Článek
O generaci ze 70. let 20. století se mluví jako o nejodolnější z těch, kteří momentálně jsou v aktivním pracovním životě. Potýkají se sice se stárnutím a nemocemi, ale jsou na tom nejlépe ze všech. I když si to možná někdy nemyslí.
V západní Evropě v 90. letech se mohli mladí lidé z generace X spolehnout na své rodiče. Ti budovali majetkové zázemí v době, kdy v socialistickém Československu to nebylo možné. Avšak po roce 1989 mnozí mladí lidé ročníku 70 dostali i v Česku příležitost, kterou už lidé narození v 80. a 90. letech 20. století nedostali.
Proto dnešní padesátníci vzpomínají na 90s. Dokázali se adaptovat nejen z přechodu socialistického školství do kapitalistického trhu bez pravidel, ale také z analogového do digitálního světa. To mnozí starší lidé narození ve 40., 50. a 60. letech 20. století už zvládali mnohem komplikovaněji než právě dvacátníci v 90. letech.
Tím, že v mladém, ale už v dospělém věku byli na startovní čáře, vytvořili silnou generační skupinu, kterou lze definovat: My verus oni. Byla to generace z velké většiny nezatížená angažovaností v komunistické straně, a tak mohli revoltovat proti starším ročníkům a stranickým kádrům. Mnozí z nich museli jít „od válu“. Navíc do Česka přišlo mnoho zahraničních firem a oni do nich nastoupili do vedoucích pozic.
Je to generace, která se velmi rychle dostala na vedoucí pozice, založila firmy - a i v roce 2026 drží jak ty vedoucí pozice, tak ty firmy. Tohle se žádné jiné generaci předtím i potom už nepovedlo.
To je podstatné pochopit. Generace X a také částečně generace Y narozená v 80. letech, tedy mileniálové, se dokázala ještě adaptovat na měnící se prostředí v 90. letech a v období po roce 2000.
Generace X zvládla adaptaci na změny, po dětech chce hlavně výkon
Byl to masivní nástup digitálních technologií. Přitom tyto generace ještě měly zkušenost s fungováním světa před touto změnou. Věděli, co to je nemít mobilní telefon a internet. Věděli, co to je nemít navigaci. Věděli, co to je nemít auto… A takto bychom mohli pokračovat.
V tomto kontextu je naopak zarážející, že když tyto generace měly děti, začaly se k nim chovat jinak, než jejich rodiče narození obvykle od 40. do 60. let 20. století. Mladší generace se nemusela naučit adaptaci na změny. A jejich rodiče jim to ani neumožnili si to na něčem vyzkoušet. Naopak na děti stoupl tlak na výkon.
To, že začal být vyšší tlak na vzdělání a úspěch v práci, bylo pochopitelné, ale tento tlak se postupně vyvinul ve snahu zvyšovat výkon u dětí nad rámec toho, co sama generace X a Y ve stejném věku prožívala.
Shrnout to můžeme do hlavních bodů: Především vysoké nároky a stres. Změna vztahových vazeb. Vliv sociálních sítí a technologií. Nedostatek samostatnosti a odolnosti.
Podívejme se na to podrobněji. Školy se zaměřují na memorování bez souvislostí a vyvíjejí na děti tlak, což je pro ně frustrující. Rodiče často příliš pečují, což brání dětem naučit se řešit vlastní problémy. Virtuální svět zvyšuje úzkosti a snižuje schopnost komunikace. Mnoho dětí trpí nedostatkem pozornosti nebo jsou naopak přetěžovány, což vede k pocitům osamělosti.
Příčinou je často perfekcionismus rodičů, kteří dětem „umetají cestičky“, čímž snižují jejich odolnost vůči problémům a dapataci na měnící se prostředí a změny. Nárůst psychických potíží, jako jsou deprese a úzkosti, umocňuje také stres ze školy a společenská situace.
Svět je opět neklidný a generace Z není na změny připravena
Bavíme se o dětech z generace Z a Alfa. Abychom tomu lépe porozuměli, jsou to děti narozené od roku 1997 do roku 2024, od roku 2025 už mluvíme o generaci Beta.
Generace vyrostla na internetu. Nejmladší zástupci generace Z se narodili během menšího baby-boomu v době světové finanční krize končící kolem roku 2010. Generace Z se narodila a vyrůstala po éře studené války, po rozpadu Československa, které už nezažila a rozpadu Sovětského svazu.
Česko už bylo součástí NATO a Evropskou unii už vnímají jako samozřejmost (Česko je v EU od roku 2004). Rodiči generace Z jsou typicky zástupci generace X, tedy Husákovy děti ze 70. let.
Tato generace zažila adaptaci ze socialistického na tržní hospodářství. Zažila vznik globalizace, válku v Jugoslávii, několik politických a ekonomických krizí, přestup z analogové do digitální éry. Vždy byla nucena adaptace na nové prostředí.
To generace Z nezažila. Rovnýma nohama spadla do světa youtuberů a virtuální reality, do světa otevřených hranic a cestování.
Je to generace, která vyrostla už na YouTube a zažila první youtubery jako Jirku Krále. Dnes už mu je 36 let, proslavil se účastí v reality show Farma na Primě. Videa na YouTube natáčel od roku 2012. O tři roky později odešel z práce a plně se soustředil na natáčení videí na internetu - a dokázal na tom vydělávat. A tak i v Česku vznikl fenomén youtubera.
