plánování cesty na internetu viděli, jak lidé po cestičce slézají dolů do kráteru. Jinak se o přístupu k sopce nedalo vůbec nic vygooglit. Přišlo velké zklamání, neboť hned u dveří stála cedule s nápisem „Zákaz vstupu do kráteru“. V ekocentru prodávali spoustu suvenýrů – trika, čepice, hrnečky, magnetky, to vše s logem Volcán Chichonal. Pozoruhodné, protože v knize hostů zas tak moc hostů zapsáno nebylo. Asi přebytky z doby rozkvětu ekocentra. Další velké zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat. Paní nám oznámila, že si musíme zaplatit průvodce, sami na vrchol po vyšlapané cestičce jít nemůžeme. Na to jsme si za dobu cestování po Mexiku už ale zvykli, že každá zajímavá oblast je „privada“ a bez „guía“ se tam nesmí. No dobře.

Byl nám přidělen mlčenlivý Cipriano, též oděn do stylového trika s logem Volcán Chichonal, a jeho roztomilý pes Olion. Řekl jen: „Jde se“ a šlo se. Díky psovi naši kluci nasadili vysoké tempo, celou dobu se mu chechtali a vysloveně s ním vesele skotačili. Cesta tak bez zbytečných otázek „Kdy už tam budem?“ utekla rychle, po vyšlapané cestičce mezi nízkou vegetací pořád 5 kilometrů pořád vzhůru, jen to vedro. Výhled byl krásný a neobvyklé rostliny podél cesty taky.

Na okraji kráteru jsme bez dechu zírali na modrozelené jezero na dně. Byly vidět žluté pruhy síry a čoudy z fumarol. Hned jsme se rozhlédli, jestli dolů vede cestička. Viděli jsme pouze něco, co vypadalo jako kamenité koryto pro sebevrahy, to nás od sestupu s dětmi do kráteru definitivně odradilo. Jenže když jsme popošli kousek dál po stezce kolem kráteru, narazili jsme na v podstatě úplně hezkou, vyšlapanou cestu dolů. Manžel se vypravil zpátky, že zkusí průvodce přesvědčit nebo uplatit, ať nás dolů přeci jen pustí. Měl připravenou historku o učiteli zeměpisu, který dolů musí, protože to slíbil žákům. Já jsem mu pro jistotu celou cestu vyprávěla, že už jsme byli na Popocatépetlu, na Telice a Masaye v Nikaragui, na Etně a Stromboli v Evropě, prostě jsem ho psychicky připravovala na sestup.

Průvodce s tím ale evidentně počítal a neměl s naší „expedicí“ do kráteru žádný problém. Jen se rozhlédl a utrousil, že sem stejně nikdo nepřijde, a zapřísahal nás, ať to neříkáme v ekocentru. A ať jdeme opatrně, že to není úplně bezpečný. Zahájili jsme tedy sestup nejdřív po cestičce a pak po kamenech strmě dolů. Opět počin v kategorii Rodič roku, Černé mango pro ty, kdo četli mou knihu, pro děti vysloveně ideální. Naši kluci už toho s námi zažili a přežili hodně a jen tak něčeho se nezaleknou. (Upozorňuji, že moje vyprávění je třeba brát s notnou dávkou nadsázky, své děti mám ráda a nevystavuji je nepřiměřenému nebezpečí.)

Sestup do kráteru stál za to. Voda nebo teda kyselina u krajů bublala, fumaroly čoudily, síra smrděla, kameny hřály, že by se na nich dalo grilovat. Mladší syn zapadl po kotníky do sopečného bahna, doufala jsem, že mu to nesežere botu nebo nohu. Pokochali jsme se a doslova nasáli sopečnou atmosféru. Oblečení nám smrdělo sírou ještě pár dní. Nechtěli jsme se tam ale moc dlouho zdržovat, všechno to působilo dost jedovatě. Nahoru na okraj kráteru jsme se vyškrábali snadno, zářili jsme nadšením a Cipriano nás pochválil, že jsme brzy a živí zpátky.

Zpět k ekocentru jsme šli nějakou oklikou. Bylo čím dál větší horko a nám začínala docházet voda. Dole u železem do oranžova zbarveného potoka jsme se opláchli. Bylo to jak polít se živou vodou. Všichni jsme byli rádi, že jsme u auta. Ve vesničce jsme si koupili naši oblíbenou třílitrovou chlazenou grepovou limonádu a pokračovali jsme ve výletu k vodopádům Villa Luz.

Po asi 2 hodinách jsme přijeli do malé špinavé vesničky, kde se měly vodopády nacházet. Vesničané vodopádového turismu využili dokonale. Každé volné místo bylo označeno jako placené parkoviště. Rozumějte - kartonová cedule, nasprejovaný nápis na zdi. Šipka na vodopády žádná. První dotaz u místních značně podnapilých chlapíků „Aj, mamita, to je hrozně daleko, musíte si vzít průvodce, jinak se ztratíte. Mamita, já vás tam rád dovedu“, říkal pán, který byl rád, že vůbec stojí rovně. Zaparkovali jsme tedy u stařičké babičky za 50,- pesos a odmítli jejího syna co by dalšího průvodce.

Podle mapy jsme se vypravili vstříc jisté smrti zahynutí vysílením v neprostupné džungli. Ve skutečnosti však k vodopádům vedla hned za rohem značená cesta, krásný nový chodníček přes zavěšený most a schody. Na schodech jsme potkali pána se žebříkem. Oznámil nám, že je výběrčí vstupného u vodopádů, ať mu dáme stovku a budeme tam po zavíračce sami. Ještě kousek po značené cestičce džunglí a vyloupli jsme se u nádherných modrošedých sirných jezírek a potůčku mezi vysokými stromy. Ráj na zemi. Osvětlovalo je už skoro zapadající sluníčko, které procházelo párou z teplé vody, a všechno smrdělo po síře. Vykoupali jsme se v jezírkách i pod vodopády, do kterých vedly dřevěné chodníčky a byly v nich udělané lavičky z kmenů. Bylo to nezapomenutelné místo.

V ceně vstupu by normálně byla i loďka přes řeku zpět do vesnice. Ukázalo se, že je to vlastně pěkně vymyšlené. Okruh přes most na vodopády, sejít podél nich dolů a loďkou zpět. Dokonce na konci bylo i možná jediné neplacené parkoviště v celé vesnici. Tento okruh vám ovšem předem zůstane zcela zatajen, aby místní mohli vydělat jako hlídači aut nebo průvodci. Paní na loďce jela zrovna domů a naštěstí nás převezla. Byli jsme rádi, že to nemusíme setmělou džunglí obcházet zpátky. Babička auto dobře pohlídala, zamávala nám a už potmě jsme jeli vrátit auto do Villahermosy.

Pokud byste se na sopku chystali, doporučuji ověřit předem, jestli není moc aktivní. My jsme na sopce byli v roce 2024. Nejsem si jistá, jestli se ke kráteru v současné době smí. Zpráva z minulého týdne (02/2026) zmiňuje znepokojení vědců nad stoupající teplotou jezera, chemickými změnami a podivnými sírovými útvary v kráteru.