Příští prezidentské volby mohou být pěkná nuda. Proč opozice nechce stavět vlastního kandidáta?

Na papíře to zní jako sci-fi: lístek do přímé volby prezidenta, kde nenajdete jediné jméno s podporou ODS, TOP 09, lidovců, STAN ani Pirátů. Jenže když sečteme Pavlovu popularitu, zákonná pravidla a kalkul stran, začne tenhle scénář dávat až nepříjemný smysl.

Představte si leden 2028. Vezmete si lístek, hledáte „svého“ kandidáta opozice a… nic. Můžete vidět Petra Pavla, společného kandidáta vládní koalice ANO, SPD a Motoristů a pár outsiderů z petic. Ale žádného člověka, za kterým veřejně stojí dnešní opoziční strany.

Nebyla by to chyba tiskárny, ale logický důsledek dnešních rozhodnutí politiků i Pavlovy popularity, která celou prezidentskou hru posouvá do úplně jiného žánru než v roce 2023.

Šéf poslanců ODS Marek Benda už otevřeně říká, že proti Pavlovi „nebudeme nikoho stavět“, aby strana zbytečně netříštila síly. Předseda ODS Martin Kupka i lídr STAN Vít Rakušan mluví o Pavlovi jako o favoritovi, kterého by spíš podpořili, než aby proti němu stavěli soupeře. Pirátský předseda Zdeněk Hřib i část lidovců zatím žádného konkurenta nehledají.

Opozice se tak chová, jako by už přijala roli druhořadých v prezidentském dramatu 2028 místo hlavního aktéra.

Průzkumy tenhle přístup výrazně posilují. Prezidentu Pavlovi důvěřuje podle dat STEM kolem 57 procent lidí, tedy víc než polovina voličů v celé zemi. Analýzy mluví o tom, že mezi voliči tehdejší vládní koalice, tedy dnešní opozice, se Pavlova důvěra pohybuje dokonce nad hranicí 90 procent. Další průzkum agentury NMS ukazuje, že přibližně polovina lidí si přímo přeje, aby Pavel znovu kandidoval.

V takové situaci platí jednoduchá rovnice: když strany zaútočí na tak populárního prezidenta, riskují otevřený konflikt se svými vlastními voliči. Je překvapivé, jak otevřeně lídři pravého středu říkají, že v případě Pavlovy obhajoby prostě kandidáta nepostaví, a jak přesně jejich vzkazy kopírují křivky důvěry z průzkumů.

Vyslat proti sedícímu prezidentovi s nadpoloviční podporou „svého“ člověka by znamenalo utratit miliony, rozbít jednotu tábora a velmi pravděpodobně sledovat, jak kandidát padá už v prvním kole. Mnoha straníkům to připomíná spíš politickou sebevraždu než hrdinství a právě tady se začíná lámat otázka, co kandidatura na Hrad ve skutečnosti obnáší.

Jestli opozice váhá, není to jen o emocích. Prezidentská kandidatura není „sympatické jméno do televize“, ale náročný právní a logistický projekt.

Zákon o volbě prezidenta vyžaduje, aby kandidát splnil jednu ze tří podmínek: měl podporu minimálně 20 poslanců, nebo 10 senátorů, anebo petici s alespoň 50 000 podpisy voličů. Kandidátní listiny musejí dorazit na Ministerstvo vnitra nejpozději 66 dní před prvním kolem podle zákona o volbě prezidenta republiky. Kdo to nestihne, zůstane definitivně mimo hru, žádné „zkusíme to na poslední chvíli“ neexistuje.

Nejvyšší správní soud v rozhodnutí z roku 2024 potvrdil, že tyto lhůty a formální náležitosti jsou velmi striktní. Opoziční strany proto dobře vědí, že jakýkoli projekt „vlastního“ kandidáta spálí obrovské množství energie ještě dřív, než začne samotná kampaň.

Peníze do toho navíc mluví stejně hlasitě jako podpisy. Zákon o volebních kampaních omezuje výdaje prezidentského kandidáta v prvním kole částkou 40 milionů korun, účastník druhého kola může utratit až 50 milionů, vždy včetně DPH, jak vyplývá z nového zákona o volebních kampaních. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí kontroluje, zda kandidáti limity nepřekračují a jestli transparentně zveřejňují financování.

Strany si proto před Pavlovým silným mandátem v tichosti počítají, jestli má smysl nalít desítky milionů do kampaně, kterou už dnešní čísla předem pasují do role outsidera.

