Článek
V SMS slibuje „učebnicové“ spálení mostů a „všechno nebo nic“. Prezident mluví o politickém vydírání, veřejnost chce trest. Jenže jakmile se ozve trestní zákoník a rutina policie, celý příběh se začne lámat úplně jinde, než by čekala rozbouřená veřejná debata.
Politicky to zní jako vydírání. Zákon ale sleduje něco jiného
„Spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic. Buď bude možné vše, anebo nebude možné nic.“ Přesně takhle tlačí ministr Petr Macinka v SMS na to, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem životního prostředí.
Pro mnoho lidí to zní jako čisté vydírání hlavy státu. Emoce ale zákon nezajímají. Trestní zákoník vyhodnocuje podobná slova mnohem chladněji než diskuse na sítích.
Paragraf 175 trestního zákoníku označuje za vydírání situaci, kdy někdo jiného „nutí násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy“, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Klíč je právě v té „jiné těžké újmě“.
V praxi to znamená zásah do majetku, pověsti nebo postavení tak závažný, že se svou intenzitou blíží fyzickému útoku, jak připomíná i judikatura Nejvyššího soudu. Nestačí být až za hranu slušnosti, musí jít o hrozbu opravdu těžkého následku.
Tón SMS mnozí odborníci označují za arogantní politický nátlak, ale ne za pohrůžku takové těžké újmy. Jinými slovy, politicky toxické, právně nedotažené.
Prezident Petr Pavel proto mluví o „politickém vydírání“. Jenže takový pojem český trestní zákoník vůbec nezná. Policie umí pracovat jen s klasickým vydíráním podle § 175, s útiskem podle § 177 a s nebezpečným vyhrožováním podle § 353.
Vydírání patří k nejtvrdším deliktům, útisk stojí o stupínek níž a nebezpečné vyhrožování míří hlavně na výhrůžky zabitím nebo vážným násilím. Macinka v SMS slibuje „učebnicové“ spálení mostů a „všechno nebo nic“, ale nekonkretizuje, co přesně a jak těžce prezidentovi způsobí.
A právě tady se podle našich zjištění začíná otevírat prostor pro scénář, který už naznačil prezidentův poradce Petr Kolář: že z celé kauzy trestněprávně opravdu „nic nebude“ a rozhodovat začne úplně jiná rovina hry.
Jak s Macinkovými SMS pracuje NCOZ a co s tím má Ústava
V ten moment už přestává rozhodovat emotivní jazyk Hradu a nastupuje policejní rutina. Co přesně takové SMS znamenají pro elitní kriminalisty z útvaru, který případ dostal na stůl?
Policie převzala podnět z Kanceláře prezidenta 27. ledna 2026 a hned ho poslala „dle věcné příslušnosti“ na specializovaný útvar Národní centrála proti organizovanému zločinu. Ten řeší mimo jiné závažnou kriminalitu mířící proti ústavním činitelům a bezpečnosti státu. Formálně tak případ skončil u elitního útvaru, který má podobné kauzy v popisu práce.
Petr Kolář dorazil na policii „asi hned druhý den“ po přijetí SMS. Kriminalisté si v jeho přítomnosti podrobně projížděli Macinkovy zprávy přímo v jeho telefonu. Prezident Pavel mezitím podal vlastní vysvětlení, takže NCOZ má verzi hlavy státu i jeho poradce.
Naopak plánovaný únorový výslech samotného Macinky odpadl nejprve kvůli jeho nemoci a poté kvůli cestě do USA. Z dálky to může působit dramaticky, z pohledu trestního řízení jde ale pořád „jen“ o fázi prověřování, v níž policie sbírá podklady a teprve zvažuje, zda čin vůbec popíše jako trestný.
A tady se láme druhý klíčový moment: NCOZ i po měsících vede kauzu pouze jako prověřování, bez zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Právníci a komentátoři si takovou prodlouženou fázi často vykládají jako signál, že policisté sami váhají, zda jednání naplňuje zákonné znaky trestného činu, nebo zůstává „jen“ na hraně politického nevkusu.
