Letíte na dovolenou a už stojíte u gate? Psychologický rozbor nejužívanější zbytečnosti léta

Doba dovolených, svobody a iluze, že si aspoň na chvíli odpočineme.

Sedím na letišti. Letadlo odlétá za hodinu, gate zavřený, místa přidělená.
A přesto se už někdo zvedá. Pak další. A pak to jede. Pomalu, ale neúprosně.
Jak nákaza, která se šíří přes celou uličku.

Gate je pořád zamčený. Letušky si povídají mezi sebou. Nikdo nikoho nevyzývá.
A přesto se před námi tvoří hadovitá fronta lidí, kteří se nervózně rozhlížejí a drží si kufr, jako by v něm měli pas na přežití.
Neodletíš? Možná. Ale hlavně nebudeš připravený. A to je horší.

Zůstávám sedět. Ne z principu. Ne z pasivní rezignace. Ale protože mě fascinuje, jak rychle se to spustí.
Stačí jeden člověk, jeden pohyb, jeden výraz nervozity – a systém se rozjede sám.
Nikdo nedal pokyn, ale těla reagují. Jako by věděla víc než my.
A já jen sleduju, jak se tahle malá inscenace mobilizace odehrává v přímém přenosu.
Bez smyslu, bez efektu, ale s absolutní vážností.Ne s pocitem nadřazenosti. Ale s otázkou, která mě začne svědit v zátylku:
Proč se zvedáme, i když nemusíme?
A co všechno v životě děláme stejně bez přemýšlení – jen proto, že to dělají ostatní?

Psycholožka Ellen Langer popsala už v 70. letech fenomén iluze kontroly – stav, kdy nemáme situaci pod kontrolou, ale děláme všechno proto, abychom ten dojem aspoň vyrobili.
Mozek nesnáší nejistotu. A tak, když nevíme, co dělat, začneme improvizovat – často bez jakéhokoliv reálného dopadu.

Letištní gate je ideální modelová situace. Všechno je přidělené. Čas známý. Řád zajištěn.
A přesto si stoupneme. Ne proto, že bychom tím cokoliv ovlivnili. Ale protože to vypadá jako iniciativa.
Dělám něco. A to se počítá.

Stejně jako když si při existenciální krizi přerovnáme knihovnu podle barvy.
Nebo když místo těžkého rozhodnutí dvacet minut ladíme odstín pozadí ve stories.
Neřešíme efekt. Hledáme aspoň jeden pohyb, který nám dá pocit, že nerezignujeme.

Ve slavném Milgramově pokusu stačilo, aby pár lidí zírali do výlohy – a během minuty se k nim přidala většina kolemjdoucích.
Neměli důvod. Měli vzorec. A to stačilo.

Mozek totiž miluje návody. Následuje, když neví.
A tak když na letišti vstane první člověk, zvedne se brzy i ten druhý. A pak třetí.
Ne proto, že by věděl víc. Ale protože nezůstat sedět v klidu je dnes bezpečnější, než si dovolit vypadat klidně.

Na veřejnosti jedeme podle skriptů. Obchod = pozdrav. Čekárna = skloněná hlava. Úřad = nervózní přehrabování dokumentů.
Gate = stát. Bez přemýšlení. Bez potřeby vyhodnocovat, jestli to má smysl.

Chovat se podle očekávání je pohodlné. Zůstat sedět, když ostatní vstávají?
To je jiný kalibr. Nejde jen o gesto. Jde o to vypadnout z choreografie.

Zvlášť v Česku má fronta emocionální podtón, který často neumíme ani pojmenovat.
Není to nostalgie. Je to nervový reflex.
Paměť nedostatku se nedědí jen geneticky, ale každodenními gesty – „vezmi si radši víc, než to zmizí“, „počítej s tím, že nebude“, „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Stát ve frontě bývalo gesto přežití. Nečekat = riskovat. Zmeškat = přijít zkrátka.
Banány, kočárky, školky, byty. Nebylo jisté, co bude. Ale bylo jisté, že kdo nestojí, nic nedostane.
Pořadník nebyl jen systém. Byl to způsob, jak se nezbláznit z chaosu.

