Článek
26. června 1719, Kamenec
V mlýnském kole byla zakleta celá věčnost. Jeho jednotvárné, těžké žbluňk - žbluňk - žbluňk odměřovalo čas lépe než sluneční hodiny na radniční zdi. Václav Sedlišťský stál ve dveřích světnice a naslouchal mu, zatímco mu strýc Josef vyčítal další chybějící pytel žita. Slova se o něj tříštila jako hrách o zeď. Myšlenkami byl u ní.
U Veruny.
Služka z Oldříše. Její smích byl lehký jako pěna na říčním proudu pod mlýnem, a když šla s neckami, kývala boky v rytmu, jenž byl vzpourou proti pravidelnosti mlýnského kola. Setkávali se v houstnoucím šeru sýpky, kde vonělo obilí a zakázané tajemství. Její otec, Martin Haman, byl drsný a pro ránu nešel daleko. O Václavovi, synovi po Tomášovi Sedlišťském, se říkalo, že má před sebou dobrou budoucnost. Ale budoucnost byla těžká jako mlýnský kámen a předvídatelná jako mlýnský řád, zatímco přítomnost… přítomnost byla z teplé kůže a sladce hořkého, zadýchaného ticha.
Toho odpoledne strýc odjel. Mlýn byl najednou tichý, vyprázdněný, kromě věčného žbluňkání a bzučení much. Veruna měla zametat humno. Setkali se tam, kde obvykle, ale dnes byl vzduch těžký a horký, plný něčeho, co už nešlo zadržet. Bylo to rychlé, trapné, divoké a krásné. Drsný šustot jejích šatů z hrubého plátna, lehké zacinkání jeho opasku na zemi. Její rozechvělý, přeskakující dech na jeho rameni. Nemluvili.
A pak – těžký rachot. Dveře sýpky se prudce otevřely.
Na prahu stál strýc Josef. Vrátil se dřív. Stál tam v ušlapaných holínkách a hleděl na ně. Jeho pohled nebyl rozzlobený. Byl chladný, neodvolatelný.
Veruna vykřikla a snažila se zakrýt. Strýc udělal jediný krátký krok dovnitř a mávnutím ruky – prázdným, definitivním gestem, jakým se odhání obtížná drůbež – ji vykázal ven. Sfrkla a zmizela v přívalu pláče a studu.
Teď zůstali sami. Václav, napůl oblečený, se třásl na celém těle. Čekal výbuch. Místo toho strýc beze slova, pomalu zavřel dveře. Závora zajela s kovovým zacvaknutím, které znělo hlasitěji než výstřel.
„Tak,“ řekl až po chvíli. Jeho hlas byl vyprázdněný, plochý. „Tak tohle. S Hamanovic.“
Václav se pokusil zamumlat cosi, snad omluvu. Strýc ho přerušil dřív, než našel slova.
„Omlouvat se budeš jinde. Před cizími. Zítra půjdeš sám k rychtáři. Přiznáš to. Ušetříš tak sobě i jí veřejný výprask. Pokutu za pohoršení zaplatíš ze svého. To bude to nejmenší.“
Václav chtěl říct, že nemá nic. Strýc to věděl.
„Vím, ale to je to nejmenší,“ přisvědčil strýc. „Protože potom přijde Haman. A ten nebude chtít peníze. Bude chtít satisfakci. Protože jeho dcera je teď pošpiněná a bez ceny. Buď tě donutí si ji vzít – a budeš mít ženu bez věna, se vzteklým tchánem a dědictvím v nedohlednu. A nebo…“
Strýc se odmlčel a poprvé se mu v očích mihlo cosi jako starost. Skutečná, hluboká starost, která byla horší než hněv.
Přiblížil se k Václavovi. Jeho šepot byl děsivější než křik. „Už zítra to bude vědět každá bába u studny. Že Sedlišťští jsou chlípníci a svůdci, kdo by jim pak věřil? Kdo by dal dceru do takové rodiny? Kdo by s tebou uzavřel poctivý obchod? Budeš jako malomocný. A my s tebou.“
V tu chvíli Václav neviděl před sebou sýpku, ale celý ten strašlivý stroj důsledků.
Strýc se otočil ke dveřím. „Nespi a rozmysli si, jestli chceš být tím, kdo zatluče první hřebík do rakve své rodiny. Nebo jestli…“ Nedokončil to. Otevřel dveře a vyšel ven. Nechal za sebou jen závan chladného večerního vzduchu a tíhu, která zdrcovala víc než jeho pěst.
Noc byla černá a bezměsíčná. Václav nerozmýšlel. Jednal. Strach z toho řetězce – od lidí přes Hamana, až po rychtáře – byl konkrétnější a děsivější než cokoli jiného. Byl to strach, že svým jediným činem navěky poznamená všechny, na kterých mu záleží. Cítil, že tohle jeho bedra neunesou. Nebyl hrdina, byl jen mládenec, který nedokázal nést tíhu, jež měla rozdrtit celý jeho rod.
Utekl. Nocí, polem, lesem, který ho pohltil. Neutíkal jen před hanbou. Utíkal před právem vesnice soudit a trhat na kusy, před sevřením komunity, z něhož pro něj nebylo úniku.
A zatímco on mizel v temnotě, hanba, před kterou utíkal, zůstala stát pevně na jeho místě. Přilnula k mlýnu, k jeho příjmení, k tvářím jeho sestry a matky. On unikl do neznáma. Oni zůstali, aby zaplatili účet.
Později jeho podíl – 61 kop 13 grošů 1/11 denáru – po zemřelém bratru Danielovi, přestal být navázán na jméno Václav Sedlišťský. Byl převeden na abstraktní entitu: „zběhlý“. A jakožto majetek zběhův připadl poličské vrchnosti. V gruntovní knize tak nepřibyl zápis o zločinu, ale jednoduchá účetní operace. Škrt na jedné straně, připsání na druhou. Suma, razítko. Konec.
smilný skutek
