Článek
Když se řekne Lilia Khoustidinová, většina lidí si nejspíš vybaví Karla Janečka. Jejich vztah. Početnou patchworkovou rodinu. Veřejné debaty, které je léta provázely. Ostatně i dnes bývá její jméno často spojováno především s mužem, vedle kterého řadu let žila.
Jenže během našeho rozhovoru mě nakonec nejvíc nezaujalo nic z toho. Zaujala mě věta, která by se dala snadno přehlédnout.
„Jediné, čeho lituji, je, že jsem neměla ještě jedno dítě.“
Přiznávám, že kdybych ji četla jen jako titulek na sociálních sítích, nejspíš bych ji zařadila mezi další výroky idealizující mateřství. Jenže po téměř dvou hodinách rozhovoru jsem pochopila, že jsem ji pochopila špatně.
Lilia Khoustidinová má tři děti. Mateřství nezažila jen v jeho idylické podobě. Vedle vlastních dětí byla součástí početné patchworkové rodiny a dobře ví, že rodičovství není jen soubor dojemných fotografií na Instagramu. Přesto, když dnes bilancuje svůj život, nelituje profesních rozhodnutí ani vztahů. Lituje jediné věci.
Že neměla ještě jedno dítě. A právě tady se podle mě láme celý rozhovor. Ne proto, že by mluvila o dětech. Ale proto, že její věta okamžitě svádí k tomu, abychom v ní hledali něco, co v ní možná vůbec není. Stanovisko. Manifest. Hodnocení žen, které svůj život prožily jinak.
Jenže někdy je osobní zkušenost opravdu jen osobní zkušeností. A možná právě to je dnes ta nejkontroverznější myšlenka.
„Nejrizikovější období pro partnerské násilí je těhotenství.“
Přitom je zvláštní, jak málo se o tom mluví. Veřejná debata o těhotenství se většinou pohybuje mezi dvěma póly. Na jedné straně idealizované představy o nejkrásnějším období života ženy, na druhé otevřenější diskuse o porodech, šestinedělí nebo poporodních depresích. O tom, že právě těhotenství může být obdobím, kdy se ve vztahu poprvé objeví násilné nebo kontrolující chování, už se mluví podstatně méně. Přesto na tento jev dlouhodobě upozorňují jak odborné studie, tak Světová zdravotnická organizace.
Možná je to tím, že si domácí násilí pořád představujeme příliš jednoduše. Jako okamžik, kdy už je všechno vidět. Jenže lidé, kteří se této problematice věnují, popisují úplně jiný scénář. Nejdřív se změní atmosféra. Pak pravidla. Jeden z partnerů začne rozhodovat o věcech, které byly dříve samozřejmé. Postupně ubývá prostoru pro vlastní rozhodování, přibývá kontroly a izolace. Ne proto, že by se vztah během jedné noci proměnil v násilný. Ale proto, že se mění mocenská dynamika.
Ekonomická nezávislost žen zde tak nezněla jako politické téma. Ani jako další kapitola nekonečných debat o feminismu. Začala dávat velmi praktický smysl. Ne jako návod, jak vztah opustit. Ale jako jedna z podmínek, aby člověk vůbec mohl svobodně rozhodovat o tom, jestli v něm chce zůstat.
Možná právě tady se psychologie a veřejná debata nejvíc rozcházejí. Psychologie se většinou nezabývá tím, proč lidé odcházejí. Zajímá ji mnohem dřívější okamžik. Kdy přestanou mít pocit, že mohou rozhodovat o vlastním životě.
„Každá žena by měla vědět, že může odejít.“
Existuje ještě jedna věc, kterou ženám společnost podsouvá stejně nenápadně jako představu o „správném mateřství“. Že dobrý vztah poznáme podle toho, že vydrží. Je to zvláštní měřítko. Nikdo přece nehodnotí kvalitu zaměstnání podle toho, kolik let v něm člověk vydržel. Ani přátelství podle toho, že nikdy neskončilo. U partnerských vztahů ale délku pořád zaměňujeme za kvalitu. Čím déle spolu dva lidé jsou, tím ochotněji předpokládáme, že jejich vztah musí být úspěšný.
Jenže dlouhý vztah nemusí být svobodný. A svobodný vztah nemusí být krátký. Lilia Khoustidinová vyslovila větu, která podle mě míří mnohem hlouběji než do debaty o ženské emancipaci.
„Každá žena by měla vědět, že může odejít. A přesto se rozhodnout zůstat.“
To není výrok o rozvodech. To je výrok o svobodě.
Protože teprve možnost odejít dává rozhodnutí zůstat skutečnou hodnotu. Ekonomická nezávislost pak přestává být feministickým heslem. Stává se jednou z podmínek rovnocenného partnerství.
Největší omyl dlouhodobých vztahů? Myslíme si, že intimita se udrží sama.
Když se mluví o rozpadu dlouhodobých vztahů, většinou se jako první otevře téma sexu. Skoro jako by právě jeho úbytek představoval okamžik, kdy se vztah začíná rozpadat. Jenže je docela dobře možné, že jsme si spletli příčinu s následkem.
O sexu totiž většinou nezačínáme mluvit ve chvíli, kdy mizí. Začínáme o něm mluvit až tehdy, když už dlouho nefunguje celý vztah.
Během rozhovoru s Lilií Khoustidinovou mě zaujalo, že se sexu vůbec nesnažila dát výjimečné postavení. Naopak. Mluvila o něm jako o jedné z mnoha oblastí partnerského života, která potřebuje stejnou péči jako důvěra, komunikace nebo společně strávený čas. Přesto právě intimitu považujeme za jedinou součást vztahu, u které očekáváme, že vydrží bez jakékoli údržby.
To je zvláštní představa.
Nikdo neočekává, že po dvaceti letech bude fungovat firma, o kterou se nikdo nestará. Že přátelství přežije desetiletí bez jediného rozhovoru. Nebo že se dům nebude muset opravovat. Jen u partnerské intimity jako bychom pořád věřili, že pokud je vztah „ten pravý“, všechno ostatní přijde samo.
Nepřijde.
Výzkumy partnerské spokojenosti dlouhodobě ukazují, že intimita není odměnou za dobře fungující vztah. Je jedním z mechanismů, které ho pomáhají udržovat. Ne proto, že by sex vyřešil všechny konflikty. Ale proto, že připomíná něco, co se v každodenním provozu ztrácí nejrychleji – že vedle nás nežije jen rodič našich dětí, organizátor rodinného kalendáře nebo člověk, se kterým řešíme hypotéku. Žije vedle nás partner.
A možná právě tady zazněla jedna z nejpraktičtějších myšlenek celého rozhovoru. Láska sama dlouhodobý vztah neudrží. Stejně jako ho neudrží společná adresa, děti ani počet společně prožitých let. Vztahy se nerozpadají proto, že se jednoho dne vytratí intimita. Intimita se vytrácí proto, že se dlouhé roky přestává pečovat o vztah, jehož je součástí.
Tohle byl jen zlomek témat, která jsme s Lilií Khoustidinovou otevřely. Pokud vás zaujal některý z jejích výroků, doporučuji poslechnout si celý rozhovor. Kompletní epizoda je dostupná na HeroHero/mezirolemi, zkrácenou verzi najdete tady na Seznamu nebo na Spotify, Apple Podcasts a YouTube.
