Článek
Jen pár kroků od rušných ulic, tramvajových tratí nebo panelových sídlišť se nachází místa, o kterých mnoho Pražanů téměř neví. Za nenápadnými ploty se ukrývají ovocné stromy, záhony plné rajčat, staré dřevěné chatky, skleníky i úzké cestičky, kde se čas jako by zastavil.
Pražské zahrádkářské kolonie představují jedinečný fenomén, který nemá v mnoha evropských metropolích obdoby. Přestože zabírají stovky tisíc metrů čtverečních, jejich budoucnost je nejistá. Tam, kde dnes dozrávají jablka nebo okurky, mohou už za několik let stát nové bytové domy.
Přitom nejde jen o kus půdy. Zahrádkářské kolonie jsou kronikou několika generací Pražanů.
Od dělnických zahrádek k městským oázám
Myšlenka zahrádkářských kolonií vznikla v Německu už v 19. století. Cílem bylo umožnit především dělnickým rodinám pěstovat vlastní ovoce a zeleninu a nabídnout dětem bezpečné místo k pobytu mimo přeplněná města.
Do Prahy se tento trend dostal na začátku 20. století. Největší rozmach ale přišel až po druhé světové válce. Město rychle rostlo, vznikala nová sídliště a většina lidí bydlela v bytech bez zahrady. Malý pronajatý pozemek tak představoval možnost vypěstovat si vlastní úrodu i uniknout z ruchu velkoměsta.
Zahrádka byla často jediným místem, kde si rodina mohla v létě sednout pod strom, opéct buřty nebo nechat děti celý den běhat venku.
Za socialismu byly téměř pokladem
Dnes si jen málokdo dokáže představit, jak velkou hodnotu měla zahrádka v době socialismu.
Obchody nenabízely tak široký výběr ovoce ani zeleniny jako dnes a mnoho lidí se snažilo být alespoň částečně soběstačných. Na záhonech se pěstovaly brambory, cibule, česnek, rajčata, okurky, mrkev nebo jahody. Ovocné stromy poskytovaly jablka, švestky, třešně i hrušky.
Konec léta pak znamenal období zavařování. Sklepy panelových domů se plnily kompoty, marmeládami, okurkami nebo moštem. Vlastní úroda dokázala rodinám ušetřit nemalé peníze.
Stejně důležité ale byly i vztahy mezi lidmi. Sousedé si půjčovali nářadí, měnili přebytky úrody, pomáhali si při opravách chatek a společně pořádali brigády. Pro mnoho lidí byla zahrádkářská kolonie druhým domovem.
Nejstarší kolonie stojí už téměř sto let
Jednou z nejznámějších a zároveň nejstarších zahrádkářských kolonií v Praze je osada na Libeňském ostrově. Byla založena už v roce 1927 a dodnes si zachovala jedinečný charakter.
Přestože ji z jedné strany obklopují moderní kancelářské budovy a z druhé rušné komunikace, za její branou panuje překvapivý klid. Právě díky své neopakovatelné atmosféře se zde natáčelo i několik filmů, mimo jiné snímek U mě dobrý režiséra Jana Hřebejka podle předlohy Petra Šabacha.
Podobných kolonií je v Praze stále několik desítek. Známé jsou například osady v Troji, na Ořechovce, v Krči, na Malvazinkách nebo na Žvahově. Každá z nich má vlastní historii i komunitu lidí, kteří zde často tráví většinu svého volného času.
Zahrádky za miliony
Představa, že zahrádka představuje levný koníček, už dnes dávno neplatí.
Volných zahrádek je minimum a poptávka výrazně převyšuje nabídku. Na některé parcely čekají zájemci několik let.
Pokud se zahrádka objeví v nabídce, její cena bývá překvapivě vysoká. Za menší chatku s právem užívání zahrady se běžně platí stovky tisíc korun. U atraktivních lokalit nejsou výjimkou ani částky přesahující dva miliony korun. V případech, kdy je součástí prodeje také samotný pozemek, se ceny mohou vyšplhat ještě výrazně výš.
