Článek
Jsem jen obyčejný člověk a nechci nic víc než obyčejné věci (jako je obyčejné bohatství, obyčejný luxus a cítit se jako obyčejný král/královna).
Je mi vás líto, to ale musíte mít smutný život (a hlavně jste mě pořádně naštval a šlápl mi na kuří oko).
Měli byste být pokorní a mírní (alespoň natolik, by nebylo vidět, že jste něčím zajímaví).
Nedělám ani neříkám vůbec nic a doufám, že mi to přinese ty největší výhody, pozitiva a sociální jistoty.
Tato zaklínadla patří asi k těm úplně nejhorším, kterými si díky řadě příčin a důsledků, kterých si jsou evidentně velmi málo vědomi, Češi dělají ze života absolutní peko.
Pojďme se na ně podívat blíže.
Zaklínadlo obyčejného člověka
„Jsem jen obyčejný člověk a nechci nic víc než obyčejné věci (jako je obyčejné bohatství, obyčejný luxus a cítit se jako obyčejný král/královna).“
Když slyšíte někoho mluvit o tom, jak je obyčejný člověk, můžete si být jisti, že se tím snaží zakrýt to, že se má tak dobře, až je mu někde uvnitř hanba za to, jak málo se o svůj luxus ve skutečnosti zasloužil, případně na čí účet si ho užívá.
Zaklínadlem obyčejného člověka se lidé obvykle kryjí v případech, že chtějí, aby působili obyčejněji, chuději, méně dobře postavení nebo více jako chudáci, než jak na tom ve skutečnosti jsou. Také tím chtějí splynout s davem, když se bojí, že by se mohlo přijít na to, že jsou na tom lépe než ostatní.
Zaklínadlem obyčejného člověka se také zpravidla lidé kryjí v případech, kdy chtějí ponížit někoho, kdo podle nich vystupuje oproti ostatním do popředí, je například zajímavější, hezčí nebo lépe situovaný či má větší možnosti, a oni mu to prachsprostě závidí.
Obyčejný člověk se používá v případech, když chtějí lidé někoho shodit a dát najevo, že si hraje na něco víc než oni, bez ohledu na to, jestli je skutečně v něčem lepší nebo není. Často se jím proto bere chuť do aktivit lidem, kteří něčím neobyčejní opravdu jsou.
Možná vás to překvapí, ale takové zaklínadlo obyčejného člověka se mimo Česko moc nepoužívá. Neuslyšíte Francouze hlásat, jak je obyčejný člověk, a proto má právo na to či ono, nebo Němce či Angličana vykřikovat, jak je obyčejný, a proto může moralizovat ostatní, jak mají také být obyčejní. Američana neuslyšíte hlásat hrdě o své obyčejnosti a ani u slovanských sousedů se pokud vím toto spojení nepoužívá tak často, jako v Česku. Pokud se to zrovna od Čechů nenaučili.
Zaklínadlo obyčejného člověka je škodlivé hlavně v tom, že se tím lidé snaží vybrat výhody lidí, kteří splývají s proudem na úkor těch, kteří takoví nejsou, nebo se naopak snaží těžit obyčejnost a dělat z ní něco obdivuhodného. Ani jedno není zrovna příliš zdravé a rozhodně to nepřidává do společenské atmosféry nic pozitivního.
Naopak, bylo by dobré, kdyby se řeči o obyčejných lidech přestaly používat úplně, protože právě ti, kteří se sami vehementně jako obyčejní označují, potom nadávají, že je druzí, které si sami označili jako „ty nahoře“, berou jako obyčejné lidi. Ale obyčejné lidi si vymysleli ti, kteří se tak sami označují, a proto by také tuto kletbu obyčejných lidí měli zrušit. Máme demokracii a volební práva a nikdo není dost obyčejný na to, aby se s tím mohl předvádět.
Zaklínadlo falešné lítosti a smutku
„Je mi vás líto, to ale musíte mít smutný život (a hlavně jste mě pořádně naštval a šlápl mi na kuří oko).“
Toto velmi oblíbené zaklínadlo je nesmírně nebezpečné a toxické. Používá se zpravidla tak, že když se někdo cítí být někým napaden nebo ponížen a je naštvaný, tak místo toho, aby upřímně vyjádřil své emoce, začne blábolit o tom, že je mu toho druhého líto a že musí mít velmi smutný život. To je naprosto špatně.
