Mnichovská konference nepředstavovala zradu, ale racionální rozhodnutí

Československo bylo v době svého vzniku prezentováno jako národní stát. Nic nebylo vzdáleno dál od pravdy. Češi dokonce nebyli jeho převažující většinou, i když tvořili jeho výraznou část. Nejvíce po nich bylo Slováků, Němců, Maďarů a Ukrajinců (Rusínů). Tyto takzvané menšiny měly opravdu minimální možnost se projevit. Československo po vojenské intervenci v roce 1920 Maďarům uzmulo část státu. Polsku bylo vzato území na Hlučínsku.

Československo bylo oproti svým národním prohlášením opakem toho, na co si hrálo. Mělo sice parlamentní demokracii a prezidenta, ale ve skutečnosti všechny zásadní rozhodnutí v zemi vykonával Hrad. Tím byl míněn Masaryk a jeho kolega Edvard Beneš. V době, kdy nastala světová hospodářská krize, se v pohraničí zhroutila ekonomika. Byly tam převážně německé podniky, které ale náhle neměly kam vyvážet. Hrad tyto regiony okázale ignoroval.

Řada Němců žijících v Sudetech se logicky po roce 1933 začala ohlížet po Hitlerovi, který dokázal Německo díky zbrojení a investicím do infrastruktury postavit na nohy. Kupodivu dostal nepřímo na nohy i Československo. Právě od roku 1934 nastává ekonomický obrat související se zbrojením proti Hitlerovi a Československo se znovu zvedá ode dna. Ne tak jeho národnostní menšiny. Ty jsou pokud možno drženy hodně zkrátka. A přesně v této atmosféře nastávají vhodné podmínky k Mnichovu.

Český stát měl smlouvu pouze s Francouzi, nikolivě s Brity. Beneš chytrácky spoléhal na to, že Britové se později v případě ohrožení přidají. A vzhledem k tomu, že si ujížděl na tom, jaký je stratég, uzavřel smlouvu i se Sověty, která by ale platila jen v případě, když pomůže Francie. Tímto způsobem se snažil vyhnout bolševizaci země. Stejně tak nechali Češi narozdíl od svých sousedů po celou dobu první republiky růst KSČ s tím, že ji tak budou moci lépe kontrolovat. Jak to dopadlo, víme.

I když český stát po vzoru Maginetovy linie ve Francii ve 30. letech začal budovat masivní opevnění v pohraničí, nebylo mu to nic platné. Každý průměrně vzdělaný voják musí vědět, že pasivní obrana není na věčnost a může zastrašit nepřítele jen minimálně. Navíc při celostátní mobilizaci vstoupilo do armády jen 50 % místních Němců, ostatní se stali pátou kolonou. Česko nemělo problém jen s Němci, jak se často mylně vykládá. Jejich nepřáteli se stali i Poláci a Maďaři, které Češi původně okradli o území. Ocitli se tak v kleštích, kdy měli ze všech stran země nepřátele.

Francouzi si předtím nechali sami sebrat Němci Porýní. Bylo tedy logické, že když nebránili sami sebe, těžko budou bránit někoho cizího. Původně Hitler po britském premiérovi Chamberlainovi požadoval Sudety. Jen oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva. S Čechy se o tom vůbec nebavil. Chamberlain a francouzský premiér Daladiér v tom neviděli žádný problém. A nikdo by se jim neměl divit. Proč? Protože ty 3 milióny Němců, kterých byla v Sudetech většina, nechtěly žít v Československu a nikdo by jim to nemohl vyčítat. A kvůli tomu, že Československo chce za každou cenu držet území, na kterém žijí tito lidé, kteří ale nechtějí žít pod českým státem, by měli francouzští a britští vojáci bojovat? Za co? Za halucinogenní českou myšlenku o národním státu, který de facto neexistoval? To pochopitelně nedávalo smysl a tak Chamberlain Hitlerovi Československo vydal napospas.

Samozřejmě to musela potvrdit i česká strana, což Beneš odmítal. Nakonec na něj uprostřed noci ve 2. hodiny ráno zatlačili francouzský a britský vyslanec s tím, že pokud tak neučiní, bude to bráno jako že Československo začalo válku a nikdo jej bránit nebude. Beneš byl chytrák a tak, i když měl rozhodnutí potvrdit parlament, jej schválně nesvolal. V návaznosti na to se sudetsko-německé řešení nedostalo ani do sbírky zákonů a Beneš mohl zpětně hlásit, že má právo sudetské Němce po druhé světové válce jako zrádce vyhnat. Vždyť se vlastně nic nestalo.

Beneš tak záměrně dostal sudetské Němce do neřešitelné situace, která byla v podstatě od začátku podrazem vůči nim. Vydal je cizí mocnosti tajně, aby sám neměl problémy, od sudetských Němců ale čekal, že se budou chovat podle zákona jako čeští vlastenci. S tím se pochopitelně zapomněl veřejně chlubit a také se s tím sudetským Němcům svěřit. Vytvořil tak atmosféru absolutní schizofrenie, která byla od začátku mířená proti opovrhovaným menšinám, kterých se chtěl Československý stát tak jako tak v podtextu od začátku zbavit. Proto jsou Benešovy pozdější dekrety výsměchem především morálce a etice, která rozhodně nebyla jeho doménou.

Česká delegace musela v době konference čekat na chodbě. A vše bylo hlavně otázkou jednání mezi Francouzi, Brity, Italy a Němci. Hitlerova strana přišla s velkými požadavky, ze kterých musela trochu slevit, ale nakonec to dopadlo jak dopadlo. Československo vzniklo díky Versailleské smlouvě a je logické, že i tak mohlo zaniknout, lusknutím prstu mocností. Jednalo se o neživotaschopný projekt, a to především díky samotné proradné české povaze, kdy Češi záměrně šikanovali národy, kterým neoprávněně v první republice vládli a v neposlední řadě také pronásledovali vlastní lidi s jiným názorem. Jak předvedl prezident Masaryk vůči své opozici. Už jen jejich povýšené pojetí Čechoslováků. Nikdo takový neexistoval. Slováci nikdy nebyli součástí českého státu a Masaryk je tam dostal jen díky zradě slovenských spolků.

Zkusili si to, nevyšlo to, tak měli, jak se říká, stáhnout ocas a nechat to být. Nestalo se tak a Češi dál chytrizovali, není pak divu, že se stali nedobrovolnou ekonomickou páteří Třetí říše.

Když totiž někdo chce moc, nemá pak často nic.

Zdroje.

David Faber. Mnichov: Krize appeasementu 1938. 2015. Bourdon.

J.S. Hájek. Mnichov. 1958. SNPL.