YouTube jako fenomén generace Z
V roce 2015 patřil mezi nejznámější české youtubery, měl přes 490 tisíc odběratelů na YouTube, jeho videa měla měsíčně přes 5 milionů zhlédnutí. Dle vlastních slov vydělával vyšší desítky tisíc korun za měsíc a třikrát až čtyřikrát více než ve své předchozí práci. Videa točil denně, za měsíc vytvořil až 30 videí, z nichž byla dvě až tři reklamní. Byl aktivní i na dalších sociálních sítích – v polovině roku 2015 měl na Facebooku 160 tisíc fanoušků, na Twitteru 25 tisíc followerů a na Instagramu přes 63 tisíc.
To je poměrně důležitý milník. Hodiny a hodiny koukání na videa na internetu začala vznikat i v Česku generace dětí a mládeže, která viděla, že „stačí točit videa a vydělávat v mladém věku velké peníze“.
Vzhledem k tomu, že šlo o neregulované prostředí, narozdíl od klasické lineární televize, rodiče z generace X ztratili přehled o tom, co jejich děti vlastně doma dělají. Vůbec tomu nerozuměli a neměli na to čas. Jak jsme si vysvětlili v úvodu, generace X byla založena na tom, že peníze se vydělávají „normální prací od nevidím do nevidím“.
Česká ekonomika po roce 1990 stála na transformaci, kdy hodně práce za málo peněz se vnímalo jako běžné. Zatímco generace ze 40. až 60. let 20. století budovala socialismus, generace ze 70. a 80. let 20. století budovala kapitalismus. A rodiče se vždy snažily svým dětem v rámci možností dopřát to, co sami neměli.
Rodiče místo výchovy začaly mít své děti jako projekty
A co se nestalo. Rodiče začaly mít své děti jako projekty. Přestaly vychovávat, začaly děti strategicky směrovat tam, kde je chtěli mít. A tak není neobvyklé, že i dnešní děti v pěti letech mají už pevný režim ve smyslu pěti kroužků za týden. Ambiciozní rodiče projektují své představy do svých dětí.
Udělejme odbočku. Už v roce 2003 vznikl český film Jedna ruka netleská Davida Ondříčka. Citujme z anotace k filmu: „Zdeněk má manželku Sandru a dvě děti. Manželka je přísná, spolehlivá a ekologická.“ Až groteskně je vykreslena bio a veganská rodina, kterou hraje Ivan Trojan a Klára Pollertová-Trojanová. Jsou to rodiče z generace X a mají děti generace Z.
Film už v té době ukazuje to, co naplno propuklo o deset let později. Více řeší mezilidské vztahy, rasismus, sexualitu a spoustu dalších oblastí, přičemž se většinou staví proti rasismu a naopak se hlásí k podpoře LGBT komunity.
Generace Z je rovněž vyspělá v počítačových technologiích, jelikož v době těchto technologií vyrostla. Z tohoto plyne i celková závislost na těchto technologiích a sociálních sítích, díky kterým se posouvá vše více dopředu a hlavně rychleji.
Rodiče přestaly rozumět obsahu pro děti
Zatímco pro generaci X je populární Facebook, pro generaci Z je to Instagram a TikTok, který je populární zejména pro generaci Alfa. Výsledkem je konzumace ve velkém počtu extrémně krátkých videí za co nejkratší čas pozornosti. A aby tato videa zaujala, tvůrci se předhánějí v tom, o čem budou točit.
A tak se předvádí, že mají drahá auta, oblečení, dovolené, byty, domy… A najednou vzniká dojem u té holky či kluka v pokojíčku, že to nemá a chce to taky. Tím vzniká iluze dokonalosti, kterou ale každý nesplňuje, protože je to vše zinscenované. Ale přirozeně pokud mu to rodič nevysvětlí, tak dítě tomu nerozumí. Jak má ale rodič to dítěti vysvětlit, když ani mentálně nechápe, na co se jeho dítě dívá na mobilu či přes obrazovku notebooku.
Od toho se odvíjí nízké sebevědomí dítěte a zároveň nezájem rodiče, protože tomu nerozumí. Neví, kdo je Fizi, Tary, Pokeccc, Dodo, Dej_viz…
Nemáš iPhone? Jsi out!
To ale není všechno. Začíná to už na základní škole v první třídě. Mnohé školy už mají vyučování s tablety a vyžadují je i po rodičích, aby je děti měly. Je zde cílený tlak školy na pořízení tabletu pro dítě, které rodiče musí zajistit. A tak se dostáváme ke značkám. Když někdo přinese do školy iPhone, ostatní chtějí iPhone…
Zároveň dochází k paradoxu. I velké děti vozí rodiče auty do školy. Tyto děti jsou čím dál méně samostatné, musíme je více vodit za ručičku.
Od toho se paradoxně odvíjí neustálé pomáhání a organizování jejich času. Tyto děti mají problém se sami zabavit i něčím jiným, než koukat do mobilu, tabletu či do notebooku. A tak jim neustále pomáháme, organiujeme jejich čas, tvoříme program.
Děti mají strach udělat chybu
Neexistuje to, co co fungovalo u generace X a Y. Děti přišly ze školy, hodily aktovku na chodbu, vzali si tepláky a šli až do večera běhat ven. Na kamarády zazvonily na zvonek. Rodiče je pak naháněly, aby vůbec šly domů. Když kluk nebo holka spadli a rozbili si koleno, brali to jako samozřejmost, že někdy se to stane.
Dnešní děti mají strach udělat chybu. Myslí si, že musí být dokonalé, a z chyb jsou frustrované. Abych chybu neuděla, tak to raději ani nezkusím…
Zahraniční studie z roku 2018, která zkoumala vliv nadměrné kontroly rodičů na děti, ukázala, že přehnaná kontrola zvyšuje sociální úzkost a strach z neúspěchu. Děti z „projektových“ rodin se učí, že chyba je selhání, nikoli příležitost k růstu.
