Článek
Buddhismus a hinduismus svorně slibují ukončení nekončeného cyklu zrození, akorát každý v jiné variantě. Islám nabízí svým věřícím posmrtný pobyt v ráji.
A co svým členům nabízí křesťanství? Rovnou účast na politickém dění v roli králů a královen.
Psychosociální atributy křesťanství
Křesťané umírali zprvu v římském cirku. Za své ideály. Jaké to však byly?
Výjevy křesťanských mučedníků v římském cirku mohou běžného čtenáře historie zmást. Zdálo by se tak, že křesťanství bylo okrajovým náboženstvím, které dávalo šanci těm nejutiskovanějším.
Ve skutečnosti se jedná o ideologii, díky které měly vyrůst ty nejnižší sociální třídy ve vládnoucí vrstvu. A také se tak stalo. Ve 4. století se křesťanství transformovalo v hybnou politickou sílu Říma. Vzhledem k původním ideám křesťanského náboženství ale takový vývoj nepřekvapuje.
Závěrečná scéna, kterou se uzavírá první etapa života Ježíše Krista, popisuje Mistra, jak svým učedníkům slibuje spoluvládu v nebesích. To stejné opakuje svému odpůrci Pilátovi.
Tento motiv - účast na vládě, se v novozákonní literatuře vine jako červená niť.
Až tedy uslyšíte nějakého křesťana ve veřejném prostoru až nechutně paternalizovat, nebuďte překvapeni. Cítit se jako lepší lidi, mají křesťané dáno do vínku.
Posun do jiné třídy - když ne teď, tak brzy
Kdo zvítězí, tomu dám sedět se mnou na mém trůnu, tak jako já jsem zvítězil a usedl s mým Otcem na jeho trůnu.
Křesťanství údajně do světa přineslo novou vlnu sociální mobility. Nicméně, samotní raní křesťanští autoři jako byl apoštol Pavel vybízeli spíše k umírněnosti a k respektování tehdejších pořádků. Podle Pavla měli otroci nadále poslouchat své pány a daně se měly platit jako obvykle.
Kristus jako král - to není častý výjev, křesťané se zdá mají špatnou paměť
Křesťané nenabízeli žádnou sociální revoluci. Až na případ, kdy se z nutnosti scházeli a žili, ovšem krátkodobě, ze společné kasy. To nejpodstatnější však mělo přijít již v jejich době nebo pro některé až po jejich mučednické smrti. Byla to účast na nebeské vládě. Komu ale měli vládnout a proč?
Spoluvládci v nebesích
Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, prosíme, abys nám splnil přání.“ „Co pro vás mám udělat?“ zeptal se jich. „Nech nás sedět ve své slávě – jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jim na to Ježíš. „Můžete snad pít kalich, který piji, a podstoupit křest, který podstupuji?“ „Můžeme,“ odvětili. Na to jim Ježíš řekl: „Ano, budete pít kalich, který piji, a podstoupíte křest, který podstupuji. Dát vám sedět po mé pravici nebo levici však není na mně. To místo patří těm, pro něž je připraveno.
První křesťané nevěřili, že se dostanou někam do ráje. Doktrína o ráji vznikla v katolické církvi až později, neboť všichni přeci vládnout nemohou, někdo musí taky poslouchat.
Poslední večeře byla vlastně takovým dělením medvěda
Na jakýsi neurčitý ráj nemyslel ani spoluzakladatel křesťanství apoštol Pavel, který dokonce tvrdil, že samotní křesťané, až se dostanou do nebe, budou nejen vládnoucí třídou, ale také se jim budou zodpovídat vyšší duchovní bytosti - Boží poslové - andělé.
„Což nevíte, že budeme soudit anděly?“, rozšafně kárá apoštol Pavel neposlušné Korinťany.
Kdo bude vládnout, kde a komu?
Potom jsem viděl nové nebe a novou zemi. Dřívější nebe a dřívější země totiž pominuly a moře už není.
Nikdo se v počátcích křesťanského hnutí příliš nezabýval základní otázkou: když budou všichni křesťané vládnout v nebesích, tak komu vlastně? Ačkoliv první novozákonní autoři jednoznačně viděli Boží království jako uspořádání, které „není z tohoto světa“, pozdější křesťanská komunita byla donucena neustálým nárustem konvertitů inovovat.
Království se z nebe přesunulo na zemi. Spasení lidé měli žít na této Zemi. A nad kým měli vládnout? Nad ostatními lidmi - třeba pohany. A rovněž nad svými vlastními lidmi, kteří se stali pouze řadovými členy. Tak tomu bylo postupně.
Paradoxem všeho je, že tak křesťanství podpořilo kariérismus a šplhání výš a výš po dalších pozicích. Není divu, křesťané se totiž přirozeně cítili jako „vyšší“, přímo královská kasta, a udělali vše, co mohli, pro to, aby dosáhli co nejvýš, jak v osobním tak kariérním životě.
Na působení křesťanství byl kariéristický přístup v historii dost znát. Vše bylo zapříčiněno doktrínou, o které už řada dnešních věřících ani netuší, byť je zapsána v křesťanském DNA. Naukou, která stanovovala, že všichni křesťané budou jednou králové.
Komu, kde a proč budou nakonec vládnout, to už jaksi bibličtí autoři nestačili domyslet. Křesťanům to ale zrovna dvakrát nevadí, vládnout se koneckonců dá čemukoliv, i třeba větrným mlýnům.
Zdroje:
Bible
Jonathan Hill. The History of Christianity. 2007. SPCK Publishing.
