Článek
„Proč ses k němu vlastně vrátila?“
Osm let poslouchá Aneta Chovanová pořád stejnou otázku. Přitom podle ní míří úplně vedle.
Veřejnost řešila nevěru v těhotenství. Ona mezitím řešila něco jiného. Jak přežít měsíce, kdy se během chvíle rozpadl vztah, budoucnost i představa o mateřství. Jak se vrátit těhotná zpátky do dětského pokoje ke své mámě. A jak zvládnout období, kdy se na dítě místo radosti těšíte hlavně proto, že jednou skončí těhotenství.
Vzít zpět partnera není totéž co odpuštění
Když se žena po nevěře vrátí k partnerovi, veřejnost v tom většinou vidí jediné – odpuštění. Jenže lidské vztahy bývají mnohem složitější než jednoduché soudy v komentářích.
Aneta Chovanová přiznává, že ani po letech nechápe, proč tolik lidí zajímalo právě to, že se k bývalému partnerovi ještě jednou vrátila. Mnohem podstatnější podle ní bylo, proč to zkusila znovu.
„Já říkám na rovinu, že mně s Františkem nikdy nebylo špatně. On se ke mně vždycky choval velmi hezky. Nebyl násilnický, nikdy na mě nekřičel. Byl výborný táta a nám spolu bylo vlastně dobře. Proto spousta lidí nechápala, proč jsem se k němu vrátila. Jenže oni si mysleli, že jsem to udělala kvůli němu. Já to udělala kvůli synovi,“ prozrazuje v podcastu Mezi rolemi, který si můžete poslechnout i zde na Seznamu.
Aneta otevřeně přiznává, že ani na okamžik nezapomněla, co se stalo. „Já mu nikdy neodpustila. Nikdy se nestalo, že bych na to přestala myslet. Pořád jsem to měla před očima. Ale chtěla jsem, aby můj syn vyrůstal s tátou. Sama jsem z rozvedené rodiny a táta mi strašně chyběl. Já jsem vlastně projektovala svoji minulost do jeho budoucnosti.“
Představa úplné rodiny ale podle ní nestačila. „Zjistila jsem, že nejsem šťastná. Frantu nemiluju. Když mě požádal o ruku, věděla jsem, že si ho vzít nechci. A v tu chvíli mi došlo, že tam žádná společná budoucnost není.“
Mnoho lidí si návrat po nevěře vysvětluje jako slabost, nerozhodnost nebo nedostatek sebeúcty. Ve skutečnosti ale bývá motivace často úplně jiná. Do rozhodování vstupují děti, pocit zodpovědnosti, vlastní zkušenost z dětství i naděje, že se podaří zachránit něco, co už možná zachránit nejde.
Co bolelo víc než nevěra
Většina by možná čekala, že odpověď bude jednoduchá. Že největší bolestí byla zrada partnera. Jenže Aneta během rozhovoru několikrát opakuje, že zpětně to vidí jinak.
„To, že skončil vztah, pro mě vlastně nebyl ten největší problém. Já jsem odešla dobrovolně. Věděla jsem, že to tak chci. Nejhorší bylo všechno kolem.“
A právě tady se její příběh začíná odlišovat od většiny mediálních zkratek.
Zatímco veřejnost sledovala rozchod známého páru, ona byla několik měsíců těhotná. Nemohla odjet s kamarádkami, utéct do práce ani se zaměstnat sportem nebo cestováním. Místo toho každý den sledovala vlastní tělo, které se měnilo právě ve chvíli, kdy ztratila pocit bezpečí.
„Normálně se po rozchodu jdeš opít, jdeš sportovat, jedeš na dovolenou nebo se snažíš přijít na jiné myšlenky. Jenže já byla v pátém, šestém měsíci těhotenství. Čím se chceš rozptýlit? Bublinkovou fólií? Do toho se mi měnilo tělo, přibírala jsem a připadala jsem si úplně nepřitažlivá. A otec mého dítěte mezitím randil s jinými ženami. To byla ta bezmoc.“
Stejně silně ale mluví ještě o jedné věci – o veřejném ponížení.
