Článek
Dnešní příběh vám budu vyprávět já. Jmenuju se Teo a je mi 8 let a nemluvím s nikým jiným než se svou rodinou už od 2 let, co mě dali do školky. Doma se mluvilo jinak (jsme cizinci), a i když jsem se rychle naučil pěkně česky, bál jsem se, že mi ve školce nebudou rozumět, tak jsem radši nemluvil a už mi to potom vůbec nešlo.
Už šest let mlčím na veřejnosti, ve školce, pak ve škole. Našim před cizími dokážu jen něco pošeptat.
Prožil jsem šest let bez kamarádů, i když mám ostatní rád a usmívám se na ně. Čím jsme starší, tím míň to stačí. Naštěstí mám alespoň bratrance, se kterým mluvím naším jazykem a můžu si hrát.
Nesnáším obíhání doktorů, ke kterým mě mamka vodí. Stejně jim nedokážu nic říct.
Asi tisíckrát jsem mamce slíbil, že to dám a stejně jsem to nedokázal překonat. Fakt jsem i chtěl, ale nešlo to. Těch odměn, co mi slíbili…
Už šest let nemůžu říct, co bych si přál a jsem odkázán jen na to, jestli si ostatní všimnou, že něco potřebuju…Když jsem se naučil psát, začalo to být lepší, ale je to děsná otrava, tak na to radši kašlu a moc toho nechci.
Co mě to stálo to změnit
- Zase další test u Mariny a všechno jsem musel psát…achjo.
- 60 dní cvičení 10 minut denně. Docela otrava, ale fakt je, že mi jdou teď některé věci nějak víc snadno..
- A jedno odpoledne s mamkou u Mariny
Řekla mi, že to dokážeme, a že mi věří a pomůže mi. Byla si jistá, díky za důvěru, ale já si moc nevěřil…
Mamka mi pomáhala a než odešla, povedlo se mi vyloudit první zvuky.
Pak už jen s Marinou - maminka musela do práce a Marina je prej v práci se mnou…
Když jsem to chtěl zkoušet, pomáhala mi. Když ne, počkala. Tolik šancí a času, ale nakonec se mi začalo dařit. Nejdřív jsem jen šeptal, ale pak už jsem dal i hru se zvířátky, to byla zábava. Trénovali jsme spolu „ahoj“. Pak už jsme si normálně povídali, co mám rád, jaké zvíře mám doma a tak. A nakonec se odněkud zjevil cizí kluk. Chvíli mi to zase trvalo, ale „ahoj“ jsem s ním za chvíli dal a všichni jsme hráli slovní fotbal. No, nejsem hustej?
3× hurá a placáky s Marinou, že jsme to spolu zvládli!
Směju se od ucha k uchu a jsem děsně šťastný, když říkám: „Ahoj mami, já jsem to dokázal a dal bych si pizzu!“ A vidím taky nejšťastnější úsměv maminky, když s Marinou nahlas počítám. Akorát teda nechápu, proč pak tak brečí, prej radostí. Dospělí…
A jak to bylo dál? Ve škole a s kamarády? Těšte se na další pokračování!
