Článek
Vzpomínky na dobu totalitní mám spíše z druhé strany břehu. Jsem z rodiny, kterou se režim snažil neustále pronásledovat a stalkovat. Byla to pořádná otrava pro mámu neustále uklízet po estébácích, kteří při neohlášených prohlídkách vždy převrátili celý byt vzhůru nohama.
Do světa komunistů jsem tak neměl příležitost z první ruky moc nahlédnout. Jen na mě působili tak nějak blahobytně a zároveň ustrašeně a nezdravě. Když se mi dostala do ruky kniha Biografický slovník funkcionářů KSČ , rok 1921-1989, usoudil jsem, že do světa soudruhů trochu nahlédnu. A našel jsem tam vše, co jsem potřeboval.
Příběhy komunistů od hrdinů, kteří na začátku české komunistické cesty v počátcích 20. století naivně bojovali za komunistický ideál, přes bezohledné kariéristy v 50. letech typu prokurátora Urválka z Českých Budějic až po napapané soudruhy Štrougala, Jakeše a Mohoritu.
Málokdo si ale položil otázku, čemu vlastně tito lidé věřili. Do doby, než přišel komunistický puč, bylo náboženství a hlavně křesťanství v Čechách poměrně rozšířené. Čím tedy soudruzi nahradili to zející místo?
A pak mi to došlo. Oni, světe, div se, věřili ve všehoschopný stranický aparát. Na zpověď se tehdy chodilo ke stranickému tajemníkovi a rozhřešení vám udělovala strana.
Ti, kteří bojovali za národ či za ideál
Existovali komunisté, kteří ve straně byli kvůli ideálům lepšího světa. Nemohli zkousnout jakési šosáctví první republiky a také nemožnost se bez sociálního výtahu dostat k rozhodovacím pozicím. Je pravda, že první republiku ovládala „Maffie“, píšu s velkým písmenem na začátku a dvěma ff, protože to byla oficiální tajná organizace pánů kolem Kramáře, Šámala, Rašína a pár ostatních. Tito hoši si tak nějak rozdělili republiku mezi sebou.
Vidle jim do jejich plánů hodilo duo Masaryk-Beneš. Zkrátka, co tím chci říct, je, že prvorepublikoví Češi neměli zrovna na růžích ustláno. Pokud nepatřili do té správné party. I když, ono se toho moc nezměnilo dodnes. Nastavení první republiky dávalo prostor komunistickým idealistickým tendencím. Prezident Masaryk nechal komunisty sledovat, ale přikázal proti nim nezasahovat.
Když vypukla druhá světová válka, ale i už před tím, vznikly dvě nesourodé části odboje. Komunisté a příznivci Londýna. Byli donuceni spolu dočasně spolupracovat, i když se tak nějak v podtextu čekalo na to, co jednou opozičním poslancům slíbil Gottwald: přijde čas, kdy vám zakroutíme krky.
Členové komunistického odboje na tom byli podobně jako ti ostatní. I oni měli ve svých řadách zrádce a umírali pro svou věc. Tehdy jejich víra znamenala opravdovou důvěru ve světlé zítřky. Jenomže to ještě nebyli v Moskvě. Ti, kteří tam posléze ještě před válkou či po ní jeli, se hodně divili. O svém podivném zážitku však zpravidla podobně jako komunistický prominentní spisovatel Vítězslav Nezval raději mlčeli.
Třeba ti největší horlivci jako byl Alois Muna (nejspíš jej neznáte, a o to právě jde) se vavřínů ani zadostiučinění za své revolucionářství nedočkali. Nový režim nebyl tak radikální, jak zprvu hlásali Sověti, a ti nejvíce zapálení komunisté nebyli přímo kariéristé. Po převratu v roce 1948 se idealisté zpravidla k veslu nedostali. Nebo je to později semlelo v procesech z padesátek. Neuměli totiž intrikovat a nehráli špinavé hry jako jejich kolegové s Gottwaldem v čele. Měli smůlu. Už zde si mohli někteří z nich říci, asi jsem to s tou vírou přehnal. Jenomže jejich důvěra v režim byla často tak skálopevná, že často raději umřeli jako idoly revoluce. Chudí, hodně unavení a hlavně naivní.
Ideologická „zvířata“
Častým popisem těch správných soudruhů, na který jsem v záznamech o době nedávno minulé narazil, byla věta:
Jedná se o politicky vyspělého, třídně uvědomělého soudruha.
Jak jsem vyrozuměl z historických záznamů, šlo především o to, navštěvovat ty správné schůze, dlouze na nich řečnit, zpravidla o nesmrtelnosti chrousta či o Leninově velikosti, a patřičný soudruh měl správné hodnocení v kapse.
Dá se tedy s klidem Sokratovým uzavřít, že komunistická víra zahrnovala dlouhé, ale opravdu hodně dlouhé mše, ne nepodobné těm ruským, odehrávajícím se v ortodoxním chrámu.
Srovnání s pravoslavím rozhodně není od věci. Krom Stalinovy éry totiž pravoslavní věřící mohli bez velkých problémů v Sovětském svazu fungovat. To jen Češi tady byli znova papežštější než papež a pronásledovali všechny církve a věřící z neutuchající touhy naplnit všechny příkazy Kremlu do posledního písmene a tečky.
