Článek
Jedna věta v nedělní debatě, jeden stříbrný sedan před Sněmovnou a jeden příběh, který se při pohledu do registru smluv rozpadá. Když se k tomu přidá imunita a nový zákon o kampaních, vzniká nepříjemná otázka, na kterou nakonec odpovíte jen vy.
BMW, které nesedí do příběhu
V neděli 8. března 2026 v Otázkách Václava Moravce Tomio Okamura sebevědomě prohlásil, že jezdí „ojetým BMW po paní Pekarové“ a že současná vláda už pro ústavní činitele žádná nová auta nekupuje. V jedné větě tak vytvořil dokonalý kontrast: údajně skromný lídr proti rozmazlené předchůdkyni.
Jenže registr smluv vypráví úplně jiný příběh. Stát objednal 11 luxusních BMW 750Li xDrive pro Ochrannou službu Policie ČR už v letech 2020 až 2021, a to na základě rámcové dohody z října 2019. Tedy dávno předtím, než se Markéta Pekarová Adamová vůbec stala předsedkyní Sněmovny v listopadu 2021.
V ten moment se televizní obraz „ojetiny po Pekarové“ bortí. Nejde o osobní hračku jedné političky, ale o součást systematické obměny vozového parku pro celou špičku státu.
Kdo tedy o autech rozhoduje? Ochranná služba Policie ČR podle své oficiální charakteristiky zajišťuje osobní ochranu a bezpečnostní dopravu prezidenta, premiéra, předsedů obou komor i vybraných ministrů a spadá pod ministerstvo vnitra. Úředníci vypisují zakázky, posuzují nabídky, policisté přebírají vozy, politici si do nich prostě sedají.
Stejný mechanismus už v roce 2018 přivedl do flotily 18 limuzín BMW 750Li zhruba za 50 milionů korun, určených pro více ústavních činitelů, ne pro jedno „papalášské“ ego. Ve skutečnosti tedy nejde o jeden symbol luxusu konkrétní osoby, ale o celé portfolio sedmičkových BMW, které stát mezi lety 2018 až 2021 postupně obnovoval.
Přesto ve veřejné debatě zůstává jedno konkrétní stříbrné BMW jako zkratka údajných manýr Markéty Pekarové Adamové. A právě tady se ptáme dál, co si dnes může politik dovolit říct, aniž by za to nesl reálný následek.
Kde opravdu končí poslanecká imunita
První mýtus zní: „poslanec může lhát beztrestně“. Ústava ale tak velkorysý štít neposkytuje. Článek 27 Ústavy říká, že indemnita chrání poslance jen za projevy v Poslanecké sněmovně, v Senátu a jejich orgánech, a to navíc pouze před trestním stíháním.
Výroky v televizi, třeba v Otázkách Václava Moravce, do této kategorie vůbec nespadají. Když tedy Tomio Okamura v přímém přenosu tvrdí nepravdivý „fakt“ o tom, kdo mu koupil BMW, právně za něj nese odpovědnost jako kdokoliv z nás.
Nejvyšší soud navíc vyložil indemnitu spíše úzce. V rozhodnutí spisové značky 25 Cdo 2386/2019 řešil spor dvou poslanců, kdy jeden z nich ve Sněmovně obvinil druhého, že „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“, přičemž Česká televize přenášela debatu živě. Soud dospěl k závěru, že indemnita brání trestnímu stíhání, ale neuzavírá cestu k civilní žalobě na ochranu osobnosti.
Jinými slovy, pokud politik šíří konkrétní, ověřitelný nepravdivý údaj o jiné osobě, může čelit žalobě i kvůli výroku pronesenému přímo v plénu. Papír tak otevírá cestu, praxe ale pro běžného poškozeného zůstává velmi těžko schůdná.