A i když dnes čekáme na boarding, ne na toaletní papír, naše tělo nepozná rozdíl.
Mozek, který zažil nebo podědil nedostatek, reaguje na čekání jako na hrozbu.
Čím dřív vstaneš, tím menší šance, že něco propásneš. I když je to nesmysl.

A tak si tu hodinu odstojíme. Abychom si to zasloužili. Abychom mohli říct:
„Byl jsem připravený. Nezaspal jsem. Udělal jsem maximum.“
Protože sedět v klidu může vypadat jako nedostatek snahy. A nedostatek snahy se u nás pořád trestá – v práci, ve škole, v rodině.
Stání je rituál. A rituály slouží k tomu, abychom přežili nejistotu.

Moderní společnost neumí čekat. Ale ne proto, že by neměla čas.
Problém není ve zpoždění. Problém je v prázdném prostoru mezi dvěma pokyny.

My psychoterapeuti tomu říkáme anticipační úzkost – napětí, které nevzniká z toho, co se děje, ale z toho, že se ještě nic neděje.
Mozek to nesnáší. A tak hledá činnost. Jakoukoli.
Stání. Přeskládání kufru. Scrollování mailu, kde už nic není. Hraní si s letenkou jako s talismanem.

Nejde o produktivitu. Jde o únik.
Nečinnost spouští vnitřní hlasy, které raději neslyšíme.
Jakmile ztichne okolí, začne být slyšet všechno ostatní – pochybnosti, neklid, vlastní prázdno.

A tak radši stojíme. Hýbeme se. Jsme na nohou.
Ne proto, že je to potřeba. Ale protože stát vypadá lépe než sedět.
Pohyb jako zástěrka. Pro nás i pro ostatní.

A možná to není jen o gatu.
Možná takhle žijeme. V pohotovosti. V permanentní připravenosti.
Kdyby náhodou… někdo něco… vyhlásil.
Kdyby nás pustili. Kdyby otevřeli dveře. Kdyby konečně přišel signál.

Ale co když už žádný signál nepřijde?

Nezůstalo to u boardingu.
Po přistání se situace zopakovala jako přes kopírák.
Letadlo ještě stálo, světla signalizovala „zůstaňte sedět“, dveře zavřené, personál v klidu.
A stejně se první cestující začali zvedat. Jeden. Dva. Celá ulička.

Nikdo nemohl nikam jít. A přesto všichni stáli.
Těsně namačkaní. S batohy na břiše jako se štítem. Pot v podpaží. Hlava vytočená směrem k budoucnosti, která se ještě neotevřela.

Nikdo nemluvil. Jen ticho a šouravé posuny o dva centimetry kupředu.
Fronta bez směru.
Jen aby se něco dělo. Jen aby tělo dělalo alespoň něco.

A já? Zůstala jsem sedět.
Ne z morální převahy. Ale protože mě zajímalo, proč to vlastně děláme.

Možná to není o tom, že chceme být první.
Ani o tom, že chceme dojít dřív.
Možná prostě jen neumíme být tam, kde se nic neděje.

Ve chvíli bez instrukcí. Bez pokynu. Bez záminky k pohybu.
Tam, kde neexistuje vnější tlak – jen ten vnitřní.
Jen ticho. Nevyřešené otázky. Prostor, kde se nehraje hra.

A tak se radši zvedneme. Předběhneme instrukce.
Ne proto, že víme, co děláme. Ale protože ten pohyb nám dává alibi.
Děláme přece, co se má.

Jenže to, co se „má“, často není o smyslu, ale o zvyku.
A co když ten zvyk udržuje při životě úzkost, kterou nechceme cítit?
Protože kdo stojí, ten je aspoň trochu v bezpečí.

Ale co když jsme si jen odvykli čekat bez napětí?
Co když neumíme jen tak být, aniž bychom si tím museli něco zasloužit?

A právě proto se pořád zvedáme.
I když není kam.

Zdroje: Langer, E. J. (1975). The Illusion of Control. Journal of Personality and Social Psychology. Milgram, S., Bickman, L., & Berkowitz, L. (1969). Note on the Drawing Power of Crowds of Different Size. Journal of Personality and Social Psychology. Gilbert, D. T., & Wilson, T. D. (2007). Prospection: Experiencing the Future.