Článek
Hospoda Barbory Svobodové ještě voněla kouřem z mokrého dřeva. Oheň v krbu praskal a stíny na trámech se chvěly, jako by i ony naslouchaly tomu, co se má stát.
Jan Mikolášů seděl u stolu blízko okna. Devatenáct let – věk, kdy je člověk přesvědčen, že svět teprve začíná. Před sebou měl cínový korbel a smál se něčemu, co řekl tesař Jan Král. Nebo se snad nesmál? Možná to byl jen úsměv, který druhý pochopil jinak.
V hospodě bylo teplo a těsno. Řeč se vedla hlasitě, jako vždycky. Slova se vznášela mezi trámy, narážela do sebe a padala na stůl jako drobky chleba.
Nikdo si později nevzpomněl na první prudší tón.
„Neříkej to!“ zaznělo prý.
„A proč bych neměl?“ odpověděl druhý.
Možná šlo o práci. Možná o peníze. Možná o čest. V kraji, kde se každý znal od narození, stačilo málo.
Byla druhá hodina po půlnoci, když se vše zlomilo.
Židle zaskřípala. Ruka vystřelila rychleji než myšlenka. Kov se zableskl v mihotavém světle svíce. A pak už jen výkřik – krátký, překvapený víc než bolestný.
Jan Mikoláš ucítil prudké bodnutí. Nejdřív nechápal. Podíval se dolů, jako by hledal vysvětlení. Na bílé košili se rozlévala tmavá skvrna.
Někdo vykřikl. Někdo jiný převrhl lavici. Hostinská přiběhla, oči rozšířené.
Jan Král stál strnule, jako by nevěřil tomu, co učinil.
Jana odnesli do komory. Ležel na lůžku, bledý, s očima upřenýma do stropu. Každý nádech byl těžší než předchozí. Bolest přicházela ve vlnách, ale mezi nimi bylo ticho – zvláštní, průzračné ticho, v němž člověk slyší vlastní srdce.
Poslali pro kněze.
Když přišel, Jan už sotva mluvil. Přesto šeptal slova, která byla důležitější než všechno ostatní. Zpověď. Lítost. Smíření.
Nemohl přijmout svátost oltářní – síly mu nestačily. Ale byl zaopatřen. Věděl, že nezůstane sám.
„Otče…“ vydechl.
Možná myslel Boha. Možná svého otce Daniela Formánka. Možná oba.
Kolem páté hodiny odpolední se jeho dech ztišil. Jako když dohoří svíce a plamen se na okamžik protáhne vzhůru, než zmizí.
Pohřbili ho u svatého Víta.
Lidé stáli mlčky. Někteří hleděli do země, jiní do tváře Jana Krále, který se držel stranou. Nad hrobem se snášelo říjnové listí a vítr jej obracel jako stránky knihy.
V matrice pak zůstalo jen několik řádků inkoustu.
A možná je to tak správně. Matriky nepíší o hněvu, o strachu ani o posledním pohledu do očí. Píší jen datum, jméno a několik slov o konci. Ale mezi řádky zůstává to podstatné – tlukot srdce, který se zastavil uprostřed říjnové noci.
matriční zápis