Nešlo jen o samotnou nevěru. Šlo o to, že se odehrávala před očima statisíců lidí. Každá nová informace, každá zpráva a každý screenshot znamenaly další připomínku toho, co se stalo.
„Byla jsem extrémně ponižovaná okolím. Egoisticky zraněná. A hlavně v obrovské nevýhodě. Já jsem nemohla utéct. Musela jsem tím těhotenstvím projít až do konce.“
Možná právě proto dnes říká, že kdyby mohla něco změnit, nebylo by to samotné zveřejnění nevěry. Změnila by způsob, jakým tehdy o svém soukromí mluvila na sociálních sítích.
„Tehdy mi sdílení pomáhalo. Dnes už vím, že jakmile jednou začneš sdílet svoje soukromí, lidé mají pocit, že jim patří i všechny jeho další kapitoly.“
Nejtěžší vzpomínka? Dětský pokoj.
Když se Anety zeptám, co bylo po rozchodu nejtěžší, nečekaně nemluví o nevěře.
Mluví o dětském pokoji.
„To bylo strašný. Vrátila jsem se těhotná do svýho dětskýho pokoje. Najednou sedíš v bytě, odkud jsi odešla v devatenácti letech. A říkáš si, že jsi zase tři kroky zpátky.“
Ještě před pár měsíci budovala nový život. Rozjížděla Instagram, plánovala budoucnost a čekala dítě. Místo toho se během několika týdnů stěhovala zpátky k mamince.
„Najednou jsem neměla kde natáčet. Všechno se mi zbouralo. Dodneška se divím, že jsem se z toho nezbláznila. Sedíš v tom starým bytě, kde jsi vyrůstala. Máš velký břicho a říkáš si: Jak jsem se sem zase dostala?“
Do toho ještě přišlo podezření na Downův syndrom dítěte. Lékaři doporučili další vyšetření. Když výsledky dopadly dobře, přišla další rána. Zjistila nevěry partnera.
„Já jsem se bála, že potratím. Měla jsem takovej stres, že se divím, že se syn narodil zdravej.“
Jednu věc ale z toho období dodnes zmiňuje s vděčností.
„Každej bere jako samozřejmost, že tě máma vezme zpátky domů. Jenže znám spoustu lidí, kterým rodiče řekli: Jsi dospělej, zařiď si to sám. Moje máma to neudělala. Prostě mě vzala domů.“
Dnes o tom mluví klidně. Při vyprávění ale několikrát zopakuje jednu větu.
„Měla jsem pocit, že jsem udělala tři kroky zpátky.“
„A kdy bude druhé?“
Rozhodnutí mít jedno dítě bývá překvapivě veřejnou záležitostí.
Aneta Chovanová přiznává, že otázku, kdy bude druhé dítě, dostává pravidelně. A stejně pravidelně překvapuje odpovědí.
„Vy se jich mějte kolik chcete. Ale já se jim to snažím vymluvit. Já jsem ta pravá kámoška, protože mně to nikdo neřekl. A já říkám: Proč jste mi neřekli, že je to takovej průser?“
Vzápětí se ale sama zarazí.
„Samozřejmě mluvím sama za sebe. Každý to má jinak. Ale když bych to měla říct úplně upřímně, benefity mateřství jsou pro mě tak dvacet procent. Osmdesát procent jsou starosti. A na to musí být člověk opravdu připravený. Musí to opravdu chtít. Vy se jich mějte kolik chcete. Ale proč mám já někomu vysvětlovat, že další dítě nechci?“ ptá se Aneta v podcastu Mezi rolemi.
Anetě nejde o to někoho od rodičovství odrazovat. Vadí jí něco jiného. Že ženy mají neustále pocit, že musí svoje rozhodnutí vysvětlovat.
Proč mají jedno dítě.
Proč nechtějí druhé.
Nebo proč děti nechtějí vůbec. „Mám kamarádky, které děti nemají a snaží se o ně. A někdy z nich cítím, že jsou na mě vlastně naštvané. Že mají pocit, že nejsem dost vděčná. Jenže mít dítě je něco úplně jiného než představovat si, že ho jednou budu mít.“
Celý díl podcastu Mezi rolemi najdete na HeroHero, free část pak zde na Seznamu v podcastech nebo Spotify či YouTube.
