Článek
Drákula je dílem irského spisovatele Brama Stokera, který jej zkomponoval na základě svého zážitku s ruskou lodí Dmitry, která za podivných okolností přistála u britských břehů.
Na základě toho údajně začal procházet archívy a dostal se až k Vladu Tepesovi, podle Britů „krvavém rumunském hraběti“.
Nicméně pověst o Vladu Tepesovi rozšířili němečtí obchodníci, které nechal vyhnat ze svého území. Poté se německá propaganda proti Vladu Tepesovi rozjela na plné obrátky.
Stoker ovšem nepotřeboval pro svou románovou podobu hraběte Drákuly rumunskou předlohu.

Vlad Tepes byl podle skutečných historických záznamů spravedlivým panovníkem
Několik desítek let před ním, jeho krajan irský spisovatel Sheridan Le Fanu napsal první vampírskou novelu Carmilla. Zde se jedná o příběh ženy, která je i eroticky nejen psychicky, fascinována druhou ženou. Vlastně první lesbické vampírské krimi.
Původní vampírské stopy však vedou do Čech a na Moravu. Ve svém pojednání z roku 1751 O Zjevení duchů a o upírech neboli přízracích v Uhrách, Moravě a Čechách (původně publikovaném v roce 1746, pod titulem Traité sur les apparitions des esprits et sur les vampires ou les revenans de Hongrie, de Moravie, &c.) francouzský benediktinský opat Dom Augustin Calmet popisuje moravské a české upíry.

Dom Calmet
Inspiroval se také spisy jiného spisovatele, který své dílo publikoval o několik desítek let dříve v Olomouci. Byl to sám upír, promiňte právník, často se totiž jedná o synonyma, Karl Ferdinand von Schertz.
Ten popisuje řadu upírských příhod z okolního regionu.
S odkazem na přímé svědectví pana de Vassimonta, francouzského poradce vyslaného na Moravu v záležitostech olomouckého biskupa, opat Calmet píše, že na Moravě bylo běžné, že se zesnulí objevovali na shromážděních a tiše usedali ke stolu se svými známými. Mrtvý nepromluvil ani slovo, pouze kývl hlavou na jednoho z přítomných – a ten pak během několika dní nevyhnutelně zemřel.

Scéna z románu Carmilla
Na základě spisu Magia Posthuma od Karla Ferdinanda Schertze z roku 1704, Calmet líčí případ moravské ženy, která zemřela poté, co přijala svátosti umírajících, a byla řádně pohřbena. O čtyři dny později vesničané zaslechli velký hluk a spatřili přízrak, který na sebe bral podobu muže nebo psa. Ten napadal obyvatele vesnice: chytal je pod krkem a tiskl jim žaludek, čímž se je snažil udusit. Oběti po těchto útocích zůstávaly potlučené, bledé a vyhublé.
Calmet uvádí, že se tyto případy na Moravě rozšířily natolik, že se místní biskupové a kněží obrátili na Řím s žádostí o radu. Jelikož se jim nedostalo jednoznačné odpovědi, vzali místní úřady a duchovní věc do vlastních rukou: exhumovali podezřelá těla, zkoumali, zda nevykazují známky zachovalosti, a následně je pálili, aby tak učinili přítrž řádění přízraků.
Calmet se rovněž zmiňuje o případech, kdy mrtví v hrobech žvýkali; jedním z nich byl muž pohřbený v Ivančicích na Moravě, který údajně pozřel své vlastní pohřební plátno a částečně zkonzumoval tělo ženy pohřbené v sousedním hrobě.
Popisuje známou událost z roku 1336, který se týkal případu z Čech. Pastýře z vesnice Blov nedaleko Kadaně v severozápadních Čechách. Po své smrti pastýř každou noc vstával z hrobu, procházel vesnicí a vyvolával jména některých obyvatel. Kdokoli, koho takto oslovil, do osmi dnů zemřel. Aby ho vesničané zastavili, vykopali jeho tělo a zabodli do něj dřevěný kůl, aby ho přišpendlili k zemi. Přesto se přízrak vysmíval vesničanům za to, že mu ublížili, a poděkoval jim za to, že mu poskytli hůl, aby se mohl bránit proti psům. Téže noci znovu vstal a uškrtil ještě více lidí než předtím.
Když si vesničané uvědomili, že kůlování selhalo, znovu ho vykopali a předali ho katovi k upálení. Když do něj před zapálením ohně šťouchli hůlkou, z jeho těla vytryskla čerstvá krev jako z rozbité nádoby a on hlasitě křičel, když ho plameny pohltily – a tím konečně ukončil úmrtí ve vesnici.
Calmet však nebyl žádný naivní člověk, který by uvěřil kdejaké zkazce odkudkoliv. Své záznamy si pečlivě ověřoval, a to hned z několika zdrojů.
O to zajímavější je, že tyto příběhy podle něj pocházely především z Čech a Moravy. Pokud jde o Maďarsko, cituje příklad jednoho Maďara, který Libavou (z okolí Olomouce) upírského případu naopak svým duchapřítomným zásahem zbavil.
Calmet se pokouší o psychologické vysvětlení, které je zjevně nejpravděpodobnější. V jeho době ještě neexistovaly teorie o „toxických lidech“ či o „emocionálních upírech“, kteří dokáží rozložit celé rodiny či společenství lidí, ale očividně v českých zemích bylo takových vždy dost a dost.
Dá se říci, že jeho dílo je jedním z prvních sociologických profilů českých zemí.
Navíc nedořešených rodinných problémů, které se táhnou až za hrob, tu vzhledem k absenci normální mezilidské komunikace bývá vždy přehršel.
Calmet argumentoval, že mnoho fyzických útoků hlášených na Moravě a v Čechách bylo pravděpodobně důsledkem masové paniky, teroru a přehnané představivosti, která vesničanům způsobila fyzické problémy. Je pravda, že obludná představivost mezi lidmi zde panuje odedávna.
Stopy upírského příběhu Drákuly tedy nesměřují do Rumunska k hraběti Vladu Tepesovi, ale naopak do Čech a na Moravu. A jedná se o kompilaci upírských příběhů a upírských regionálních zvyků. O sklon sát druhým životní energii.
Prostě jim pít krev.
Vlad Tepes, alias hrabě Drákula, je v tomto zcela nevinně.
Zdroje:
Don Calmet. Traité sur les apparitions des esprits et sur les vampires ou les revenans de Hongrie, de Moravie, &c. 1746.
Karl Ferdinand Schertz. Magia posthuma. 1704. Olomucij Moravorum, I. Rosenburg.
https://muo.cz/sbirky/karl-ferdinand-schertz/





