Článek
Proč? Protože spousta rodičů, ale bohužel ani odborníků nemá povědomí o tom, co se dítě dokáže během pár měsíců naučit, když mu rodič promyšleně pomůže.
Za všechny předškoláky si dnes převyprávíme příběh, který se stal již před pár lety… Právě tu máme sezónu rozhodování rodičů i pedagogů, jestli je malý předškolák zralý na to, aby šel do školy, tak se raději zamysleme hned, aby to nebylo na poslední chvíli jako tenkrát u Jakuba.
Ze zimy se přenesme do parného července, kdy za mnou přišla zoufalá maminka, že má problémy se synkem (6 let). Chlapec na ní visí, odmítá se hnout, na všechno říká ne maminka nemůže opustit místnost a nechce jít ani sám do herny… Pár testových úkolů udělá mamince na klíně. Je to chytrý a bystrý chlapec, ale je velmi nejistý, do očí se nedívá mně ani matce, než aby překonával překážky a nebyl hned nejlepší, raději řekne na všechno ne. Špatná je i grafomotorika, příliš ho malování nebavilo, jen ve školce sem tam něco načmáral. Maminka si stěžuje, že ji doma neposlouchá skoro v ničem, oblékání je na hodiny, tak to raději udělá za něj, uklízení hraček je také boj, který ona prohrává. Ve školce je to o fous lepší, ale občas odmítá také něco udělat, o kvalitě nemluvě.
Do školy je samozřejmě přijat, věkové odpovídá, zápisem díky slibu velké odměny nějak prošel. Odklad školní docházky by posunul nástup do školy až na osmý rok.
S trochou nadsázky říkám, že dobrý pracovní návyk je na začátku to nejdůležitější, aby se dětem ve škole dařilo. Pak už při troše píle všechno postupně natrénujeme.
Moc dobře si uvědomuji, že takové dítě bez asistenta pedagoga do školy prostě nemůže (za pár dní zjistí, že paní učitelka na něj nemá páky a nastane peklo). Speciální pedagog tu ale není od toho, aby se děsil, ale aby dodával naději, oporu, silu a návod, jak všechno natrénovat. Modlím se, aby maminka zvládla do puntíku to, co jí poradím, abychom za 6 týdnu nastartovali to, co jindy za 3 měsíce až půl roku. Maminka je sice zoufalá, ale odhodlaná. Rozhodnu se zabít dvě mouchy jednou ranou a pracovní návyk trénujeme hlavně na grafomotorice, ale i všedních činnostech. Vynechat se nedá ani jeden den, a tak Jakub cvičí u moře, na rozkládacím stolečku pod stanem i s babičkou.
Když přichází 30. 8. na kontrolu, posun je neuvěřitelný (já už to tedy párkrát zažila). Sedne, pracuje, nevzdává se ani když ho opravuji, výsledek ho těší (iniciativa je druhá nejdůležitější při nástupu do školy). Maminka přede jako kočka, že je to teď s Kubíkem mnohem jednodušší. Z mého pohledu je to hlavně její zásluha. Poradit můžu, ale „upracovat“ to musí každý rodič sám.
Do první třídy ho s klidným svědomím pouštím a opravdu se bez problémů adaptuje. Během let jsme ještě dotáhli 2 cvičení, která vyfasoval, protože tak pozdě začal „pozorovat a zkoumat svět“. Teď už je ve čtvrté třídě, je samostatný, ve škole bez výchovných i výukových problémů. Škola ho moc nebaví, ale jedničky potěší. Tak to kluci prostě mají…
