Článek
Říkají si Mandejci a ctí Jana Křtitele. Kdo byl Jan Křtitel, muž, který podle evangelií pokřtil samotného Ježíše Krista? Jan Křtitel měl v historii různé podoby. Dokonce se jeho údajná hlava dostala až k templářskému řádu, o kterém se říká, že ji uctívali. Tehdejší křesťanská církev si to však vyložila po svém, jako uctívání ďábla. A po templářském řádu nezbyl ani kámen na kameni. Že by si templáři uctíváním Jana Křtitele zvolili příliš velké sousto?
Co víme o Janu Křtiteli: Jan a Ježíš, soupeři nebo partneři
Pověstná hlava Jana Křtitele
Vysílám svého posla a ten přede mnou pročistí cestu. A náhle přijde do svého chrámu pravý Pán, kterého hledáte, a přijde i posel smlouvy, na kterého se těšíte.
Co Jana formovalo
Někteří naznačují, že byl Jan dozajista vyškolen v kumránské komunitě Esejců. Od členů této komunity se totiž očekávalo, že budou učit bezprostřední konec světa. Podle některých právě od nich Jan převzal některé myšlenkové vzorce. Především ponoření do vody jakožto symbol udělení Ducha.
Nejspíše právě tento Duch vedl k Janově rozchodu s Kumránem. A předurčil ho pro jeho vlastní specifickou roli.
Biblická zpráva o Janu Křtiteli
Biblické jméno Jan vychází z jiného přízviska Jechochanan, což znamená Jah projevil přízeň, Bůh byl milostivý.
Podle evangelií byl Jan Křtitel synem Zecharjáše a Alžběty. Oba Janovi rodiče byli z kněžského domu Árona. Zecharjáš byl knězem. Bible popisuje jeho zázračné zrození. Oba rodiče byli totiž již v pokročilém věku.
Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.
Bible jej tedy představuje jako proroka Elijáše, jehož nástupcem byl Elíša, podle tohoto znázornění Kristus. Obě matky Jana i Ježíše se vzájemně znaly a navštěvovaly.
Podle biblické zprávy začínal Jan Křtitel svou dráhu v hornaté krajině Judeje a pobýval na poušti. Zde se může jednat o odkaz ke gnostické komunitě v Kumránu, ale také je zcela možné, že působil od počátku sám na základě vnuknutí.
Chlapec pak rostl a sílil v duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.
Jan se začal ukazovat na veřejnosti až ve svých 30 letech, stejně jako Ježíš. Podle vyjádření Matoušova evangelia začal Jan kázat v judské pustině a vyzývat:
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“
Svým chováním, vzezřením a životním stylem de facto emuloval dřívější proroky. Jeho potravou byly kobylky a divoký med. Jan byl dokonce nazýván svými učedníky Rabbi.
Přišli tedy za Janem a řekli mu: „Rabbi, ten muž, který za tebou přišel, když jsi byl za Jordánem, a o kterém jsi svědčil, teď křtí a všichni jdou k němu.
Evangelia zmiňují jako účel jeho díla:
Jak je napsáno u proroka Izajáše: „Vysílám svého posla, který půjde před tebou a připraví ti cestu. Hlas v pustině volá: ‚Připravte Jahveho cestu! Vyrovnejte jeho silnice.‘“ Jan Křtitel byl v pustině a kázal, aby se lidé dali pokřtít na znamení svého pokání, a dosáhli tak odpuštění hříchů. Přicházeli k němu lidé z celé Judeje a všichni obyvatelé Jeruzaléma. Dávali se jím v Jordánu křtít a otevřeně vyznávali své hříchy.
Jan svou činností předznamenává to, co bude krátce po něm dělat Ježíš:
Vždyť Jan k vám přišel a ukázal vám správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Výběrčí daní a prostitutky mu však uvěřili. A vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.
Stejně jako jeho „následník“ či současník Ježíš, i Jan ostře útočil na farizeje:
Když viděl, že ke křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Potomci zmijí, kdo vás upozornil, že máte uprchnout před přicházejícím hněvem? Nejdřív dejte najevo pokání svými skutky. Nemyslete si, že si můžete říkat: ‚Naším otcem je Abraham.‘ Říkám vám, že Bůh dokáže Abrahamovi stvořit děti z těchto kamenů. Sekera už je připravená u kořene stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, protože činíte pokání, ale ten, kdo přichází po mně, je mocnější než já a nejsem hoden ani zout mu sandály. Ten vás bude křtít svatým duchem a ohněm. Má v ruce lopatu k převívání a úplně vyčistí svůj mlat. Shromáždí svou pšenici do sýpky, ale plevy spálí v ohni, který není možné uhasit.
