Článek
Krev už byla vpitá do jehličí, když ho našli. Ležel, ruku v blátivé louži, s hubenýma holýma nohama. Kalhoty mu zloděj stáhl a sebral i kanafas, kvůli kterému se právě dnes, ve vánočním čase vydal do Červené Vody. I přes čtyři rány do hlavy zasazené v něm poznali Filipova Jana z Jamného. Vyrobili nosítka z větví a táhli ho poslední cestou do vsi.
Když muži se svým břemenem vstoupili do síně Filipovy chalupy, Janova stará matka nezaplakala. Jen pomalu vstala, přistoupila k nosítkům a rukou, ztvrdlou od tkalcovského člunku, srovnala synovi ztuhlé prsty. Pak vzala z lavice hrubý šátek a zakryla mu zohavenou tvář. „Přišel o kalhoty,“ řekla jen tiše. „Bude mu zima.“
Přišel i o sedm kusů kanafasu, hrubého plátna, které tkával za dlouhých zimních večerů. Měl to být poslední výdělek před Vánoci, peníze na sůl, na svíčky, na kousek másla do vánočky.
Když přiběhl rychtář s novinou, že chytili v Sobkovicích chlapa v cizích kalhotách a s nůší plnou plátna, rozhostilo se v vsi podivné ticho. Ne úleva, ale jakási tíseň. Vrah nebyl tajemný lupič, ale jeden z nich. František Tobiáš. Uprchlý dragoun od pátého pluku, který se toulal krajem.
Stráže ho přivedly svázaného před rychtářův dům. Byl mladý, vyhublý, s očima jako uštvané zvíře. Přes své, potrhané, měl natažené Janovy kalhoty. Příliš krátké, s cákanci bláta a krve. Kolem pasu měl omotán kus kanafasu jako šál. „Byl jsem hladovej,“ bručel, když ho lidé začali obkličovat.
Muži z Jamného mlčeli. Viděli v něm tu samou bídu, která klepala i na jejich dveře. Ale pak si představili Jana, jak leží v lese s rozbitou hlavou, a pohledy se jim zatvrdily.
Nejprve se ozval stařenin hlas. Vysunula se z davu a přistoupila k Tobiášovi tak blízko, že cítil její dech. Podívala se na kalhoty, které šila loni v zimě, steh za stehem. Pak se podívala jemu do očí.
„Ty kalhoty,“ řekla klidně. „Stáhl´ s mu je z těla. Krev jsi nevypral.“
„Ten kanafas,“ pokračovala, a její hlas se poprvé zachvěl, „měl být prodán. Na živobytí. Teď je potřísněnej. Na nic.“
Vztáhla ruku a očima si řekla o omotaný pruh plátna. Držela ho pak před sebou, špinavý a zmačkaný. Zvolna se obrátila k rychtářovi.
„Vezměte si ho. Ať ho soudí pánové. Ale tohle,“ zvedla kus plátna, „tohle je moje. Synovo. Na rubáš.“
Otočila se a pomalu, vzpřímeně, odešla směrem k chalupě. V ruce svírala potrhaný kanafas jako jediný, zkrvavený důkaz synova posledního díla a poslední cesty. Noc na Štědrý večer byla tmavá a bezhvězdná. A z lesa mezi Dolními Boříkovicemi a Jamným vanul vítr, který smetl stopy a roznesl po kraji vůni jehličí, bláta pomíchaného se zápachem lidské bídy a zloby.
