Článek
Nejde o slovíčkaření, ale o to, koho z českých dějin vymažeme jednou větou. Když poslanec uprostřed Sněmovny mluví o „míru“, staví se tím proti vlastnímu státu, jeho armádním tradicím i zákonům.
Věta ze Sněmovny, která naráží do každého pomníku
Ve Sněmovně 4. února 2026 zazněla věta, která drhne o každý pomník v téhle zemi. Poslanec ANO Milan Brázdil tehdy v reakci na kolegu, který mluvil o „válce“, pronesl: „My tu neválčíme, tady je mír,“ a vyzval politiky, aby „nechali lidi, ať jsou v klidu“, jak potvrzuje stenografický protokol Poslanecké sněmovny. Tuhle scénu neodehrála kavárna, ale zákonodárný sbor státu, který se rád chlubí odvahou legionářů a odboje.
Současná Česká republika přitom systematicky vypráví vlastní vojenské dějiny jako příběh boje. Ministerstvo obrany připomíná u Zborova „zásadní střetnutí československých legionářů“, které „se zapsalo zlatým písmem do historie samostatného státu“. Vojenský historický ústav buduje expozice k mobilizaci 1938 nebo k heydrichiádě. Univerzita obrany vede památné dny Zborova a Dukly jako pilíře moderní armádní tradice. Když stát sám zdůrazňuje, že vznik a přežití republiky provází zbraně, věta „tady je mír“ z úst poslance už nepůsobí jako uklidnění, ale jako národní amnézie.
A co vlastně poslanec Brázdil ve Sněmovně pronesl? „Poslouchali jste nebo víte o tom, že v naší republice téměř nikdo nechce bojovat? Mimochodem, my zde nikdy neválčili. Možná Žižka. Ten možná kdysi něco bojoval, ale my nechceme bojovat.“ Nic nemůže české legionáře a odbojáře urazit víc než tato slova z úst českého poslance, který má hájit zájmy republiky.
Odborné studie i texty Ministerstva obrany uvádějí, že v československých legiích během první světové války bojovalo téměř 100 tisíc dobrovolníků ve Francii, Rusku a Itálii. Bitva u Zborova 2. července 1917, kdy československé jednotky prolomily rakousko-uherskou frontu, se v materiálech Univerzity obrany označuje za státotvorný moment, který otevřel cestu k samostatnému Československu. Náš stát tedy nevznikl jen na diplomatických recepcích, ale i v zákopech, kde lidé umírali, a poslanec dnes jejich boj rétoricky odsouvá stranou.
O dvacet let později přebírá štafetu další generace, která na větu „tady je mír“ reagovala vlastní krví. Perutěmi britského královského letectva RAF prošlo zhruba 2 500 Čechoslováků, z nichž podle různých materiálů zahynulo přibližně 500 příslušníků československého letectva. Ministerstvo obrany i vzdělávací projekty připomínají, že tito letci působili v československých perutích, včetně 311. bombardovací. V samotném závěru války pak Pražské povstání v květnu 1945 přineslo podle přehledů Vojenského historického ústavu „na tři tisíce obětí“.
Represe po atentátu na Heydricha, souhrnně označované jako heydrichiáda, přidávají dalších 294 popravených odbojářů a jejich blízkých, jak připomíná „Pamětní kniha“ recenzovaná Ústavem pro studium totalitních režimů. Tito lidé vědomě nastupovali cestu, na jejímž konci často stál Mauthausen nebo šibenice, aby někdo po válce mohl vůbec svobodně vystoupit ve Sněmovně a mluvit o míru.
Ani po roce 1990 Česká republika nezůstává jen „mírovým projektem“, jak někdy působí sněmovní řečnický pult. Zákon č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech přiznává status veterána nejen účastníkům domácího a zahraničního odboje z let 1939–1945, ale i vojákům a příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří slouží v místech ozbrojených konfliktů nebo výrazně zhoršené bezpečnostní situace. Zpravodajské přehledy shrnují, že na zahraničních misích po roce 1990 zemřelo 31 českých vojáků, z toho 14 v Afghánistánu.
Branný zákon č. 585/2004 Sb. navíc pořád počítá s povinností občanů bránit republiku v případě ohrožení. Stát tak oficiálně uznává, že čeští občané bojují a umírají i dnes. Mýtus „my jsme nikdy neválčili“ proto nespadá jen z nebe, ale z pohodlného zapomnění, do kterého se nám tenhle kus vlastní historie tak dobře odkládá.
Mýtus mírumilovných Čechů a hroby, kde sněmovní věta zní jako facka
V hospodských debatách i na sociálních sítích často slyšíme, že Češi jsou srabi, kteří se nikdy nepostavili se zbraní v ruce. Mobilizace roku 1938 tenhle mýtus rozbíjí během jediné věty. Vojenský historický ústav popisuje, že po vyhlášení všeobecné mobilizace nastoupilo do zbraně 1 128 110 vojáků a 80 % z nich dorazilo k útvarům do 48 hodin. Společnost tedy během dvou dnů obula kanady a připravila se na střet s nacistickým Německem, i když politické rozhodnutí nakonec boj zastavilo. Obraz „malého, jen mírumilovného národa“ se v té chvíli láme stejně rychle jako novinové titulky.
Stejný obraz se hroutí i ve chvíli, kdy historici srovnají oblíbené klišé s tvrdými daty. Téměř 100 tisíc legionářů z první světové války a více než šest tisíc ztrát, které utrpěl 1. československý armádní sbor během karpatsko-dukelské operace za druhé světové války, ukazují národ, který opakovaně nese obrovské bojové ztráty. Dukla představuje symbol těžkých bojů československých jednotek na východní frontě a připomíná tisíce padlých, raněných i nezvěstných. Když vedle sebe postavíme oblíbené vyprávění o „švejkovském, mírumilovném národu“ a statistiky legionářů i Dukly, nevidí národ zbabělců, ale národ, který vlastní boje vytlačil z paměti, protože bolí víc než pohodlný mýtus.
Stačí se ale postavit k jednomu jedinému hrobu, aby sněmovní věta ztratila zbytky slušnosti. 311. československá bombardovací peruť RAF, na jejíž příslušníky dodnes odkazují specializované weby i historické články, eviduje zhruba 250 padlých nebo nezvěstných a 34–35 letců v zajetí. Když k těmto jménům přidáme 31 českých vojáků, kteří po roce 1990 zahynuli na zahraničních misích, vidíme konkrétní rodiny, ne anonymní „národ“.
U takového hrobu nezní „My tu neválčíme, tady je mír“ jako politická figura, ale jako facka lidem, kteří se bránit už nemohou. Nejde o to, aby se Česká republika začala předvádět jako země „věčných válečníků“, jde o to, aby naši poslanci aspoň věděli, komu vděčí za klid, v němž dnes mohou v Poslanecké sněmovně mluvit o míru. A právě v tom okamžiku přestává být jedna zdánlivě mírumilovná věta jen přeřekem a mění se v test toho, jak moc bereme vlastní dějiny vážně.