Kdo nechodil na schůze, jako by nebyl. Do komunistického kostela v podobě různých kulturáků a jiných podivných „církevních“ zařízení režimu byla docházka povinná. Kdo se zde pravidelně neobjevoval, stal se podezřelým. A co teprve ty černé mše, takzvané podnikové párty, kde tekl levný alkohol proudem a odehrávaly se zde neskutečné vaječňákové a chlebíčkové orgie.
Nekompetentní lidi na kompetentní místa
Když došlo ke komunisticky motivovanému masakru v Kambodži, bylo tam hlavním cílem nahradit všechny kádrově nespolehlivé lidi. Tak třeba místo ředitele nemocnice vystřídal šestnáctiletý maoistický fanatik. A něco podobného akorát v lehčí formě se odehrálo i zde a do jisté míry tady přetrvává. I samotný Masaryk chtěl vzdělávat masy a otevřít pro ně takzvanou „dělnickou“ univerzitu. A tak se stalo, že v Čechách se mohl mávnutím rudé knížky stát dělník třeba diplomatem. Nebo ředitelem podniku mohl být jmenován někdo, kdo chodil na schůze o něco víc než ti druzí. Hlavně měl tu správnou kvalifikaci: byl členem strany.
Takže strana věřila jen straně, lidem ve straně a naopak. Vzhledem k tomu, že bylo v Česku ve straně (je jasné ve které, jiná než komunistická tu „nebyla“) v nejplodnějším období asi přes 1,5 milionů lidí, byl to takový stát ve státě. Jedna velká sekta s tajemníkem strany v čele.
Kádrový profil, alfa a omega životních nadějí
Tím se dostáváme k tomu pro vaši rodinnou budoucnost nejzásadnějšímu. Motto „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“ se šířilo jako sněť napříč zemí českou. Tím jsem ale začít nechtěl, ale je zajímavé, že dobrý kádrový profil se nevylučoval se zlodějnou. Rozkrádání socialistického majetku byl sice vážný paragraf, ale dělal to „skoro“ každý.
Naše rodina ne a tak si pamatuji svého unaveného otce, jak neustále něco sháněl, a protože nechtěl ohnout svá mravní měřítka, nikdy nic nečmajznul. Ale třeba někdo pracoval ve stavebním podniku a měl za to moc hezký a velký dům. Netřeba dále rozebírat, podstatné je jedno:
Bylo nutné se narodit v té správné rodině. Komunisté věřili v mojo správného původu. Pokud jste se nenarodili otci tesařovi a matce hospodyni v domácnosti jako Kristus, zle s vámi bylo. Třeba můj otec chtěl studovat na faráře (ještě před mým početím), no a jak jistě chápete, to byl průšvih jako vrata. Raději se uchýlil do podzemí, mezitím si vybral jinou denominaci, abych se ostatně mohl taky narodit. Jak víme, faráři obvykle děti nemají, i když…
Elita národa
Ti, kteří původně věřili v rovnost všech lidí a tím pádem v nerozlomitelnost základního kamene komunismu, se mohli záhy přesvědčit, že to byla vše habaďůra. Ti, kteří se vyšplhali na ta nejvyšší místa z různých důvodů zmíněných v článku dříve, se stali tehdejší elitou. Pili koňak značky Martell, ládovali do sebe ruský kaviár, seděli na značkových francouzských křeslech a objížděli svých několik nemovitostí. Nemluvě o luxusních zahraničních dovolených za hubičku na útraty podniku či státu.
Přesvědčení, že je někdo lepší než druhý, bylo komunismu, ačkoliv se to zdá jako ideologický rozpor, naprosto vlastní. Pak si řada takových soudruhů jako byl Vasil Mohorita, o kterém studenti 17. listopadu 1989 provolávali heslo: „Mohorita od koryta!“, sbalili svých pět švestek, tedy rozuměj velmi tučné výdělky a nahrabané nemovitosti, a dnes si ti z nich, kteří ještě žijí, snaží hrát na dobroděje a pomalu komunistické svaté.
Ano, i komunisté měli svaté, patřil mezi ně Lenin, Marx, Stalin, nakonec i Gottwald a pak několik nedotknutelných, podobně jako Číňané měli osm nesmrtelných. Nakonec se všichni rozpadli svorně na prach a zbyl jim jen z ostudy kabát. Jenomže to by se museli tací umět stydět. To však neumí.
Zdroje:
KÁRNÍK, Zdeněk: První pokusy o založení komunistické strany v Čechách. 1966. Academia.
ŠTVERÁK, František: Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992). Základní informace o ústředních orgánech a biografické údaje o vedoucích představitelích strany. 2010. Národní archiv, Praha.
VONDROVÁ, Jitka – NAVRÁTIL, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa. Kapitulace (srpen – listopad 1968). Ústav soudobých dějin AV ČR. 2001. Doplněk.
Bývalý šéf svazu mládeže Vasil Mohorita: Uklízím byty a je mi líp než se soudruhy! Blesk, 14. 11. 2016.
CHURAŇ, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, sv. 1. Libri. 1998. Praha.
