Článek
Instantní štěstí. Rychlý manuál, jak vyhořet dřív, než si dáte kafe.
Všechno máme. Nebo skoro všechno. Děti, práci, partnera, hypotéku.
Jenom někde mezitím jsme nabrali ještě jednu položku do to-do listu:
Být šťastní. Správně šťastní.
A když nejsme? Tak jsme podezřelí. Nedostateční. Nebo se málo snažíme.
Jenže zkuste být šťastní, když každá druhá rada z určitých sebe rozvojových účtů na internetu zní jako rozkaz:
- Nalaď si energii.
- Přepiš limitující přesvědčení.
- Přijmi svůj stín.
- Děkuj za všechno, co tě bolí.
Nejsmutnější na tom je, že tomuhle tlaku říkáme osobní rozvoj.
Štěstí jako KPI. Měříme ho. Počítáme. Porovnáváme.
Štěstí dneska není emoce. Je to skoro kariérní cíl. Něco mezi biohackem, fitnessem a firemním školením. Víme, že by mělo trvat nejméně osm hodin denně. Víme, že má mít zdravou barvu, ideálně v odstínu latte nebo beach vibes. Víme, že se má vystavovat. Hlavně na Instagram. Ne proto, že ho cítíme. Ale proto, že to tak má být.
Proto, že tím vysíláme světu zprávu: Už jsme to zvládli. Už jsme si to vyřešili. Už víme, jak na to. Když je smutek, víme, že máme přepnout mindset. Když je únava, máme být vděční. A když se necítíme dobře, máme děkovat za lekci.
Tlak na štěstí bolí víc než neštěstí
Když se štěstí stane povinností, přestává fungovat jako zdroj radosti. Tahle věta není fráze z Instagramu, ale závěr hned několika studií z oblasti psychologie emocí a wellbeingu. Když cítíme, že bychom měli být šťastní – že se od nás očekává radost, spokojenost, pozitivní energie – vytváří to paradoxní efekt: Čím víc na štěstí tlačíme, tím méně ho zažíváme.
Studie z roku 2011 (Schooler, Mauss: The pursuit of happiness paradox) popsala tento jev jako „paradox štěstí“. Lidé, kteří dávají štěstí do centra svých životních hodnot a očekávají od něj naplnění, končí častěji frustrovaní, nespokojení, úzkostní. Ne proto, že by neměli důvody k radosti. Ale proto, že sami sebe neustále hodnotí: Jsem dost šťastná? Cítím to správně? Nezklamávám tím, že nejsem víc v pohodě?
Tyranie pozitivního myšlení a toxická kultura štěstí
Americká psycholožka Barbara Held popsala tenhle fenomén už v 90. letech jako „tyranii pozitivního myšlení“. Podle ní vytváří moderní společnost dojem, že správný člověk musí své emoce řídit, pracovat s nimi, přetvářet je – a hlavně se z nich nevymlouvat. Negativní emoce se staly nežádoucím produktem. Není prostor pro melancholii, smutek, únavu. Všechno, co nezapadá do šťastného narativu, se překládá jako selhání.
A my tomu věříme víc, než si připouštíme. A občas tomu věřím i já. I já někdy propadnu mediální bublině a přistihnu se na Instagramu, jak scrolluju fotky spokojených lidí na vyhlášených místech. Například teď na dovolené v Londýně jsem neváhala jet hodinu abych zažila ten pověstný vibe v Greenwichi. Těšila jsem se na food markety, vintage obchůdky a právě onen pocit, že tohle je přesně ten zážitek, který nesmíte při návštěva Londýna minout.
A zjišťuju, že je pro mě osobně je to přehajpovaná věc, která mě vlastně nechává úplně chladnou. Necítím to, co bych měla. Necítím vděk. Necítím radost. Cítím jen vnitřní otázku: „Jsem divná? Proč nejsem šťastná, když očividně všichni kolem mě jsou?“ Řešila jsem to i na svém Instagramu, kde jsem ze zpětných vazeb od sledujících zjistila, jak moc podobnou zkušenost máte.
Jenže tohle je přesně ten efekt, který nám dělá tlak na štěstí. Přebíráme představy druhých o tom, co nás má bavit. Očekáváme emoce na povel. Věříme, že zážitek přinese štěstí, když ho přinesl jiným. A když se to nestane, máme tendenci obviňovat sebe místo systému.
Psychologie tomu říká sociální normativní tlak na emoce. Nejde ani tak o to, kde jste, ale co se od vás očekává, že cítíte. Na trhu s jídlem, na dovolené, na brunchi, při sportu, na koncertě, s přáteli, atd. A když to necítíte? Vnitřní hlas vám šeptá: „Máš problém. Ostatní to umí, ty ne.“
Jenže pravda je jiná: Každý z nás má jinou představu, co je a není příjemné. A je v pořádku, že cítíme něco jiného, než čekáme. Nebo že necítíme nic. Tlak na štěstí nás naučil vnímat zklamání ne jako přirozenost, ale jako vlastní chybu. A právě proto nás ten tlak bolí víc, než samotné „neštěstí“.