Uvnitř Sněmovny zároveň funguje vlastní disciplinární režim. Jednací řád Poslanecké sněmovny umožňuje mandátovému a imunitnímu výboru uložit poslanci napomenutí, povinnou omluvu nebo pokutu až do výše jednoho měsíčního platu. Vysokou sankci 91 tisíc korun Sněmovna skutečně uložila Lubomíru Volnému za fyzický incident v sále, Ústavní soud jeho stížnost odmítl a pokutu tak potvrdil. Šlo ale o výjimečný exces, za nepravdy a manipulace v běžné politické řeči disciplinární kladivo dopadá mnohem zřídka.
Mimo Sněmovnu pak pro politiky platí stejné právní nástroje jako pro kohokoliv jiného. Trestní zákoník definuje v § 184 pomluvu jako šíření nepravdivého údaje, který značně ohrozí vážnost osoby u spoluobčanů, a občanský zákoník umožňuje žalobou na ochranu osobnosti žádat omluvu, odstranění výroku a finanční zadostiučinění.
Proti nepravdivému tvrzení se ale musí poškozený sám aktivně bránit žalobou, nejde o automatický proces, který by se spustil sám od sebe. Představte si, že o kolegyni v přímém přenosu řeknete to, co Okamura naznačuje o Pekarové. Šéf vás řeší okamžitě, sankce přichází bez odkladu. Politik mezitím dál objíždí debaty a setkání.
Není proto divu, že mnoho voličů začalo doufat, že nový zákon o politické reklamě konečně přinese jednoduchý nástroj, něco jako srozumitelné „pokuty za lhaní v kampani“. Jenže při bližším čtení zjišťujeme, že ani tady se politika pravdy zásadně nemění.
Zákon, který hlídá peníze, ne pravdu
Zákon č. 234/2025 Sb. o volebních kampaních a o transparentnosti a cílení politické reklamy vzbuzoval velká očekávání. Část veřejnosti doufala, že konečně přinese tvrdé postihy za lži v kampaních a udělá pořádek v politickém marketingu.
Samotný text zákona o volebních kampaních však míří jinam. Transponuje požadavky nařízení (EU) 2024/900 a norma hlavně upravuje povinnosti zadavatelů, poskytovatelů a vydavatelů politické reklamy.
- evidenci a označování politických sdělení,
- archivaci a dohledatelnost kampaní,
- registraci právních zástupců a další informační povinnosti.
Poskytovatel, který tato pravidla hrubě ignoruje, riskuje pokutu až 6 % ročního celosvětového obratu. To je tvrdá sankce, která míří na velké hráče a „černé peníze“ v kampaních. Samotná nepravdivost sdělení politika ale zákon nechává stranou.
Není jediný paragraf, který by definoval přestupek „lež v kampani“ a přiřadil mu konkrétní pokutu. Právní komentáře upozorňují, že stát nově sleduje peníze, zadavatele a cílení, ale nezakazuje politikům přehánět, zamlčovat nebo ohýbat fakta v samotném obsahu sdělení.
I po roce 2025 tak stát trestá hlavně to, jak se reklama šíří a kdo ji platí, nikoli co přesně politik říká. Kontrola pravdivosti zůstává na občanských žalobách, mediálních fact checkerech a nakonec na voličích.
Mezitím se na Malostranském náměstí odehrává drobná scéna, která celý spor symbolicky uzavírá. Tomio Okamura dnes jezdí stejným služebním vozem BMW, jehož používání dříve vyčítal Markétě Pekarové Adamové.
Záznam z března 2022 přitom připomíná, jak Okamura z téhož pultíku útočil na „nejnovější BMW sedmičkové řady“ jako na symbol papalášství. Stejné auto, jiný pasažér, stejný politický efekt.
Otázka z titulku proto nepatří právníkům, ale čtenářům. U příběhu o „ojetém BMW po Pekarové“ systém odpovídá spíše kladně: parlamentní imunita výrok v televizi nekryje, sankce ale přicházejí těžko a nový zákon řeší hlavně tok peněz, ne obsah vět.
To, jestli Okamurovi konkrétní výrok nakonec projde, neurčí Policie ČR ani Česká televize. Rozhodne až volič.
