Článek
Správní lidé přece neumírají na kopci. Nebo snad ano?
Jako psychoterapeutka často vidím, co v lidech spustí cizí smrt. Jak rychle hledáme důvod, proč se to stalo – a hlavně: proč se to nám stát nemůže.
Smrt je totiž nepohodlné zrcadlo. Neříká, co je správné. Jen ukazuje, že ani to správné není zárukou bezpečí.
Když někdo umře, máme jasno. Hlavně, když je to žena.
Lavina komentářů pod zprávou o smrti Kláry Kolouchové nebyla o ní. Nešlo ani o hory, ani o mateřství, ani o riskování. Šlo o nás. O naši potřebu se vymezit. Potvrdit si, že jsme lepší. A ideálně to udělat co nejveřejněji.
- „Já bych svoje děti kvůli kopci neopustila.“
- „Správná matka má jiné priority.“
- „Já žiju pro rodinu, ne pro svoje ego.“
Zdánlivě lítostivé věty. Ve skutečnosti pečlivě vyvěšené plakáty vlastního morálního kreditu. Veřejné distancování od hříchu jiných. Přes cizí tragédii si potvrdit vlastní správnost. Není to první žena, na které si to lidé potřebovali dokázat. A rozhodně nebude poslední.
Potřebujeme si dokázat, že jsme lepší.
Psychologie tenhle mechanismus zná. Self-enhancement bias. Přirozená lidská potřeba vidět sebe jako lepšího člověka než ostatní. Někdy proto, že jsme si jistí sami sebou. Častěji proto, že vůbec nejsme.
Terror Management Theory (Greenberg, Solomon, Pyszczynski) přidává další dílek do skládačky: Když nám smrt připomene naši vlastní konečnost, snažíme se o to víc utvrdit si svoje hodnoty. Hledáme, co nás chrání před existenciální úzkostí. A co nás uklidní víc, než že žijeme správněji než ten, kdo teď leží mrtvý? Proto komentáře nezní: „Je to tragédie.“ Zní: „Já bych tohle nikdy.“
Muži umírají hrdinsky. Ženy špatně.
Kulturní skripta pořád fungují. Když umře muž na Everestu, říkáme: „Žil naplno.“ Když v horách umře žena, říkáme: „Měla myslet na děti.“
U žen klademe důraz na to, co se od nich čeká. Mají být rozumné, skromné, mají dávat druhé na první místo. Mají být matkami, ne hrdinkami. Mají být pečující, ne riskující. A hlavně – nemají umírat kvůli vlastnímu snu. Když už musí umřít, ať je to pro děti. Pro někoho jiného. Pak se o nich mluví s úctou.
Není to poprvé, co tohle sledujeme. Historie je plná žen, které si něco dovolily – a společnost jim to nikdy úplně neodpustila. Amelia Earhart? Předběhla dobu, ztratila se, lidé dodnes řeší: neměla zůstat radši doma? Simone de Beauvoir? Žena, která chtěla svobodu víc než manželství – dodnes dráždí. Agáta Christie? Na pár dní zmizela a bylo jasno: hysterická ženská.
Zní to jako debata o hodnotách. Ve skutečnosti je to odvěká snaha udržet ženy na uzdě. A připomenout těm, které se vymkly, že za to zaplatí. A pokud ne za života, tak aspoň po smrti. Proto tolik lidí potřebuje říct: „Já bych tohle nikdy.“ Protože ženy, které si dovolí svobodu, děsí víc než ty, které ji potichu obětují.
Když lítost jen zakrývá soud
Psychologie zná i jiný fenomén: pseudo-empatii jako obranný mechanismus. Vypadá jako soucit. Ve skutečnosti je to jemně zakódovaný soud.
- „Chudáci děti.“
- „Nevím, jak to mohla udělat.“
- „Tohle není mateřská láska.“
Jsou to věty, které říkáme, když si potřebujeme dokázat, že my bychom byli lepší. Jsme to my, kdo má na prvním místě rodinu. My, kdo dělá správná rozhodnutí. My, kdo se umí obětovat. A tím si na chvíli oddechneme, že jsme v pořádku. Že nebloudíme. Že máme směr. I když to možná není ten, který jsme si kdysi vybrali.
Proč nás to tak dráždí?
Ve chvílích, kdy nás zasáhne smrt cizího člověka, se nevědomě ptáme sami sebe:
A co já? Žiju správně? Mám dost odvahy? Nedělám chybu?
Čím víc si nejsme jistí, tím víc potřebujeme najít někoho, kdo ji podle nás udělal. A rychle se od něj distancovat. Říct: Já to mám jinak. Já to mám líp. Já jsem lepší.
To není soucit. To je obrana před vlastními pochybnostmi. Vidím to dnes a denně u svých klientů. Ženy, které roky žijí podle toho, co se od nich čeká. Které si vášeň odkládají na nikdy, protože „co by na to řekli ostatní“. Lidi, kteří se bojí říct nahlas, co vlastně chtějí, protože co když to nevyjde? Co když si pak budou muset přiznat, že žili cizí život?
Proto nás tolik dráždí, když někdo jde za svým snem – i za cenu rizika, i za cenu pádu. Protože my jsme si ho možná odepřeli. A nechceme vidět, že někdo jiný měl odvahu jít dál.
A co když jiná volba není bezpečnější – jen tišší?
Tohle není jen příběh o horách a mateřství. Je to příběh o tom, co si vyprávíme sami sobě, když čelíme smrti někoho jiného. O tom, jak rychle hledáme chybu u druhých, abychom se nemuseli ptát sami sebe.
Proč tolik lidí soudí ženy, které si dovolí jít za svým snem?
Protože přiznat, že někdo zvolil jinou cestu, než bychom si troufli my, znamená přiznat i to, že náš způsob života není jediný správný. Že správnost není záruka bezpečí. A že někdy nás život zabíjí pomaleji a tišeji než pád z hory: každodenní rutinou, strachem z odsouzení, zvykem přežívat místo žít.
V psychoterapii často slýchám: „Já vlastně ani nevím, co bych chtěla.“
Někdy to totiž víme. Jen jsme si to zakázali tak dávno, že už to zní jako cizí jazyk.
A tak dál děláme to, co se očekává. To, co je správné. Až je to jediné, co si dovolíme.
A co když tichá a rozumná volba není důkazem odpovědnosti, ale jen zvnitřnělého strachu? Možná si místo dalšího komentáře pod zprávou o něčí smrti můžeme položit jinou otázku. Ne jestli bychom to udělali jinak.
Ale co z toho, co sami toužíme udělat, si pořád ještě nedovolujeme.
Protože i opatrnost může být jen jiný způsob, jak zůstat navždy na místě.
Zdroje: Greenberg, J., Pyszczynski, T., & Solomon, S. (1997). Terror Management Theory. Advances in Experimental Social Psychology.
