Článek
Záměrně dloubat druhým do žeber, štvát je a trhat jim játra, zásobovat je stresujícími narážkami a lézt jim záměrně na nervy, je česká specialita, která se na západ od našich hranic jen tak nevidí.
Ať už jste běžný čtenář nebo osoba s větším společenským dosahem, moc dobře víte, že Česko zaostává za Západem ekonomicky i kulturně a všichni tak nějak tušíme, že by tomu tak být vůbec nemuselo. Že Češi nejsou ani horší ani hloupější než Zápaďáci, nejsou ani nešikovnější nebo nevzdělanější. Problém ale mají. Mají totiž jeden hodně ošklivý společenský zvyk.
Požadují, aby je neustále někdo vytáčel a excitoval nebo dokonce urážel, případně mají tendenci totéž dělat ostatním. Leckdo se i tváří, že to je vlastně roztomilá a zábavná hra, že to tak přece všichni chtějí, že to je legrace. Houby s octem, vážení.
Rozčilováním nebo shazováním druhých lidí si z nich taháte energii, pokud to necháváte dělat druhé, tak jim energii masochisticky nabízíte k zakousnutí, a to celé vytváří prostředí, které je toxické a generuje onen pověstný český smrádek. Poslední dobou ho tady v Česku dost ubylo, ale pořád je to ještě hodně málo. Zaberte víc.
Skončete jednou provždy s tím, vytáčet druhé jen tak, přestaňte štvaní se navzájem přehlížet, skoncujte s tím ho tolerovat a hlavně, přestaňte na něj čekat a požadovat ho. Někde uvnitř českých hlav se ustanovilo a netuším, jak k tomu mohlo dojít, že jinak než vytáčením ostatních si nikdo pozornost nezíská. Je to prosím vás absolutní nesmysl, který se ale tisícerým opakováním vzájemně podporuje. Je čas přetnout tento gordický uzel a už to více nepodporovat. Je to nesmírně nezdravé a kdo v tom jede, nadělá a přivolá si vážně hrozné problémy. Přestaňte s tím, vážení, dokud je čas. A není ho mnoho.
Pokud jste zvyklí, že vás vytáčí vaše rodina a vy špičkujete ji, že se rozčilujete dnes a denně v práci a máte zábavu z toho, jak se vztekají vaši zaměstnanci nebo šéf, jestli se denně namíchnete nad zprávami nebo vymýšlíte, jak co nejlépe naštvat někoho ve svém okolí, pak vězte, že tudy cesta nevede.
Ba co víc. Je to cesta do pekel. Takové chování je většinou spojené s chorobnou žvanivostí, kterou trpí hodně Čechů, kdy nejdřív mluví a pak přemýšlí, a mluví opravdu hodně. To je ten hlavní problém. Takoví chorobní žvástalové pak neví, kdy přestat. Když jim dojdou všechna témata a nápady, o čem mluvit, tak se místo toho, aby mlčeli, začnou navážet do druhých a předstírat, že k tomu mají důvod. Dělají to proto, aby zakryli, že jejich hlavním motivem pro komunikaci je jejich vlastní chorobná žvanivost, že zkrátka nemůžou přestat. A tak předstírají, že si mají na co stěžovat. Tím ale napáchají obrovské škody na druhých, kteří to musí poslouchat a jsou nespravedlivě atakováni. Tento jev jsem v Česku na všech úrovních a místech zažila v životě už tolikrát, že se to nedá ani spočítat. Česko je skrz naskrz prolezlé a postižené chorobnou žvanivostí.
Nebuďte užvaněné krákory. Promýšlejte si, co říkáte, a zpětně si kontrolujte, jaký vaše řeči mají dopad na ostatní. Ať tady nevytváříte toxickou žumpu plnou nesmyslů. Neshazujte lidi jen tak z plezíru. Je to nechutné chování, které se kumuluje a výsledek je, že je Česko na tom mnohem hůř, než by být muselo.
Nezaznamenala jsem v zahraničí ani v kontaktu s lidmi ze Západu žádné chování, kdy by mne chtěli jen tak shodit nebo zesměšnit, případně mne jen tak pro zábavu naštvat. Tady v Česku jsem to zažívala dnes a denně. Jako kdyby Češi byli jen tupí hrubani, kteří nemají kouska citu v těle a mlátí kolem sebe hlava nehlava jako smyslů zbavení, a rádi se baví škození druhým. Pokud jste takoví budiž, asi vám nezbyde než takovými zůstat a vypít si důsledky takové existence až do dna. Pokud jste ale poučitelní, tak se poučte, a to rychle.
Pamatujte si, že za chorobnou žvanivost a shazovačnost mnohých z vás platíme všichni strašlivou cenu. Jsme kulturně, ekonomicky i civilizačně na mnohem nižší úrovni, než bychom být museli. Je to logické. V prostředí, kde se hodně shazuje, naštvává a vytáčí, jsou schopní a citliví lidé unavení a přeexcitovaní a cítí se uraženě, takže pro takovou společnost zdaleka neudělají tolik, kolik by mohli. Když za každým rohem číhá nějaký velkohubý mouňa, který ani neví, co říká, ale ví, že by měl někoho shodit, urazit nebo rozzlobit, případně se na to třese, jak někomu uškodí, to vážení není žádná pěkná zemička, ale pěkně šeredné peklo.
Tak s tím přestaňte a hned, nebo bude brzy pozdě! Pak si nestěžujte, že jsem vás nevarovala.
A pokud nechápete, co tím myslím, nebo chápat nechcete, tak mi polibte. Víc se s vámi zabývat nebudu. Znáte to přísloví o házení perel…
