Článek
Když dovolená není o moři, ale o tom, jak si myslíte, že vás vidí ostatní
Psycholog Leon Festinger už v 50. letech popsal fenomén sociálního srovnávání: nehodnotíme se podle objektivních měřítek, ale podle toho, jak si myslíme, že jsme na tom ve srovnání s ostatními.
A právě dovolená u moře je dokonalý spouštěč.
Když se na sociálních sítích objeví lavina fotek od moře, většina rodičů nezažívá jen touhu po pláži. Cítí něco jiného – pocit, že selhávají. Že jejich děti budou ochuzené, že jim něco zásadního nedávají.
Tenhle pocit často nevzniká z reálných potřeb dětí, ale z představy, jak nás uvidí okolí: „Jiní to dětem dopřejí, já ne – tedy nejsem dost dobrý rodič.“
A tady se dostáváme k jádru problému. Ve výzkumech z posledních let se opakuje stejný vzorec: rodiče přeceňují vliv destinace na dětské štěstí. Děti si mnohem víc než drahé hotely pamatují moment, kdy s nimi rodič lezl po skalách, stavěl bunkr z dek nebo se s nimi válel v trávě.
Jinými slovy – hodnota dovolené se nepočítá v kilometrech od domova, ale v okamžicích, kdy jste s nimi opravdu byli.
Jak se z moře stala rodičovská zkouška dospělosti
V 80. a 90. letech byla dovolená u moře luxusem. Jednou za pár let, s cestovkou, na „Devínce“ nebo autobusem přes noc. Bylo to „něco navíc“, ne měřítko kvality rodiny.
Dnes se z ní stal nepsaný standard. Ne proto, že by se moře stalo levnějším nebo jednodušším, ale proto, že se naše sociální prostředí změnilo.
Sociální sítě jsou v tomhle ohledu akcelerátor. Algoritmy vám neukážou fotku souseda z chaty u Mácháče. Ukážou vám Santorini při západu slunce, děti v matching plavkách, prosecco na terase.
Mozek si z toho vezme jednoduchou rovnici: „Takhle vypadá dobré rodičovství.“
A tady je ta past – začínáme se ptát ne „Chceme my letos k moři?“, ale spíš „Co si o nás ostatní pomyslí, když tam nepojedeme?“
Výsledkem je rodičovské vyčerpání: staráme se víc o to, jak rodina působí navenek, než o to, jak se má uvnitř.
Realita vs. Instagram
- Instagram: Hotelový bazén při západu slunce, děti v nových plavkách, perfektní fotka s drinkem.
- Realita: Dvě hodiny čekání na letišti, hádka o zmrzlinu, opalovací krém v očích.
- Instagram: Úsměv na pláži.
- Realita: Spálená záda, písek ve svačině a kňourání, že je moc horko.
Neznamená to, že dovolená u moře je špatná. Ale znamená to, že fotky nejsou celý příběh – a že měřit se podle nich je stejně nesmyslné, jako měřit lásku počtem lajků.
Co děti opravdu potřebují, aby byly šťastné
Podle výzkumu American Academy of Pediatrics má na dětskou spokojenost mnohem větší vliv kvalita společného času než finanční náklady na dovolenou.
Děti si v dospělosti vybaví zážitky, které byly:
- nečekané – třeba když při opékání buřtů přišla bouřka a všichni se smáli pod pláštěnkou,
- hravé – když se rodič nechal pomalovat fixou, nebo si s nimi hrál na schovku do tmy,
- blízké – když se spalo pod širákem a ráno se probouzelo s výhledem na les.
Název hotelu si nepamatují. Barvu moře také ne.
Pamatují si, jestli byli rodiče přítomní, nebo duchem nepřítomní, protože řešili, kolik co stojí, jak dopadla práce, nebo jestli je dovolená „dost dobrá“ pro Facebook.
Jako terapeutka jsem viděla rodiny, které projely půl světa, ale děti si nejvíc pamatovaly den, kdy je máma naučila hrát karty při výpadku proudu. Zážitek se nepočítá v penězích, ale v míře sdílené radosti.
Když vás to srovnávání ničí
Mnoho rodičů přichází na terapie s pocitem, že jejich děti nemají „to, co mají ostatní“. Jenže děti se netrápí – dokud nezačnou vidět, že se trápí rodič.
Tomu se říká přenesený stud. Není to trauma z toho, že dítě nevidělo moře. Je to trauma z toho, že vidělo mámu nebo tátu s pocitem, že nejsou dost.
Malé cvičení na přenastavení měřítka
- Napište si tři nejlepší zážitky z dětství.
- Zakroužkujte ty, které stály víc než pár stovek.
- Uvědomte si, že většina toho, co máte rádi, vznikla z atmosféry a pozornosti, ne z ceny.
- Zeptejte se sami sebe: „Co z toho můžu dát svým dětem tady a teď?“
Tohle není návod na to, jak se smířit s finanční situací. Je to návod, jak přestat měřit hodnotu rodičovství podle cizích fotek.
Co vaše děti potřebují víc než moře? Rodiče, kteří se necítí méněcenní.
Co když ten tlak, který cítíte, není o dětech vůbec?
Co když se netrápíte proto, že neuvidí moře, ale proto, že vy neuvidíte sami sebe jako dost dobrého rodiče, dokud jim ho neukážete?
Tohle je jeden z nejčastějších vnitřních vzorců, se kterými v terapii pracuju:
- Spojujeme svoji hodnotu s tím, co můžeme poskytnout navenek.
- Porovnáváme se s ostatními, i když víme, že nevidíme celý jejich příběh.
- Přeměřujeme svoje rodičovství podle obrázků, které nemají nic společného s naší realitou.
Jenže tahle rovnice nikdy neplatila.
Děti neměří lásku v letenkách ani v počtu fotek od moře. Měří ji v tom, kolikrát jste se smáli, i když pršelo. Kolikrát jste je vyslechli, i když jste byli unavení. Kolikrát jste jim dali pocit, že jsou důležitější než telefon v ruce.
Možná je čas si přiznat, že moře není měřítko rodičovství. A že nejlepší léto pro vaše děti nezačíná u pasové kontroly, ale v okamžiku, kdy jste s nimi opravdu přítomní – i kdyby to bylo jen na dece u řeky, s malinovkou v plastovém kelímku.
Zdroje: Leon Festinger – A Theory of Social Comparison Processes (Human Relations, 1954), American Academy of Pediatrics – The Importance of Play in Promoting Healthy Child Development (Pediatrics, 2018), UNICEF – Worlds of Influence: Understanding What Shapes Child Well-being in Rich Countries (2019).
