Článek
Ne, tenhle článek není o depresi
Je o ženách, které neprožívají trauma, ale vinu, že neprožívají extázi.
Píšu ho s odstupem osmi let od narození své dcery.
Dcery, která přišla na svět jako vymodlené dítě po IVF – dlouho očekávané a všemi oslavované.
A přesto si dodnes pamatuju ticho.
Ne dojetí. Ne štěstí.
Jen únavu, stud a podivné prázdno, které jsem neuměla říct nahlas – ani sama sobě
Když očekávání drtí víc než realita
Všude kolem mě byly věty, které zněly jako jistoty:
„Až si ji poprvé pochováš, všechno pochopíš.“
„To poznáš. Hned.“
Ale já nic nepoznala.
Zatímco všichni mluvili o štěstí, já si googlila, kdy to začne být lepší.
Byla jsem vděčná. Ale spíš, že to mám za sebou.
Později jsem zjistila, že ten rozpor nejsem jen já.
V průzkumu Mental Health Foundation (2020) více než 50 % žen uvedlo, že jejich prožitek po porodu byl výrazně jiný než očekávaly.
Mnohé popisovaly zklamání, zmatek, prázdno – pocity, o kterých se moc nemluví, ale které často přicházejí dřív než láska.
Podobně i data Royal College of Midwives (2021) ukazují, že až 62 % žen zažilo po porodu emoce opačné, než jim společnost slibovala – a přitom většina z nich nepotřebovala diagnózu. Jen bezpečí a pravdu.
Poporodní deprese? Ne vždy. Někdy je to jen ticho
Poporodní deprese je zásadní téma.
Ale tenhle text je o něčem jiném.
O ženách, které nepláčou celé dny – ale taky se nesmějí.
O těch, které to „zvládají“, jen v sobě nosí tiché rozčarování, že štěstí pořád nikde.
A s ním pochybnost, jestli jsou v pořádku ony – nebo jejich mateřství.
„Čekala jsem, kdy to přijde,“ říká mi klientka.
„Kdy mě to přestane děsit. Kdy konečně pochopím, že jsem máma.
Jenže já jsem hlavně chtěla spát. Být chvíli sama.
A styděla jsem se, že mi nestačí jen to, že mám zdravé dítě.“
Ty příběhy se opakují.
Ženy, které se naučily usmívat. Hrát roli šťastné matky, protože všechny ostatní to přece zvládají.
A když ne? Tak aspoň vypadají, že ano.
Očekávání, která ničí – a ticho, které bolí víc než pláč
Psychologie mluví o kognitivní disonanci.
Když cítíme něco jiného, než co bychom měly, mozek hledá chybu. A často ji najdeme samy v sobě.
Ale chyba není ve vás.
Chyba je v příběhu, který vám celý život říkal, jak to má být.
Že mateřská láska přijde hned.
Že štěstí po porodu je samozřejmost.
Že když to necítíte, něco je špatně.
Jenže realita vypadá jinak.
Často je to směs unaveného těla, hormonálního propadu, strachu z odpovědnosti, identity v troskách a okolí, které tleská hlavně tomu, kdo zvládá bez řečí.
Kde ženy šest týdnů odpočívají. A kde si mají nasadit úsměv hned
V některých kulturách je šestinedělí skutečně časem pro matku – ne pro výkon.
Například v Indii, Číně nebo Jižní Koreji žena po porodu odpočívá 30 až 40 dní, zatímco o ni pečují ostatní.
Nemá vařit. Nemá vstávat. Nesmí se namáhat.
Má ležet, jíst teplé vývary, být v teple a nedělat nic jiného než regenerovat.
V Číně se tomu říká zuo yue zi – sedící měsíc.
V Koreji sanhujori – často probíhá ve specializovaných centrech.
A v Indii se říká, že šestinedělí určuje zdraví ženy na dalších 40 let.
A pak jsme tu my.
Tady má žena po porodu zvládat:
– kojení, úklid, vděk, úsměv, sociální sítě
– a nejlépe ještě poděkovat, že má možnost být na mateřské.
Když se nedá mluvit, dá se aspoň přežít?
To, co ženy po porodu často potřebují, není další návod. Ani dobře míněné rady.
Ale bezpečné místo, kde mohou přestat předstírat.
Psychoterapie po porodu není určená jen těm, které „už to nezvládají“.
Je pro každou, která má pocit, že všichni kolem to zvládají líp než ona – a že už je pozdě to přiznat.
Potřebujeme přestat ženy zachraňovat až ve chvíli, kdy kolabují.
A místo toho jim dovolit nebýt silné dřív, než je to zničí.
Štěstí není zkouška. A mateřství není test
Psychologie ví, že v extrémní zátěži se emoce neřídí očekáváním.
Hormonální propad, nedostatek spánku, změna identity, tlak okolí – to všechno tvoří prostředí, kde je normální cítit spíš zmatek než radost.
Spíš prázdno než naplnění. Spíš strach než klid.
Je iluze věřit, že existuje jedna správná emoční podoba mateřství.
A je kruté věřit, že když ji necítíme, selháváme.
Neselháváme. Jen procházíme obdobím, které není takové, jaké nám kdysi někdo slíbil.
Není nic špatně s vámi. Nereální očekávání jsou past.
Možná jste nic nezanedbala.
Možná jste se jen celý život učila něčí představu o tom, jak má vypadat mateřství.
Jak se má máma chovat. Co má cítit. Jak se má tvářit.
A nikdo vám neřekl, že někdy to nepřijde.
Nepřijde láska na první pohled.
Nepřijde okamžité štěstí.
A přesto z vás může být dobrá máma.
A co když právě tohle je mateřství?
Ne ten pocit, který měl přijít.
Ale ta síla zůstat i bez něj.
Zůstat, i když to bolí.
Mluvit, i když se za to stydíte.
Být, i když si nejste jistá, jestli to někdy přejde.
Možná právě ta žena, která necítí lásku –
ale každý den vstane, i když nechce –
ji už dávno žije.
Ne ideálně. Ale pravdivě.
A možná je tohle ten největší důkaz mateřství.
P.S.
Tenhle text bych dřív nenapsala.
Potřebovala jsem roky mlčet, hledat slova – a taky bezpečný prostor, kde bych je mohla vyslovit.
Až psychoterapie mi pomohla pochopit, že i tohle je platná zkušenost.
Že i ticho má svůj jazyk.
A že možná právě ženy, které nevěděly, jak se cítit správně –
zůstaly nejblíž tomu, co je opravdové.
Zdroje: Royal College of Midwives (UK, 2021), Mental Health Foundation (UK, 2020), International Review of Psychiatry – O'Hara & Swain (Routledge, 1996), Journal of Obstetric, Gynecologic & Neonatal Nursing – Chao et al. (Wiley, 2010).