Mezitím běží úplně jiná rovina hry. Článek 68 Ústavy ČR dává klíč k jmenování ministrů premiérovi, prezident ostatní členy vlády jmenuje na jeho návrh. Právní rozbory k dřívějším sporům o jmenování Jana Lipavského ukazují, že prezident může kandidáta odmítnout jen ze zvlášť závažných právních důvodů, ne kvůli politickému nátlaku ze zpráv.
Macinkovy SMS tak ve skutečnosti nemění ani kompetenční pravidla, ani Pavlovo právo Filipa Turka nejmenovat. Prezident v médiích opakovaně uvádí, že nejmenováním Turka podle svého názoru chránil Ústavu.
Ve veřejné debatě proto zůstává jedna naléhavá otázka, která se neptá na články Ústavy, ale na pocit spravedlnosti: jestli by „obyčejný člověk“ za podobnou SMS už čelil obvinění, nebo nás jen dohání nervózní doba a tvrdší jazyk politiky.
Češi chtějí trest, soudy brzdí. Proč Macinka projde sítem
Odpověď se neskrývá jen v kauze jedné SMS, ale i v tom, jak se mění česká kriminalita. Podle zprávy o kriminalitě za rok 2024 od Českého statistického úřadu celkový počet trestných činů mírně klesl, ale násilná kriminalita vzrostla o 4,5 % a přibylo nebezpečného vyhrožování, vydírání i stalkingu.
Společnost vnímá hrozby, včetně těch politických a on‑line, čím dál citlivěji. Každý nový případ pak rychle vyvolá pocit, že stát podobné jednání málo trestá, přestože statistiky zároveň ukazují pokles celkového počtu trestných činů. Emoce a čísla se tu začínají rozcházet.
Judikatura Nejvyššího soudu zároveň drží laťku vysoko. V jednom z klíčových rozhodnutí soud výslovně uvedl, že samotná hrozba „medializací“ neznamená automaticky pohrůžku „jinou těžkou újmou“. Soudce zajímá, zda zveřejnění informací může objektivně způsobit vážnou majetkovou, profesní nebo reputační škodu srovnatelnou s fyzickým útokem.
Soudy tak v rozhodnutích opakovaně rozlišují mezi opravdu těžkými pohrůžkami a drsnými, ale právně ještě snesitelnými výroky, a ne každé ostré slovo proto skončí jako vydírání. A přesně do tohoto napětí mezi emocionální alergií společnosti a chladnou logikou paragrafů dnes zapadá i Macinkova kauza.
On‑line ankety a diskuse přesto ukazují, že mnoho Čechů bere věty o „spálení mostů“ a „bude možné vše, nebo nebude možné nic“ jako jasné vydírání, za které by „běžný občan“ už dávno čelil obvinění. V očích části veřejnosti se tak rozevírají nůžky mezi tím, co považuje za trestné, a tím, co soudy skutečně označí za vydírání.
Advokáti Tomáš Sokol a Jaroslav Ortman však zprávy opakovaně označují spíš za „nechutné“, „arogantní“ a politicky sebevražedné, nikoli za učebnicové vydírání ve smyslu § 175. V SMS podle nich chybí jak násilí, tak konkrétní pohrůžka těžké újmy.
Policie navíc po měsících stále zůstává jen ve fázi prověřování bez obvinění. Podle mnoha komentářů to naznačuje právě to, že ani NCOZ zatím nevidí jasně naplněnou skutkovou podstatu trestného činu. Pro zastánce scénáře „nic z toho nebude“ je každé další prodloužení této fáze jen dalším střípkem do mozaiky.
Proto se dnes zdá, že Macinkovi kauza vyděračských SMS nejspíš projde. Ne proto, že bychom jeho způsob komunikace považovali za normální, ale proto, že kombinace vysoké laťky pojmu „jiná těžká újma“, současné judikatury a pomalého postupu NCOZ míří k závěru „politicky nechutné, právně na hraně, ale pod trestní sazbou“.
Finální slovo ale stejně zůstává policii a případně soudu, a právě ti nakonec ukážou, kde dnes hranice snesitelného politického nátlaku v českém právu ve skutečnosti leží.
