Článek
Všechno kolem nás jsou částice nabité kvantovou energií. Tyto částice se mohou odpuzovat, čím blíže sobě jsou anebo se přitahovat, čím vzdálenější sobě jsou.
Můžete je milovat i nenávidět, můžete s nimi sedět v jedné místnosti a vůbec nic se nestane. Potom od sebe budete na hony daleko a stejně na sebe budete tak nějak zvláštně napojení. Vzpomenu si na to, když potkávám lidi, kteří nesou květiny na hroby svým blízkým. Souhlasím s tvrzením, že mrtví lidé dostávají více květin než živí, protože lítost je silnější než vděčnost.
*******
Dějová linka: muž a žena v mileneckém vztahu, tragická dopravní nehoda, paranormální a jiné jevy. Příběh se zakládá na skutečné události.
*******
Byla teplá, ale zatažená májová neděle. Odkvétající třešně lemující okraj silnice navozují dokonale romantickou atmosféru. Jede navštívit své rodiče a po cestě míjí odbočku na jeho chalupu.
„Že bych se za ním na chvilku stavila?“ prolétlo jí hlavou, ale vzpomněla si, jak se nepohodli u stánku s grilovanými kuřaty. Chtěl, aby s ním odjela na chalupu už v pátek večer, ale ona nemohla, protože potřebovala dodělat zakázku a věděla, že na druhý den pojede navštívit rodiče. Kdyby s ním odjela, nestihla by zakázku předat a sobotní romantický večer by se protáhl až do ranních hodin, čímž by byla ohrožena i návštěva rodičů. Navrhla mu možnost se setkat, až se bude vracet od rodičů, tedy v neděli večer. To se mu nelíbilo, protože romantika sobotní noci není totožná, jako když i on ví, že bude muset jít v pondělí do práce. Nafouklý jako balón héliem rozhodl, že víkend si tedy bude každý trávit po svém.
Projela odbočkou s myšlenkou „Zastavím se, až pojedu od rodičů.“
Návštěva u rodičů probíhala v normálním režimu, a protože se blížil večer, začala se chystat k odjezdu. Jenže z chodby slyší, jak zvoní telefon a volá jeho bratr. Zarazilo ji, proč volá bratr a co se mohlo přihodit, že volá právě on.
Zvedla telefon a slyší: „Ahoj, volám ti, abych ti řekl, že bratr měl tragickou dopravní nehodu, kterou bohužel nepřežil.“
Zhluboka se nadechla a s výdechem mezi zuby nevěřícně opakuje: „Cože se stalo? To je nějaká provokace, děláte si pěkně blbou legraci!“
Bratr se rozplakal a tragickou zprávu doplnil, že není potřeba nikam jezdit a ani nic zajišťovat nebo s něčím pomáhat. Všechno bylo vyřízené, protože k události došlo v noci ze soboty na neděli. Jejího srdce se zhostilo hluboké ticho. Kdyby tam byla bývala odbočila, bylo by stejně pozdě, on už tady nebyl.
Cítila tupou bolest na hrudi, jakoby se srdce stáhlo a měnilo se v hroudu ledu. Roztřásla se zimnicí, slyšela hukot v uších, mozek se zastavil ve vzduchoprázdnu.
„Co teď? To nemůže být pravda, to se nemělo stát!“ bubnovalo na poplach podvědomí.
„V tomhle stavu nemůžeš nikam jet,“ rozhodl její otec a otevřel láhev domácí slivovice, „pojď si dát velkého panáka! To ti pomůže!“ Z jednoho panáka byli hned dva, ale bez jakéhokoliv účinku. Adrenalin byl silnější a šok přecházel od bouřlivé reakce k zoufalému pláči. Rozhodla se přespat u rodičů.
Nic nepomáhalo, půlnoc a ona ležela v posteli s očima dokořán. „Musíš spát, zkus to, uklidni se, teď musíš usnout, soustřeď se na dýchání …“ opakovala si a podařilo se jí usnout.
Ve snu schází po schodech do sklepa. Je tam šero, prostupuje modrošedým dýmem k teplému světlu, které ji přitahuje. Vidí jasně zelený klobouk houpajícího se lustru, který visí od stropu. Žádný průvan a přesto se střídá zelený lem lustru se zřetelným tvarem svítící žárovky, v jejímž světle něco leželo na zemi. Šla blíž, aby se podívala, co to leží na zemi. Byl to on, omotaný a svázaný v nějakém hadrovém hnědém a hlínou umazaném vaku. Byla vidět jen hlava. Potom si všimla stolu a dvou židlí.
Otočila se a vak zmizel, lustr se přestal houpat a on jí vybídl, aby se posadila ke stolu. „Postojím,“ řekla a on odpověděl, „no jak chceš.“
Hlavou jí projela myšlenka, ne to nemůže být on, proč je tady a proč je v tom pytli. To není pravda, jsem opilá.
„Ne, nejsi natolik opilá, abys mě neviděla. Jsem to já. Konečně už mám od všech pokoj,“ zazněl jeho hlas ze tmy. Začala zmatkovat, neviděla, kde je směrem k hlasu povídá: „To není fér, nemůžeš mě tady nechat samotnou!“
„Měla si raději svou práci. Potřebovala si svou práci víc, než mě! Tak se jí teď můžeš plně věnovat!“ rozťal hustý dým jeho hlas.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že máš tak tvrdý spánek, že se z něho jednoho dne už neprobudíš?“ zeptala se ho a on odpovídá, „ano, pamatuji a také si pamatuji, jak jsem ti říkal, že tě budu chodit strašit!“
„Ne, tenkrát jsme se dohodli, že mi budeš pomáhat, budeš se mnou, i když tady nebudeš. Slíbil si mi to!“ pronesla do tmy a z dálky se ozvalo jeho „Ano budu, neboj se!“
Prolétlo jí hlavou, jak za ním v zimě jela na chalupu. Bylo už pozdě večer a on usnul na posteli. Zapomněl jí nechat odemknuté dveře, tak musela přelézt přes plot, aby se na něho mohla dotlouct. I tak to trvalo hodně dlouho, než se vzbudil. Tenkrát byla hodně rozzlobená, protože ji pozval a nakonec ležel úplně nahý na posteli a spal. Nezatáhl závěsy, takže jej pozorovala oknem. Nádherné tělo a dokonalý zadek, to tedy sakra měl.
Pravda sice naštvaná, protože přelézt plot v kozačkách na vysokém podpatku nebyla vůbec žádná legrace. Ale tenkrát, když stála za oknem a viděla ho, jak klidně spí a neví o světě kolem, někdo na ni mluvil hlasem jejího podvědomí: „Prohlédni si ho, podívej se, jak je nádherný. Nikdy si neměla čas si všimnout, jak dokonalé má tělo. A je to naposledy, co ho tak vidíš! Ztiš se a užívej si tu chvíli. Zapamatuj si to, co teď vidíš!“
U snídaně se její maminka zeptala: „S kým si to celou noc mluvila? To si s někým celou noc telefonovala?“ a ona překvapená odpověděla, „Ne, spala jsem.“
Škoda, že neexistovala možnost záznamu, protože do dnešního se už nikdo nedozví, o čem ti dva spolu celou noc mluvili. Ačkoliv nějaké indicie existují, protože tento příběh má pokračování. O tom, co se dělo dál budu psát příště.
A jaký je závěr tohoto příběhu? Mluvte spolu, netrestejte druhého tichem. Neodkládejte a nebojte se spolu mluvit, nikdy nevíte, kdy se může stát, že už nebudete mít možnost. Nikdy nevíte, které slovo by mohlo být slovem posledním.
