Článek
Neudělal reparát. Opakoval. Čeká ho maturita. Normální věc.
A přesto v Česku pořád dost na to, aby se roztočilo staré známé kolečko:
Kdo se tady má stydět? Kdo se nestydí dost? A kdo to musí veřejně připomenout?
Protože tady nejde jen o jednu maturitu. Ani o jednoho kluka. Ani o jeho matku.
Jde o něco hlubšího. O stud. O ten tichý, neviditelný nástroj, kterým se tu pořád měří hodnota člověka.
Proč nešlo o známky, ale o to, kdo komu určuje míru hanby
Nikdy nešlo o školu. Nikdy nešlo o reparát. Jde o to, kdo se tady má cítit provinile.
Petra Rédová ze Stačilo! se rozhodla využít fotku syna Danuše Nerudové jako ilustraci své představy o tom, jak dnešní děti (a jejich matky) selhávají, flákají školu a přesto mají drzost chodit po světě sebevědomě.
Reakce? Syn napsal sám, bez vytáček:
„Ano, propadl jsem. Opakoval jsem ročník. Každý dělá chyby.“
Danuše Nerudová se syna veřejně zastala. Řekla jasně: „Jsem na něj pyšná. Měl odvahu postavit se nenávisti. Maturitu zvládne.“
Normální rodinná reakce. Ale někoho rozčílila víc než samotný neúspěch u reparátu.
Tohle není o Filipovi. Ani o Danuši. Tohle je pořád o nás. O té potřebě vidět, že někdo platí za chybu ostudou.
Stud je totiž jen viditelná špička něčeho hlubšího: strachu z chaosu.
Pokud někdo udělá chybu a nestydí se, nevytvoří tím jen ostudu. Vytvoří nejistotu. Co když i my můžeme selhat a nebude nás za to nikdo kárat? Co když neexistuje jasný řád, podle kterého poznáme, kdo je „lepší“ a kdo „horší“? Pro mnoho lidí je tahle nejistota nesnesitelná. A tak raději udržují svět, kde se za chyby musí platit hanbou. Ne kvůli spravedlnosti. Kvůli pocitu bezpečí.
Když někdo nesplní normu, máme pořád potřebu ukazovat prstem
V Česku neexistuje jenom chyba. Existuje i povinný stud. A ten se dědí. Nejen za sebe. Za děti. Za rodinu. Za všechny.
Stud je tichý společenský nástroj, jak lidi držet v kázni. Kdo chybuje, má se omluvit. Kdo se omluví, podřizuje se. Kdo se podřídí, drží řád.
Jakmile ale někdo řekne: „Stala se chyba. Jdu dál,“ rozbije tím celou tu logiku, na které to stojí. Zpochybní pravidla. Otevře dveře jinému světu, kde omluva a pokání nejsou povinné.
A právě to tolik lidí na téhle kauze irituje.
Nešlo o dítě bez maturity. Šlo o dítě, které nehraje tu správnou hru hanby.
Matka nemá právo být pyšná na dítě, které propadlo?
V očích některých ne. Matka má nést ostudu rodiny. