Článek
Dřív pro mě bylo vybírání dárků pro vnoučata jednou z nejhezčích věcí. Člověk procházel obchod, uviděl něco, co by jim mohlo udělat radost, a už si představoval jejich rozzářené oči. U nás už tohle neexistuje.
Každou hračku musím nejdřív schválit se snachou.
Zpočátku jsem to chápala. Dnešní rodiče mají na výchovu jiné názory, děti mají hraček hodně a také bych nechtěla přinést něco, co rodiče zásadně odmítají. Jenže postupem času se z prosby o domluvu stal podle mého názoru téměř schvalovací proces.
Pošlu fotografii hračky. Následuje verdikt.
Tohle už mají. Tohle nepotřebují. Tohle zabere moc místa. Tohle je zbytečné. Tohle je moc hlučné. Tohle se jí nelíbí. Tohle je nevhodné.
Naposledy jsem si myslela, že jsem konečně našla něco, s čím nemůžu šlápnout vedle. Lego. Žádná hlučná plastová hračka na baterky, žádná obrovská věc, která zabere půl dětského pokoje. Stavebnice, se kterou si děti mohou skutečně hrát.
Ani ta neprošla.
Nejjednodušší by prý byly peníze
Postupně jsem získala pocit, že snacha by byla nejspokojenější, kdybychom žádné dárky nevybírali. Prostě bychom poslali peníze a ona by sama rozhodla, co za ně dětem koupí.
Praktické to určitě je.
Jenže pro mě se tím z dárku vytrácí skoro všechno, co na něm mám ráda.
Nejde mi o to utratit určitou částku. Chci občas sama přemýšlet nad tím, co má které vnouče rádo. Něco vybrat, zabalit a potom sledovat, jestli jsem se trefila. Vždyť právě v tom je kus vztahu mezi prarodičem a dítětem.
Když pošlu tisíc korun na účet a rodiče za ně koupí předem vybranou věc, finančně jsem dárek zaplatila já. Pocitově jsem ho ale vůbec nedala.
Chápu, že rodiče mají poslední slovo
Nechci tvrdit, že babičky a dědečkové mají právo nosit do domácnosti cokoli bez ohledu na přání rodičů.
Kdybych chtěla koupit obrovskou trampolínu do malého bytu, živé zvíře nebo hlučnou hračku, která bude všechny přivádět k šílenství, pochopím nesouhlas. Stejně tak respektuji, pokud rodiče některé typy hraček z výchovných důvodů nechtějí.
Jenže musí být opravdu nutné kontrolovat úplně všechno?
Mám někdy pocit, že jsme se dostali do doby, kdy prarodiče dostanou seznam povolených položek a jejich úkolem je pouze zaplatit.
Možná je to pohodlnější. Určitě se tak předejde nevhodným dárkům. Ale také tím mizí překvapení a určitá spontánnost, která podle mě k dětství patří.
Nejvíc mě mrzí, že se bojím něco koupit
Nedávno jsem v obchodě viděla drobnost, o které jsem věděla, že by jednomu z vnoučat udělala radost. Automaticky jsem ji vzala do ruky.
A pak ji zase položila.
Napadlo mě totiž, že bych nejdřív měla vyfotit krabičku a poslat ji snaše. A protože jsem zrovna neměla chuť čekat, zda dostanu souhlas, nekoupila jsem nic.
Právě v tu chvíli mi došlo, jak absurdní mi celá situace začíná připadat.
Jsem jejich babička. Ne vzdálená známá, která vůbec netuší, co děti baví. Přesto mám pocit, že bez předchozího povolení nemohu přinést ani obyčejnou hračku za pár stokorun.
A ano, respektuji, že jsou to jejich děti a rodiče mají ve výchově hlavní slovo. Nechci jejich pravidla obcházet.
Zároveň bych ale chtěla, aby respektovali i oni mě a připustili, že ne každé moje rozhodnutí musí projít jejich kontrolou.
Možná nejde o hračky
Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že mě vlastně netrápí zamítnuté Lego.
Vadí mi pocit, který se za tím skrývá.
Jako bych nebyla dost schopná sama posoudit, co je pro moje vnoučata vhodné. Jako by moje role spočívala především v tom, že přispěji penězi a rodiče už rozhodnou, jak s nimi naloží.
Možná to snacha vůbec nevnímá stejně. Třeba se jen snaží zabránit tomu, aby byl dětský pokoj přeplněný věcmi, které nikdo nepoužívá. To dokážu pochopit.
Jenže i dobře míněné pravidlo může zajít příliš daleko.
Nechci soutěžit s rodiči ani si kupovat přízeň vnoučat drahými dárky. Chci mít jen možnost jednou za čas přijít s malým překvapením, které jsem vybrala sama.
Protože babička podle mě nemá být bankomat, kterému rodiče předloží seznam požadovaných položek.
A jestli už musíme žádat o schválení dokonce i obyčejného Lega, možná jsme z rozumné domluvy mezi rodiči a prarodiči udělali něco, co už rozumné vůbec není.
