Článek
Když jsme tchyni řekli, že chceme dát syna do školky, zatvářila se, jako bych právě oznámila, že ho posíláme někam na převýchovu.
„Tak malé dítě potřebuje hlavně mámu,“ prohlásila.
Pak následovalo něco o tom, že děti jsou malé jen jednou, že práce mi neuteče a že ona by svého syna v takovém věku „nikam neodložila“.
Slovo odložit mě nadzvedlo ze židle.
Najednou jsem nebyla máma, která řeší úplně normální otázku návratu do práce a přemýšlí, jestli už její dítě zvládne školku. V očích tchyně jsem byla kariéristka, která se nemůže dočkat, až se vlastního dítěte na několik hodin denně zbaví.
Přitom právě ona by mohla vědět, že realita je trochu složitější.
Na kritiku má čas vždycky. Na vnuka skoro nikdy
Aby bylo jasno, nepovažuji prarodiče za automatické chůvy.
Tchyně má svůj život a rozhodně nemá povinnost sedět doma a čekat, až jí zavoláme, že potřebujeme hlídání. Kdyby jednoduše řekla, že hlídat nechce, přijmu to.
Jenže potom bych očekávala stejný respekt z druhé strany.
Ten se jaksi nedostavuje.
Když potřebujeme jednou za čas pohlídat, téměř vždycky se něco najde. Návštěva, nákup, práce kolem domu, únava, něco naplánovaného. Po několika odmítnutích už se člověk raději ani neptá.
Když je ale potřeba zhodnotit naše rodičovství, čas se najde vždy.
Syn je málo oblečený. Nebo moc oblečený. Měl by víc jíst. Tohle bych mu dávat neměla. Chodíme s ním příliš často pryč. Jindy zase málo mezi lidi.
A teď přišla školka.
„Já bych ho tam nedala“
Tuhle větu jsem slyšela několikrát.
Dobře. Nedala.
Jenže to není její dítě.
Když se snažím vysvětlit, že se potřebuji postupně vrátit k práci a že věříme, že kontakt s dalšími dětmi synovi prospěje, dostanu další přednášku.
Práce prý počká.
Jenže čí práce? Moje.
Kdo má zůstat doma? Já.
Kdo má omezit své plány? Zase já.
A kdo o tom všem rozdává rady? Člověk, který sám není ochotný pravidelně převzít ani malou část péče, kterou považuje za tak zásadní.
Právě to mě vytáčí nejvíc.
Ne to, že tchyně nechce hlídat. Ale že je velmi jednoduché požadovat po někom oběti, které člověk sám přinášet nemusí.
Babička nemusí hlídat. Matka zase nemusí žít podle jejích představ
Myslím, že tady se v některých rodinách střetávají dvě naprosto rozdílná očekávání.
Prarodiče správně říkají, že už své děti vychovali a na vnoučata nemají žádnou povinnost. Souhlasím.
Pak by ale mělo platit také něco na druhou stranu.
Pokud už jste své děti vychovali, nechte své dospělé děti vychovávat ty jejich.
Nemůžete chtít absolutní svobodu pro sebe a současně určovat mladé rodině, jak má fungovat.
Tchyně chce rozhodovat o školce, jídle, oblečení i našem programu. Jakmile by ale její představa znamenala, že by sama měla pravidelně pomáhat, najednou je to náš problém.
To mi jako férové uspořádání opravdu nepřipadá.
Nejsem špatná máma, protože nechci být se synem každou minutu
Tohle se mi přiznává možná ještě hůř.
Na návrat k práci se svým způsobem těším.
Těším se, že budu několik hodin denně zase dělat něco jiného než řešit jídlo, přebalování, oblékání, hřiště, uspávání a domácnost.
A víte co? Nemyslím si, že bych se za to měla stydět.
Svého syna miluji. Mateřství je obrovská část mého života, ale nechci, aby byla jediná.
Právě tady mám někdy pocit, že starší generace dokáže být k mladým matkám neuvěřitelně přísná. Máme si užívat každou minutu, protože děti rychle vyrostou. Nemáme si stěžovat, protože jsme je přece chtěly. Nemáme příliš brzy pracovat, protože dítě potřebuje mámu.
A když člověk přizná, že by si občas rád vypil kávu bez toho, aby mu u ní někdo lezl po klíně, skoro to zní jako selhání.
Přestala jsem se obhajovat
Nejdřív jsem tchyni vysvětlovala úplně všechno.
Proč jsme vybrali právě tuto školku. Jak dlouho tam syn ze začátku bude. Že ho tam nechceme dávat na celý den. Že se na adaptaci budeme dívat podle toho, jak ji bude zvládat.
Čím víc jsem vysvětlovala, tím víc otázek a připomínek přicházelo.
Pak mi došlo, že dělám jednu zásadní chybu.
Chovám se, jako bych žádala o svolení.
Takže už nežádám.
Tchyně se může na školku dívat jinak. Může si myslet, že ona byla lepší matka, protože by své dítě dala do kolektivu později. Klidně může kamarádkám vyprávět, jak se dnes mladé matky ženou do práce a děti strkají do školek.
Je to její názor.
My jsme rodiče a konečné rozhodnutí je naše.
Možná nejsem matka podle představ své tchyně. S tím dokážu žít
Největší ironie celé situace je, že kdyby tchyně jednou řekla: „Myslím, že je na školku ještě malý. Kdybys chtěla, jeden nebo dva dny v týdnu ho vezmu já,“ její obavy bych vnímala úplně jinak.
Nemusela by to udělat. Ale alespoň by za jejími slovy stála nějaká ochota pomoci hledat řešení.
Místo toho slyším, co všechno bych měla dělat já.
A tak jsme se rozhodli.
Syn do školky půjde.
Možná první ráno budu stát za dveřmi a přemýšlet, jestli jsme udělali dobře. Možná budu mít slzy v očích dřív než on. A možná zjistíme, že ještě není připravený a své rozhodnutí přehodnotíme.
To všechno k rodičovství patří.
Jedno už ale řešit nebudu.
Jestli jsem kvůli tomu v očích své tchyně dostatečně dobrá matka.
Protože člověk, který nenese důsledky našich rozhodnutí a nepomáhá nám řešit každodenní realitu, nemůže očekávat, že podle jeho představ budeme žít.
