Článek
Asi to všichni znáte. S nechutí se několikrát týdně nebo za den podíváte na zprávy, spíš proto, aby vám něco neuteklo, ne, abyste se pobavili. Ono to totiž vůbec žádná zábava není, číst zprávy. Všichni ale dobře víme, že zpravodajství nemá sloužit pro zábavu. Ono je to ale ještě daleko horší.
Být informován a vědět, co se děje a která bije, je jedna věc. To se vždycky vyplatí a je to dobré, mít tak trochu přehled. Otázka ale je, jaké informace se k člověku dostanou a jestli je skutečně potřebuje. A teď se dostáváme k jádru pudla. Současná média, ta seriózní, informují o podstatných věcech, které většina lidí k životu vůbec nepotřebuje. Ta takzvaně průměrně seriózní média informují o všem možném, tam se tu a tam nějaká užitečná informace najde, ale nikdy není jasné, co právě tou informací pisatel a ten, kdo zprávu uveřejnil a zpropagoval, myslel.
Pokud se jedná o komerční médium, což jsou skoro všechna, místo toho, aby u toho myslel na vás a vaše blaho, myslel s největší pravděpodobností na vlastní výdělek. To ale neznamená, že taková zpráva nemá hodnotu. Otázka ale je, jestli se někdo zabýval jejím umístěním v čase a prostoru tak, aby v souvislosti s ostatními zprávami dávala smysl. To se v médiích neděje. Média fungují asi tak, jako kdybyste přišli do školy, a tam byste mohli volně přecházet mezi jednotlivými učiteli. Každý učitel by měl svou učebnu a vy byste mohli libovolně kdykoli přecházet z jedné učebny do druhé. To ale není všechno. Každý učitel by mohl odvyprávět část nějakého tématu a kdykoli přejít na téma jiné, i z jiného předmětu. Takže byste chvíli byli v učebně A s učitelem X, který by vykládal něco z fyziky. Pak by přeskočil na angličtinu. Vás by to přestalo bavit, tak byste se odebrali do učebny B za učitelkou Y a ta by právě dávala diktát z češtiny. Ten byste raději hned opustili a šli do učebny C za učitelkou Z a tam byste chvíli poslouchali výklad historie prokládaný dvěma tématy z biologie. Vítejte v médiích.
Lidé už dneska médiím nevěří. Ani ne v tom, že by si mysleli, že média předkládají nepravdivé informace nebo že by chtěla primárně někomu škodit. Spíš to při pečlivém vnějším pohledu vypadá, že média začala blouznit. Možná je to tím, že začali blouznit i čtenáři, nebo začali čtenáři blouznit až po médiích a z médií, to nevím. Každopádně se ze čtení zpráv a diskusí stala náhrada velké části osobních kontaktů, které už dnes lidé neprovozují, místo toho si raději posílají e-maily s mediálními obsahy. A to není zdravé.
Pracovat s toky informací není žádná legrace pro nikoho. Kdo na to není stavěný a neumí to, pokud se do toho dostane, má z toho lidově řečeno hlavu v pejru. Že se to stává obecním nebo pavlačovým drbnám, které mohou vyletět z kůže z toho, když se dozví nějakou zajímavou jobovku bohatě ozdobenou fantazií předchozích sdělovatelů, je celkem normální a známá věc. Taková vyjukaná drbna si pak k oné informaci přidá také svůj díl blouznění a pošle ji dál. Tak vzniká přirozený bulvár. Na lidi z médií by informace takto působit neměly, ale bohužel se to dost často děje.
Lidé, kteří pracují s informacemi, by měli mít chladnou hlavu, schopnost kriticky hodnotit informace a dávat si dohromady větší sumu informací. Rozhodně z toho, o čem píší, neblouznit, nenořit se do tématu jako do horkého oleje a nešílet z toho, na co přišli. Rozhodně by neměli být příliš osobně zainteresování do toho, o čem píšou, a neměli by si skrze psaní léčit své vlastní komplexy nebo propagovat své vlastní světonázory. To vše je v rozporu s objektivním zpravodajstvím, a zdá se, že se toto povědomí v poslední době úplně ztratilo a z médií se stala jedna velká přehlídka vyexcitovaných bojovníků za možnost, uplatnit své emoce a osobní preference všude, kde se dá.
Cesta z toho ven není vinit novináře ani média nebo čtenáře. Spíše je potřeba si jasně přiznat, že emočně nezainteresovaná objektivní média nemohou ve svobodné společnosti existovat, protože by se muselo zakázat psát všem, kteří si nejsou schopni udržet nadhled. A to si přece svobodná společnost nemůže dovolit. Smiřte se proto s tím, že média a zpravodajství ve svobodné společnosti mohou být jedině čirou propagandou osobních postojů, světonázorů a vlastních preferencí.
A pokud chcete nadhled a objektivitu, hledejte konkrétní osobnosti, které jsou jich schopni a mají pro ně duševní předpoklady. Čtenáři a pisatelé se budou profilovat na ty, kteří objektivitu a nadhled preferují a na ty, pro které nejsou příliš podstatné a neumí je odlišit ani produkovat a je jim v zásadě jedno, že médiím nemohou věřit, protože jim o důvěru ve sdělované informace jde daleko méně, než o nadšení z mediálních obsahů. A podle toho, kterou úrovní se kdo bude zabývat, budou také vypadat jeho výsledky.
Vzhledem k tomu, že čtenářská masa tíhne více k drbům, je možné zatím objektivní média s nadhledem tvořit pouze z dotovaných zdrojů pečlivým výběrem přispěvatelů. Komerčně to je prakticky nemožné a lidé s objektivitou a nadhledem by se měli s touto výzvou nějak systémově vypořádat a přestat být vazaly komerce, která není jediným možným způsobem existence, i když se snaží za každou cenu vnucovat všem pravý opak. Vnucování se je totiž podstatou a definicí komerce a tím je potřeba nenechat se odradit.
Jedině tak bude možné dospět ke konstatování, že médiím už se dá zase věřit.