Zde v tomto výroku podle evangelií předznamenává Ježíše Krista. Právě Ježíš k němu v roce 29 n. l. přichází, aby byl pokřtěn. Jan argumentuje, že přeci není hříšný, ale Ježíš trvá na tom, že ke křtu dojde. Na základě něj se zjevuje z nebe holubice, která potvrzuje jeho nadpřirozené poslání. Dokonce je slyšet i Boží hlas.
Křest Ježíše Krista
Ježíš se pak řídí stejným modem operandi jako Jan Křtitel. Stráví 40 dní v pustině, rozhodně kratší dobu než Jan, ale zároveň má trochu méně času.
Jan o něm sám říká: On musí dále růst, ale já se musím dále menšit. Tímto se Jan profiluje jako Ježíšovo duchovní dvojče, kterému dává plný prostor.
Ježíš Kristus se pak dozví, že Herodes Antipas uvrhne Jana do žaláře a poté jej nechá setnout. To vše za to, že jej Jan veřejně kárá za cizoložné manželství. Sám Antipas, konvertita na židovství, se Jana bojí, protože ví, že je podle jeho slov spravedlivý muž. Ale jeho manželka a dcera jsou démonky a požadují jeho hlavu. Herodes jejich přání splní. Janova hlava respektive lebka jako relikvie má zázračnou moc. Pokud ji opravdu vlastnili templáři, prokázalo se, že v jejich případě zafungovala opačně. Sami přišli o „hlavu“.
Ježíš poté stačí ještě před popravou vzkázat:
Jan se ve vězení doslechl o Kristových skutcích, a tak poslal své učedníky, aby se ho zeptali: „Jsi ten, kdo má přijít, nebo máme očekávat někoho jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Vraťte se k Janovi a povězte mu, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni a chudým se oznamuje dobrá zpráva. Šťastný je ten, kdo o mně nepochybuje.
Tento výrok je zjevně pozdním dodatkem křesťanů, kteří potřebovali přeměnit Jana v Ježíše Krista. Jinými slovy umenšit jeho roli, aby upozornili na Krista a upozadili Jana. Podle evangelií se Herodes, když slyšel o Ježíšových skutcích, vyděsil, protože se bál, že to je Jan vzkříšený z mrtvých. Chtěl Ježíše vidět, ale ten mu jeho přání nesplnil.
Všechno, co Ježíš kázal a činil, se doneslo až k vladaři Galileje Herodovi. Nevěděl dobře, co si o tom má myslet. Někteří tvrdili, že to Jan Křtitel, kterého dal Herodes popravit, vstal z mrtvých. Jiní se domnívali, že se znovu ukázal prorok Elijáš, další usuzovali, že vstal z mrtvých některý ze starých proroků. Herodes říkal: „Jana Křtitele jsem přece dal popravit, kdo je tedy ten muž, o kterém slyším tak zvláštní věci?“ Proto si velice přál Ježíše poznat. Učedníci se vrátili k Ježíšovi a vypravovali mu o všem, co vykonali. Odebral se s nimi na odlehlé místo v okolí města Betsaidy.
Mezi prvními křesťany a Janovými následovníky panovala jistá řevnivost. V tomto smyslu je třeba nahlížet i na pramenné biblické zdroje.
Příběh o Janovi od Iosepha Flavia
Flavius Iosephus byl židovský historik prvního století. Sám se o Janovi zmiňuje ve své knize Židovské starožitnosti. Jedná se o situaci, kdy diskutuje spor mezi Herodesem a králem Petry, kde Antipas prohrál. Flavius zmiňuje popravu Jana jako důvod, proč byl Herodes poražen. Vnímá tedy smrt tohoto světce jako příčinu špatného Herodova osudu.
Mezi těmi, kdo se kdy narodili, není nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.
Co se týče Janova učení, Flavius píše:
Přikazoval Židům, aby projevovali ctnost a spravedlnost jeden k druhému a zbožnost k Bohu. Křest, který uděloval, by byl Bohu milý, pokud by ho nepoužívali k získání odpuštění hříchů, ale spíše k očištění svých těl, protože se již předpokládalo, že jejich duše již byly očištěny spravedlností.
Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním.
Mandejci, ctitelé Jana Křtitele
Současní následovníci Jana Křtitele, Mandejci v Íránu
Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili je do hrobu.
Mandejci jsou gnostická náboženská skupina, jejíž původ není zcela zřejmý. Mandejská literatura je pro naše téma relevantní, protože vyzdvihuje Jana jakožto pravého proroka a hanobí Ježíše jako falešného proroka nebo dokonce Antikrista.