Takové chování a hodnocení druhých je nejen naprosto neupřímné a falešné, ale vytváří ve společnosti neřešitelnou situaci společenské paralýzy, kdy jsou jedni naštvaní na druhé, ale sami si zalepí a zablokují možnost s tím něco dělat, protože veřejně předstírají, že někoho litují, přestože pravda je taková, že je pořádně nakrknul. Hrají si pak na lítostivé oběti místo toho, aby řešili situaci, a to je také pravděpodobně jejich motiv, zbavit se zodpovědnosti za své vlastní pocity a viny za to, že jsou ve skutečnosti naštvaní.
Svou naštvanost se pak snaží neadresně přenášet na společnost, která je zmatená z jejich zmatečného vyjadřování lítosti, a tento zmatek může vytvořit naštvanost někde jinde někomu jinému, kdo s ní ale nemá vůbec nic společného.
Vůbec nejhorší to je v případě, kdy vám někdo šlápne na kuří oko, trefí se do černého, vás tato skutečnost začne bolet a v ten moment vytasíte falešnou lítost nad oním „nebožákem“, který vás tak přesně vystihl. Věřte mi, touto magií si do života nic pěkného nepřinesete.
Zaklínadlo falešné lítosti a smutku je tedy spojením hlubokého alibismu, vnitřní agrese, neschopnosti přiznat si a vyjádřit vlastní pocity a sobeckého přehazování vlastních vnitřních tlaků na ostatní. Jak vidíte, je to mix pravdě toxický a pokud se občas k zaklínadlu falešné lítosti a smutku uchylujete, vězte, že nejvíc paseky nakonec nadělá v životě právě vám. A nebude to pěkná paseka s kytičkami a motýlky, ale smutek a lítost nad vašim vlastním zpackaným životem, které nebudete schopni vyjádřit. A to je opravdové prokletí.
Pokud se mu chcete vyhnout, přestaňte používat zaklínadlo falešné lítosti a smutku a vykládat lidem, jak je vám jich líto, pokud vás zvednou ze židle vzteky, případně ve vás vyvolají jiné pocity, jako například zmatenost nebo bolest. Zlomte kletbu falešné lítosti a smutku a staňte se těmi, kterými doopravdy jste a vyjadřujte takové pocity, jaké doopravdy máte. Jedině tak nad vámi ztratí tato ohavná kletba kouzelnou moc.
Zaklínadlo strážcovství pokory a mírnosti
„Měli byste být pokorní a mírní (alespoň tak, by nebylo vidět, že jste něčím zajímaví).“
Výzva k pokoře u nesnesitelných a nadutých jedinců samozřejmě dává smysl. Ale zaklínadlo pokory a mírnosti je něco jiného. To používají právě nadutí a arogantní lidé na druhé lidi tehdy, pokud nechtějí, aby je něčím osobně převýšili.
Takový člověk, který rád používá zaklínadlo pokory a mírnosti, obvykle nevyniká žádnou přílišnou zajímavostí, o to víc je ale pyšný sám na sebe a své schopnosti, a především na svou vysokou lidskou nebo morální úroveň. Často naprosto mylně, dokonce je obvyklé, že takový jedinec trpí nějakou formou poruchy osobnosti, například histriónstvím. Ale nemusí to být podmínka.
Takoví lidé obvykle velmi znervózní tváří v tvář někomu, kdo má schopnost zatřást s druhými lidmi a nějakým způsobem na ně intenzivně zapůsobit, jedno jestli je to působení pozitivní a užitečné. V takovém případě otřesu okamžitě vytahují zaklínadlo strážce pokory a mírnosti. Vypnou se a nafouknou a začnou šířit svá moralistická stanoviska. Měl byste být pokorný, chovat se mírněji, používat méně silná slova! To sypou na své výrazné okolí, protože mají strach, aby je náhodou nepředčilo nebo jim nepřerostlo přes hlavu.
Není náhoda, že tato zaklínadla často používali lidé pracující s druhými jako třeba učitelé a duchovní, pokud byli nejistí v tom, jestli své svěřence dostatečně zvládají. Pro umravnění rozjíveného žactva nebo oveček to tu a tam dává smysl, pokud to ale někdo používá jako zaklínadlo, kterým si zvyšuje pocit vlastní morální nadřazenoti, je zle.
A není to nic neobvyklého. Pokud se zajímáte o společenské konverzace, potkáte se s tím poměrně často, obzvlášť pokud máte dar nad lidmi vyčnívat, znáte to velmi dobře. Něco se vám povede, v něčem vyniknete, a už přiběhne nějaký ten zaklínač pokory a mírnosti a zkouší to na vás.
