Článek
Ráchel 11 let:
Ráchel přišla za mnou do poradny až v polovině páté třídy. Chovala se jako „malá dospělá“, ale za touto maskou byla skryta velká nejistota. Maminka byla zoufalá. Hodiny se spolu učily, pomáhala jí s domácími úkoly, holčina chodila na doučování ke speciální pedagožce, vypomáhali i prarodiče. Podpůrná opatření nestačila, stejně nosila ze školy špatné známky a byla demotivovaná. Dívka byla i úzkostná - nedokázala být sama doma, vlastně ani sama ve svém pokoji, nikdy nebyla na žádné škole v přírodě.
Ze speciálně pedagogického testu pár dílčích oslabení vyšlo, ale nebyla to žádná katastrofa. Ráchel jen nedokázala uplatnit vrozený potenciál a bála se, že selže. Raději proto komandovala ostatní, aby jí pomohli. Ve škole ale byla sama… Samozřejmě jsme museli „zasíťovat“ mozek mými oblíbenými cvičeními, aby získala větší jistotu, soustředění a automatizaci.
Krok za krokem, s každou novou výzvou a získanou dovedností, Ráchel rozkvétala. Byla pyšná, že už zvládá úkoly sama, jen s matematikou stále potřebovala pomoci. Začala bojovat i se svými strachy a šlo to. Samotu a klídek bez „otravné mladší sestry“ (cituji) si ve svém pokojíčku užívala. Po roce práce jsem ji propustila do světa a života.
Ráchel 15 let:
Zvoní mi telefon a maminka na druhé straně se mě ptá, jestli si ještě pamatuji na Ráchel, že by potřebovala pomoct i s její mladší sestrou, které nejde čtení. SAMOZŘEJMĚ, ŽE ANO! Takovou osobnost nelze zapomenout… A také by mi ráda řekla, že Rachel se od cvičení jen zlepšovala, ani online výuka ji už neuvrhla zpět do nejistoty. Vše zvládá nyní sama a na vysvědčení bude mít vyznamenání. Chce jít studovat na veterinářku. Věřím, že se jí to podaří.
Vždy mě setkání po letech moc těší, protože je zřejmé, že to, na čem jsme společně pracovali a co jsme nastartovali (samostatnost, nebát se s problémy poprat), umí mladí lidé zúročit i po letech. Velký dík i všem rodičům, kteří mi věří, že samostatnost jejich dětem dá víc než společně vydřené jedničky.
