Tiché kroniky našich předků: Co všechno prozradí starý oddací zápis

Začalo to jako obyčejné listování starou matrikou. Jedna stránka, několik řádků, pár jmen – dívám se do cizího, ale velmi živého příběhu. Příběhu dvou lidí, kteří si v 18. nebo 19. století slíbili společný život. Tehdejší sňatek znamenal něco úplně jiného než dnes.

Nešlo jen o dva zamilované. Šlo o rod, o pole, o dům, o budoucnost celé domácnosti.

V osmnáctém století byl sňatek především událostí, která patřila církvi – a zároveň celé obci. Svatba se konala před farářem a zápis v matrice byl tím jediným oficiálním dokladem, že spolu dva lidé skutečně smí žít jako manželé.

Když čtu oddací zápisy z této doby, vnímám jednu zásadní věc: manželství nebylo naplněním osobního štěstí. Bylo především nutností.

Na venkově bylo potřeba zajistit rozvoj hospodářství, pokračování rodu, někoho, kdo se postará o děti i o staré rodiče. Sňatek byl praktickým řešením života.

Rodiče proto do výběru partnera mluvili zcela přirozeně. Ne proto, že by byli krutí – ale proto, že dobře věděli, co obnáší vést grunt, uživit rodinu a přežít neúrodu, nemoci nebo válku.

V matrikách se pak vedle jmen objevují slova, která dnes působí téměř exoticky: sedlák, chalupník, domkář, zahradník (tj. majitel stavení s malou výměrou půdy - zahradou), podruh (tj. člověk bez vlastní usedlosti, žijící s rodinou v nájmu). Každé z těch slov ale vyjadřovalo přesné postavení člověka ve vesnickém světě. A právě podle tohoto postavení se velmi často rozhodovalo, kdo je pro koho „vhodný“.

U nevěsty téměř vždy nacházím jméno otce. U ženicha místo původu. Jako by samotný zápis neustále připomínal, že tito dva lidé nepřicházejí sami – přicházejí za nimi celé rodiny.

Do této oblasti postupně začíná zasahovat i stát, především za vlády Josefa II..
Jeho reformy mění podobu matrik i způsob, jakým se na manželství pohlíží – ale skutečný život na venkově se mění jen velmi pomalu.

Když se posunu do devatenáctého století, mám někdy pocit, že se dívám na stejný svět – jen s mnohem více papíry.

Sňatek je stále silně spojený s majetkem, s domovským právem a se souhlasem okolí. Přibývá však úředních náležitostí. Zápisy se prodlužují a jsou přesnější. Najednou se dozvídám nejen jména, ale i věk snoubenců, jejich rodiče, místa narození, někdy i poznámky o tom, zda bylo ke sňatku potřeba zvláštní povolení.

Velmi často se v těchto zápisech objevují lidé, kteří nemají v obci pevné místo. Vojáci, tovaryši, služky. Právě oni museli dokazovat, že mají právo se vzít – že mají domovskou příslušnost, že se o sebe dokážou postarat.

A tady si jako badatelka vždycky uvědomím, jak obrovský poklad takový zápis představuje. Jedna jediná poznámka často vysvětlí, proč se člověk objevil ve vsi, kde bych ho podle rodinné tradice vůbec nečekala.

Velmi silným tématem obou století jsou opakované sňatky. V matrikách se s nimi setkávám neustále. Vdovci se znovu ženili velmi brzy – někdy po několika měsících. Ne proto, že by zapomněli na svou první ženu, ale proto, že doma zůstaly malé děti, hospodářství a práce, kterou nebylo možné zvládnout bez další dospělé osoby.

Stejně tak vdovy často znovu vstupovaly do manželství. Nezřídka s mužem z jiné vsi. Když čtu tyto zápisy, už za nimi nevidím ne klidnou svatební slavnost, ale praktické rozhodnutí, které mělo zajistit přežití domácnosti.

Překvapivý bývá i věk snoubenců. Muži se často žení až kolem třicítky, ženy ve věku, který bychom dnes považovali za poměrně vysoký pro první sňatek. Bez zajištění bydlení a obživy totiž nebylo možné založit vlastní domácnost.

Čím déle se matrikami zabývám, tím více vnímám sňatek jako jeden z klíčových bodů lidského života. Z jediného oddacího zápisu lze vyčíst mnohem víc než jen datum a jména: odhalí sociální postavení rodin, vazby mezi obcemi, někdy i majetkové přesuny a stěhování. A velmi často také napoví, že nejde o první manželství – ale o další pokus postavit život znovu na nohy.

Oddací zápis není jen strohá věta o tom, že „byli oddáni“. Je to krátký, ale mimořádně koncentrovaný příběh dvou lidí – a velmi často i dvou rodů.

A pokaždé, když se při psaní rodové kroniky dostanu ke sňatku v 18. nebo 19. století, snažím se u něj nikdy nezůstat stát. Hledám křty obou snoubenců. Pátrám po jejich předchozích manželstvích. Dohledávám úmrtí prvních partnerů. A pokud je to možné, nahlížím i do gruntovních nebo domovských záznamů.

Teprve ve chvíli, kdy se tyto střípky spojí, začne starý oddací zápis skutečně vyprávět.

A právě v tom je pro mě kouzlo matrik. Nejsou to jen úřední knihy. Jsou to tiché kroniky každodenního života našich předků.