V praxi se jejich úvahy mohou proměnit v hodně nezvyklý obraz pro každého, kdo přijde v lednu 2028 k urně. Zákon přikazuje, aby volební lístek v prvním kole obsahoval jedno společné pole s kandidáty vylosovanými v náhodném pořadí, bez stranických log, jen se jménem a rámečkem pro křížek, jak stanoví zákon o volbě prezidenta republiky. Tentýž zákon dovoluje poslanci nebo senátorovi podepsat pouze jednu kandidátní listinu a pokud se po uplynutí lhůty ocitne u více z nich, jako by nepodpořil žádného kandidáta.

Občanský kandidát bez 50 000 ověřených podpisů se na lístek vůbec nedostane. Když opoziční strany neposkytnou Pavlovým vyzyvatelům své poslance ani senátory a veřejnost zároveň nevytáhne dopředu výraznou osobnost z petice, volič na papíru opravdu nenajde nikoho s formální opoziční nominací.

Zatímco opozice takto počítá ztráty a zisky z vlastní neúčasti, vládní koalice ANO, SPD a Motoristů začíná hledat „svého“ člověka. Po nástupu třetí Babišovy vlády premiér na lednovém sněmu ANO prohlásil, že sám znovu kandidovat nechce a že Česku „sluší prezidentka“, takže koalice má najít společnou kandidátku.

Spekulace kolem Ivany Tykač ale narážejí na jednoduchý problém: podle zmíněného průzkumu agentury NMS ji pozitivně hodnotí jen 17 procent lidí a většina populace ji vůbec nezná. Pokud vládní blok nenajde jméno s větším přesahem, může potenciální duel „Pavel versus slabý vládní kandidát“ jen potvrdit dojem, že voliči budou spíš formálně stvrzovat stav, který už dnešní pavlovské průzkumy naznačují a právě to zásadně mění, jaké volby nás vlastně čekají.

Mnoho Čechů si i tak dodnes maluje pokračování známého seriálu „Pavel vs. Babiš“. Vidíme to v diskusích pod články i v běžných debatách: automatický předpoklad zní, že druhé kolo bude reprízou roku 2023.

Únorový průzkum NMS skutečně ukazuje, že Andrej Babiš zůstává druhým nejsilněji vnímaným jménem hned za Pavlem. Premiér ale současně opakuje, že na Hrad už znovu kandidovat nechce, a svou minulou prezidentskou kampaň s odstupem hodnotí jako nepovedenou. Vládní koalice proto spíš hledá novou tvář, možná prezidentku, zatímco starý „záporák“ z plakátů mizí ze scény.

Češi si během dvou přímých voleb zvykli, že boj o Hrad připomíná velkou společenskou show. Dvě výrazné osobnosti, billboardy na každém rohu, vyhrocené debaty, mobilizace táborů. Jenže aktuální výroky politiků a tvrdá čísla skládají úplně jinou mozaiku.

Ústava stanoví pětiletý mandát prezidenta (čl. 55 Ústavy České republiky) a oficiální záznamy z inaugurace potvrzují, že Petr Pavel složil slib 9. března 2023, takže jeho první období skončí 9. března 2028. Zákon o volbě prezidenta zároveň tlačí předsedu Senátu k tomu, aby vyhlásil termín tak, aby případné druhé kolo proběhlo nejpozději 30 dní před koncem mandátu.

V březnu 2026 Pavel říká, že při dostatečné podpoře občanů a dobrém zdraví „velice silně zváží“ druhý mandát. STEM mu ve stejné době měří kolem 57 procent důvěry, zatímco průzkum NMS popisuje Pavla jako kandidáta bez vážné konkurence.

Z těchto dat a politických signálů lze číst scénář, který se od dřívějších dramat liší v několika bodech:

„Nuda 2028“ tedy nevzniká z apatie voličů, ale z kombinace Pavlova silného postavení, tvrdých pravidel hry a opatrnosti stran, které raději se opřou o populárního prezidenta, než aby na něm testovaly odvahu vlastních kandidátů.

Otázka z titulku proto míří i na nás, voliče. Když od prezidentské volby čekáme hlavně show, může nás překvapit hlasování, které připomíná spíš klidné potvrzení již fungující hlavy státu. Pokud ale hledáme prezidenta jako stabilní prvek v éře vládních turbulencí, může i zdánlivě „nudné“ první kolo dávat smysl.

Skutečné drama nakreslí až dvě proměnné, které zůstávají otevřené: rozhodnutí Petra Pavla, jestli opravdu kandidovat, a schopnost vládní koalice vytáhnout silnou osobnost s vlastním příběhem. Do té doby zůstává nejpravděpodobnějším scénářem volba, v níž opozice raději nikoho nepostaví a o intenzitě našeho volebního zážitku tak nakonec rozhodnou spíš naše očekávání než počet jmen na lístku.