Co se děje v těle a hlavě, když štěstí přestane být spontánní?
Štěstí je přirozeně krátkodobá emoce. Nepřichází na povel, nedá se vynutit a není podmínkou toho, že žijeme „dobře“. V mozku se pojí s okamžiky, kdy dostáváme malé dávky dopaminu, serotoninu nebo oxytocinu – chemických poslů, kteří vytvářejí pocit spokojenosti, radosti, bezpečí.
Jenže když si začneme nařizovat štěstí jako úkol nebo výkon, nenastává radost, ale zátěž. Místo dopaminu se aktivuje jiný systém – stresová osa HPA (hypothalamus – hypofýza – nadledviny). To je vnitřní biologický alarm, který tělo spustí, když se snažíme potlačit přirozené emoce nebo přehrávat ty, které necítíme. Tělo totiž nerozlišuje, jestli emoci opravdu cítíme, nebo ji jen „vyrábíme“ pro okolí. Rozlišuje pouze to, kolik nás to stojí energie. A potlačování emocí je pro organismus dřina.
Psychologové (Gross, John, 2003) popisují, že při potlačování emocí – což je přesně ten stav „musím být šťastná, nesmím být naštvaná / unavená / lhostejná“ – dochází k nárůstu kortizolu a napětí v autonomním nervovém systému. Tělo se chová jako v lehkém, ale trvalém stavu ohrožení. Výsledkem není větší spokojenost, ale únava, podrážděnost, někdy dokonce psychosomatické obtíže.
Když si emoce přikazujeme, zapojujeme více kognitivní kontrolu, které jsou určené k řízení a potlačování. Ne k prožívání. Místo toho, aby se mozek uvolnil do radosti, jede v režimu „pozor na výkon, drž masku, drž emoce, drž úsměv“.
Výsledkem je paradoxní efekt:
- Čím víc chceme být šťastní, tím méně štěstí zažíváme.
- Čím víc potlačujeme, že nejsme, tím víc nás to vyčerpává.
Proto se lidé, kteří dlouhodobě „předstírají“ pohodu (a to i sami sobě), dostávají do stavu, který se v psychologii někdy označuje jako „únavová úzkost“ nebo „emocionální otupělost“. Nejde už ani o smutek. Jde o pocit vnitřního zploštění. Nic necítím. Nic mě nebaví. Nechce se mi ani řešit, proč.
Proč štěstí není dobrý cíl, ale spíš vedlejší efekt?
Pozitivní psychologie, jak ji známe od Seligmana (2002), dnes koriguje vlastní začátky. Zatímco na počátku šlo o hledání cest, jak se štěstí naučit, novější výzkumy ukazují jinou pravdu: Štěstí nemá smysl považovat za cíl. Spíš přichází jako vedlejší produkt smysluplného a autentického života. Ne tehdy, když si ho naordinujeme jako další bod v seznamu, ale když si dovolíme prožít i dny, kdy prostě nejsme OK.
Když si dovolíme necítit štěstí, paradoxně ho zažíváme víc
Studie z Yale (Santos, 2018) ukazuje, že největší spokojenost mají lidé, kteří si dovolují celé spektrum emocí. Ti, kdo se necítí provinile za špatný den. Ti, kdo nehoní štěstí jako úkol, ale přijímají realitu takovou, jaká je. Protože radost nepřichází tam, kde je na ni tlak. Přichází tam, kde je místo.
Klid jako nový luxus
Když na mé terapii slyším větu: „Já už nechci být šťastná. Já chci mít prostě klid.“
Neberu to jako rezignaci. Beru to jako návrat k sobě. Klid je často to, co skutečně hledáme pod nánosem všech těch návodů, jak být šťastní.
Klid dovoluje cítit emoce tak, jak přicházejí. Bez hodnocení. Bez úkolů. Bez výkonu. A možná právě v tom tichu, kde nemusíme být vůbec ničím, se nakonec štěstí ozve samo.
Radost není nárok. Je to návštěva.
Nejde o to přestat chtít radost. Jde o to přestat ji tlačit jako povinnost, jako KPI, jako důkaz, že žijeme správně. Autentická radost přichází tehdy, když jsme v kontaktu se svými emocemi. Když si dovolíme cítit i únavu, frustraci, prázdno – protože právě to uvolní místo pro chvíle, kdy radost přijde sama. Ne jako výkon, ale jako malá, nečekaná návštěva.
A pokud vás zajímá, proč se to děje i vám, nejste sami. Výzkumy to říkají jasně…
Zdroje: Held, B. S. (2002). The Tyranny of the Positive Attitude in America. Journal of Clinical Psychology. Gross, J. J., & John, O. P. (2003). Individual Differences in Emotion Regulation Processes. Journal of Personality and Social Psychology.
Schooler, J. W., & Mauss, I. B. (2011). The Pursuit of Happiness Paradox. Psychological Science. Santos, L. R. (2018). The Science of Well-Being. Yale University. Seligman, M. E. P. (2002). Authentic Happiness: Using the New Positive Psychology to Realize Your Potential for Lasting Fulfillment.