Tyto kletby strážců pokory a mírnosti jsou pro společnost velmi škodlivé. Především totiž škodí skutečnému pokroku a posunu ve společnosti, protože blokují každého, kdo jen trochu vystrčí hlavu. Takový zaklínač strážce pokory a mírnosti se pak krátkodobě cítí dobře, ale dlouhodobě na něho dopadá tíha stagnace, kterou svými výroky pomáhá vytvářet a upevňovat. Společnost plná zaklínajících strážců pokory a mírnosti pak vypadá příšerně, je zplihlá, chybí jí dynamika, je otrávená, nic ji nebaví a nikam se neposouvá. Zahnívá a hnije.
Bojovat totiž s touto špatnou magií si nikdo, kdo chce tvořit něco nového v dobrém úmyslu, nezaslouží. Zaklínače strážení pokory a mírnosti je tedy potřeba identifikovat a zajistit, aby se svými špatnými kouzly přestali, i kdyby to mělo být na jejich vlastní účet. Škodí jimi hlavně sami sobě, protože vytvářejí kolem sebe nesnesitelné dusno a zatuchlost, která roste a roste a nedá se dlouhodobě vydržet. Nejdřív ji nevydrží jejich okolí a pak už ani oni sami, to už ale zpravidla netuší, jak se z té tmy dostat.
Pokud uvidíte někoho, jak na druhého zkouší zaklínadlo strážení pokory a mírnosti a víte, že to není oprávněné, je třeba se takové osoby zastat. Tím je kletba zlomena a nemůže dál škodit a vytvářet další zlo a zadřenost. Stačí překonat kletbu mrtvého brouka.
Je to tak prosté!
Kletba mrtvého brouka
(nedělám ani neříkám vůbec nic a doufám, že mi to přinese ty největší výhody, pozitiva a sociální jistoty)
Tato kletba je v Česku nesmírně oblíbená a rozšířená. Podívejte se kolem sebe do svého okolí a určitě objevíte nejméně jednoho člověka, který je takový typický zaklínač kletby mrtvého brouka. Mrtvý brouk nedělá nic, zpravidla nejvíc tehdy, když se něco děje a dělat by měl. Při této kletbě zpravidla lidé předstírají horší mentální schopnosti, než jaké ve skutečnosti mají, tedy že ničemu nerozumí, namlouvají si nulové sociální dovednosti, i když na tom nejsou tak zle, tedy dělají, že nepochopili, co se děje a o co jde, a dále se staví do role nemohoucích, tedy těch, kteří nemohli nic dělat případně něco zastavit, i když přesně věděli, co dělat nebo alespoň zkusit mohou.
Kletba mrtvého brouka je v Česku tak chronicky obvyklá, že je hlavní příčinou neštěstí, které zde lidé zažívají, i když by nemuseli. Dokonce došla tak daleko, že se stala společenskou normou, tedy že dělat nic je normálnější než dělat něco. Ve spojitosti s ostatními kletbami pak ti, kteří dělají něco, jsou okamžitě atakování snůškou zlých kleteb všeho druhu, a tomu se tady prosím říká sociální prostředí.
Pokud chcete zlomit kletbu mrtvého brouka, musíte především přestat být líní a zbabělí. Kletba mrtvého brouka totiž hlavně kryje lenost a zbabělost. Kdo nic dělat nechce, má pocit, že když zahraje mrtvého brouka, tak ani nemusí, a kdo se něco dělat bojí, při kletbě mrtvého brouka žádný strach z nového nehrozí, protože se nic nedělá.
Kletba mrtvého brouka má ale naprosto devastující důsledky, protože to nic, které se udělá, a to mlčení, které nic neřekne, nakonec vytváří daleko horší realitu, než která by byla, kdyby se něco udělalo, a tato horší realita se dál a dál kumuluje a roste. Pak se najednou ti, kteří v této kletbě jedou, ocitnou v černé díře, protože pro všechny ty, pro které něco neudělali, přestanou úplně existovat.
Kletba mrtvého brouka je opravdový zhoubný mor a jediné, co je potřeba udělat, je se na ni vykašlat a místo toho, viset v jednom stále stejném bodě, ve kterém se zpravidla zhola nic neděje, dát sami sobě volnost žít v čase a prostoru a dělat a říkat to, co je potřeba a co zrovna vnější nebo vnitřní situace vyžaduje. Jedině tak je možné zdolat mrtvé brouky a to i ty v hlavě, které se právě těm, kteří tuto kletbu rádi používají, v hlavě slézají jako švábi na pivo. Pokud je pak takových lidí moc, vytváří společnost, která to nemá v hlavě v pořádku, protože tam má brouky.
Zlomit kletbu mrtvého brouka je tedy zásadní pro zdraví osobní i společenské, bez toho se normální zdravá společnost neobejde, ani kdyby se postavila na hlavu. Podstatné je začít u sebe, ale vyžadovat to i po ostatních.
To by bylo, aby ten brouk nezmizel!