Silný pocit soupeření mezi těmito dvěma postavami se objevuje v mandejském textu, který obrací zprávu v Matouši 3:13–15 na hlavu: Ježíš přichází k Jordánu a prosí Jana o křest, ale je zpočátku odmítnut pro svá morální selhání (lhal Židům, klamal kněze, vnucoval celibát a porušoval Sabat). Jan povolí až tehdy, když dorazí nebeský dopis, který mu nařizuje, aby podvodníka pokřtil navzdory jeho hříchům.
Mandejci ale nejsou zrovna „čistým“ zdrojem informací o Janu Křtitelovi. Například mandejská křestní praxe se liší od takzvaného „Janova křtu“, jak je popsán v raných pramenech. Mandejský křest totiž není ani iniciací, ani neplatí jednou provždy, ale je neustále opakovaným rituálem, zatímco většina starověkých zdrojů se shoduje na tom, že Janův křest byl vstupním, jednou provždy provedeným aktem.
Mandejský křest má také rysy cizí Janovu (nebo křesťanském) křtu, jako je pití křestní vody. Proto se většina badatelů shoduje, že Jan Křtitel přímo nezaložil mandejské hnutí. Ačkoli se postava Jana v mandejských textech objevuje často a nejspíš byl v mandejství přítomen od samého počátku, nikdy se v něm nestal ústředním bodem. Spásnou postavou v mandejství není Jan, ale Manda di-Ḥiyyah („Znalec života“).
Jan Křtitel v jiných náboženstvích, překvapivě v islámu
Chrám Jana Křtitele přímo uprostřed syrské mešity, unikát přestavěný z křesťanské baziliky. Údajně se tam nachází jeho lebka.
V islámu existuje paralela mezi Janem a Ježíšem. Roli Jana Křtitele přejímá paradoxně Ježíš, který předjímá Mohameda, nového Krista, a ukazuje na něj cestu. Proto se některé pasáže Koránu o křesťanech zmiňují ve zcela pozitivním světle. Například Súry 2:2 a 5:69 slibují, že zbožní křesťané budou odměněni v Soudný den.
Jednalo se pravděpodobně o jakousi vějičku pro stávající členy jiných náboženství, která je měla přilákat do lůna islámu.
Pochopitelně se předpokládá jejich přijetí islámu: „A když slyší, co bylo sesláno poslovi, vidíš, jak se jim oči linou slzami kvůli pravdě, kterou poznali. Říkají: ‚Pane náš, my uvěřili, proto nás zapiš mezi svědky‘“ (5:83).
Jan Křtitel je v islámu známý jako Jahja ibn Zakariyah (Jan, syn Zachariáše), uctívaný Alláhův prorok, ctěný pro svou moudrost, zbožnost a čistotu. V Koránu je představen jako zázračné dítě narozené staršímu otci (prorokovi Zakariyahovi) a neplodné matce. Jahja je uznáván jako posel, který potvrdil poselství svého bratrance Isy (Ježíše).
Korán uvádí, že Bůh pro něj zvolil jméno „Jahja“ (což znamená „žije“ nebo „ten, kdo prosperuje“) konkrétně s tím, že dříve nebylo pro nikoho užito. Jeho atributy Korán popisuje takto: ušlechtilost, cudnost, laskavost, poslušnost, zbožnost, spravedlnost.
Narozdíl od drakonické biblické zprávy Korán nepřisuzuje Janovi násilnou smrt. Naopak končí tím, že žil na poušti a byl pověstný mimořádnou empatií a zbožností. Korán uzavírá jeho život takto:
A mír s ním v den, kdy se narodil, v den, kdy zemře, i v den, kdy bude vzkříšen.
Mezi muslimy je Jan Křtitel ctěn především pro svůj nekompromisní postoj ke spravedlivému jednání.
Závěr
Jan Křtitel je bezesporu mimořádnou osobností, která byla nakonec zastíněna jeho poněkud slavnějším „dvojčetem“, Ježíšem Kristem. Ve své době tyto dvě osobnosti byly schopny spolupráce bez toho, že by si konkurovaly. Naopak se vzájemně podporovaly.
Jan Křtitel tedy může být hodnocen jako člověk, který ukázal na Ježíše Krista svou autoritou a na základě ní Krista lidé přijali. Je tedy rozhodně výraznější postavou než bylo dosud prezentováno a symbolizuje princip spravedlivého hodnocení bez zášti a závisti. Jeho poselství je živé i dnes.
Zdroje:
Bible, různé překlady.
Flavius Josephus. O starobylosti židů / Můj život. 2021. Baset/Arista.
Josephine Wilkinson. John the Baptist. 2022. Amberley Publishing.
Eusebius. The History of the Church from Christ to Constantine. 1989. Penguin Publishing.
