Článek
Jasně, že jako učitelka byste chtěla mít nejraději hodnou třídu. Moje představa o „hodné“ třídě by ale možná vypadala trochu jinak než ta klasická ze starých příruček. Rozhodně nesním o dvaceti dětech, které sedí zařezaně v lavicích, tiše píší se sklopenýma očima a poslouchají to, co si já vepředu u tabule brblám. Nejlépe by se mi pracovalo mezi dětmi, které jsou zvídavé, ohleduplné, respektující a laskavé k sobě navzájem.
Jenže každá třída je jiná. Co pro ně ale bývá společné, to je typové složení dětí. Jsou tam ty, které se chovají přesně tak, jak se od nich očekává, a těch si běžně učitel ani nevšimne. A pak jsou tam děti, které pozornost záměrně přitahují. Ruší, nedávají pozor, věnují se jiným činnostem, než by měly, a zkrátka nevydrží v daných mantinelech. Často nemají doma jiného dospělého, který by se jim věnoval způsobem, který potřebují, nemají dost času samy pro sebe, nebo jsou naopak až příliš často samy.
O chlapcích s ADHD se toho dočtete všude opravdu hodně. Dlouho se dokonce v odborných kruzích mělo za to, že tato diagnóza postihuje výhradně kluky. Ti jsou totiž ve třídě většinou vidět a slyšet jako první – bývají motoricky neklidní, impulsivní a hluční.
Jenže já se dnes chci zastavit u dívek. Mluvím teď jako žena, která s tím sama žije, jako matka a jako učitelka. Dívám se na to zkrátka ze tří různých pater najednou. U holčiček totiž ADHD vypadá úplně jinak. Často proplouvají systémem jako tiché, sice trochu zasněné, ale vlastně „hodné“ studentky, zatímco uvnitř nich zuří stejný chemický chaos.
Představte si takovou milou holku, řekněme třeba Klárku ze třetí lavice. Opakovaně se otáčí k chlapci , (řekněme třeba) Pavlovi, který sedí v jiné řadě o lavici za ní. Nahlas na něj volá, jestli nemá žvýkačku. Pavel neváhá a hodí jí balíček s poslední žvýkačkou přes půl třídy. Klárka chytá a děkuje.
Významně se na ni podívám a říkám: „Klárko, jsem ráda, že ti kamarád dal žvýkačku, ale o mých hodinách a při vyučování obecně byste žvýkat neměli.“
„No vždyť jo,“ odpoví bezprostředně Klárka a vloží celou žvýkačku i s obalem do penálu. Do ruky vezme propisku, otočí hlavu k oknu a začne nepřítomně klepat tužkou o okraj lavice.
Já mezitím procházím třídu s razítky, kterými dětem kontroluji domácí úkoly. Dojdu ke Klárce a poprosím ji o sešit. Přestane koukat z okna a začne divoce hrabat v tašce. U toho stihne přes rameno zavolat na Pavla, jestli ten úkol vůbec má.
„Cože, on byl úkol?!“ zděsí se Pavel, okamžitě se hlásí a začne se hlasitě omlouvat. Nechám ho domluvit a s úsměvem mu řeknu, ať to rychle vypracuje, než k němu dojdu. Kdybych se zlobila, že je to už po několikáté, nijak bych si nepomohla, jen bych ten rušivý okamžik bez účinku prodlužovala.
Podívám se na Klárku. Má hotové pouhé dvě věty, které navíc stihla napsat ještě minule ve škole. „Dodělej si to, než obejdu zbytek třídy,“ poprosím ji. Dojdu k Pavlovi – i když úkol naškrábal hrozným písmem, splnil ho. Vrátím se zpátky ke Klárce. Ta sice věty dopsala, ale udělala v nich úplně stejnou chybu, kterou jsem jí v předchozí hodině osobně opravovala.
„Tady máš tu chybu, o které jsme minule mluvily, vzpomínáš? Jak to tedy má být?“ ptám se jí.
„A jo, pardón, já na to úplně zapomněla!“ odpoví mi s úsměvem – a s čerstvou žvýkačkou v puse.
---
Co o tom říká moderní věda?
Tento rozdíl v projevech není náhodný. Jak ve své stěžejní knize Hyperkinetická porucha / ADHD popisuje profesor Ivo Paclt se svým kolektivem, u chlapců se ADHD projevuje spíše hyperaktivitou a impulsivitou, které okolí okamžitě zaznamená jako vyrušování. U dívek se však mnohem častěji objevuje takzvaná hypoaktivní forma nepozornosti.
Jak uvádějí čeští odborníci Michal Goetz a Petra Uhlíková ve své praktické příručce ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou, dívky s ADHD mívají obrovskou snahu vyhovět společenskému tlaku na to, aby byly „hodné, tiché a poslušné“. Své symptomy proto velmi dovedně maskují. Místo pobíhání po třídě se uzavírají do vlastního světa, koukají z okna, hrají si s vlasy nebo si neustále čmárají na okraj sešitu. Kvůli tomu je jejich diagnóza v dětství velmi často přehlížena.
Tento skrytý boj si pak dívky nesou s sebou až do dospělosti. Podle předního světového experta Dr. Russella Barkleyho a jeho celosvětově uznávaného díla Průvodce pro dospělé s ADHD se u dospělých žen ADHD projevuje chronickým vyčerpáním, vnitřním neklidem, zapomínáním a neschopností organizovat čas. Protože jim v dětství nikdo nepomohl, v dospělosti často čelí úzkostem a celoživotnímu pocitu, že v běžném životě totálně selhávají, přestože mají vysokou inteligenci.
💡 Pedagogický tip (nejen) pro rodiče a učitele:
Změňte prostředí, ne dítě. Pokud dítě (nebo vy sami) neustále zapomíná úkoly nebo ztrácí věci, nepomůže křik, hrozby ani tresty. Mozek s ADHD funguje na principu „co není právě teď na očích, to neexistuje“. Místo neustálého slovního připomínání vytvořte jasné vizuální kotvy. Skvěle fungují barevné checklisty nalepené přímo na dveřích pokoje nebo na okraji školní lavice. Přestaňte nosit odpovědnost v hlavě a přeneste ji na papír, který máte stále na očích.
---
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Bavil vás tento článek? Toto téma a desítky dalších mých osobních, syrových i absurdních příběhů ze školního kabinetu a rodinného života najdete v mé připravované autobiografické knize s pracovním názvem „ADHD? No, ty vole!“. Knihu píšu pod svým spisovatelským pseudonymem Meggie McCaiová.
Chcete, aby kniha spatřila světlo světa rychleji, nebo vás zajímá, jak moje divoké hříbě v hlavě bojuje s rigidním systémem dál? Sledujte můj profil, dávejte lajky a sdílejte tyto texty. Každá vaše reakce a podpora mě posouvá blíž k cíli a sakum prásk zrychluje moji cestu k vydání.
Děkuji, že letíte se mnou! ✈️👑
Použité zdroje:
* PACLT, Ivo a kol. Hyperkinetická porucha / ADHD. Praha: Grada Publishing.
* GOETZ, Michal a Petra UHLÍKOVÁ. ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou. Praha: Galén.
* BARKLEY, Russell A. Průvodce pro dospělé s ADHD (Taking Charge of Adult ADHD). New York: Guilford Press.