Mnoho lidí přitom překvapí, že ve většině zahrádkářských kolonií nekupují samotnou půdu. Ta často patří hlavnímu městu nebo jinému vlastníkovi a nový zájemce získává především chatku a právo pozemek dlouhodobě užívat.
Když se o zahrádky začali zajímat developeři
Hodnota pozemků v Praze během posledních dvou desetiletí výrazně vzrostla. To, co bylo dříve na okraji města, se dnes často nachází v lukrativních lokalitách s dobrou dopravní dostupností. Není proto divu, že se zahrádkářské kolonie stále častěji dostávají do hledáčku developerů.
Některé osady už v minulosti ustoupily nové výstavbě, jiné čekají na rozhodnutí o své budoucnosti. Každý podobný záměr ale vyvolává bouřlivé diskuse. Na jedné straně stojí potřeba stavět nové byty, na druhé lidé, kteří upozorňují, že město přichází o cenné zelené plochy.
Právě zahrádkářské kolonie totiž dokážou ochlazovat své okolí, zadržovat dešťovou vodu a vytvářet prostředí pro ptáky, ježky, motýly nebo včely. V době, kdy se Praha v létě stále častěji potýká s tropickými teplotami, jejich význam podle odborníků roste.
Pandemie změnila pohled na zahrádky
Ještě před několika lety se mohlo zdát, že zahrádkářství patří hlavně starší generaci. Pandemie covidu ale ukázala, jak cenný může být vlastní kousek zeleně.
Lidé zavření v bytech začali hledat místo, kde mohou trávit čas venku, odpočívat nebo pěstovat vlastní zeleninu. Zájem o zahrádky prudce vzrostl a v některých koloniích se vytvořily dlouhé pořadníky čekatelů.
Svou roli sehrály také rostoucí ceny potravin. Mnoho lidí zjistilo, že domácí rajčata, okurky nebo jahody nejsou jen levnější, ale často i výrazně chutnější než běžná produkce ze supermarketů.
Mladí zahrádkáře překvapivě střídají
Předsudek, že zahrádky patří jen důchodcům, už dnes příliš neplatí.
Do zahrádkářských kolonií přichází stále více mladých rodin. Chtějí dětem ukázat, odkud pochází ovoce a zelenina, naučit je starat se o rostliny nebo jim dopřát bezpečné místo na hraní mimo rušné ulice.
Pro mnoho lidí je zahrádka také vítaným únikem od mobilních telefonů, počítačů a každodenního stresu. Místo nákupních center tráví víkendy venku, grilují, pěstují květiny nebo jen odpočívají ve stínu ovocných stromů.
Kus historie, který by byla škoda ztratit
Pražské zahrádkářské kolonie nejsou jen souborem malých pozemků a dřevěných chatek. Jsou připomínkou doby, kdy si lidé většinu úrody vypěstovali vlastníma rukama a kdy sousedské vztahy vznikaly přirozeně při společné práci.
Mnohé chatky si jejich majitelé postavili svépomocí a některé se dědí už několik generací. Každá zahrádka tak vypráví svůj vlastní příběh.
Přesto jejich budoucnost zůstává nejistá. Tlak na novou výstavbu bude pravděpodobně pokračovat a každé rozhodnutí bude znamenat hledání rovnováhy mezi rozvojem města a zachováním zelených ploch.
Možná právě proto stojí za to si uvědomit, že zahrádkářské kolonie nejsou jen vzpomínkou na minulost. V době klimatických změn, přehřívajících se měst a rostoucího zájmu o lokální potraviny mohou být inspirací i pro budoucnost. Za jejich ploty totiž nerostou jen rajčata a jabloně. Roste zde také něco, čeho je ve velkých městech stále méně – klid, sousedská pospolitost a vztah k přírodě.
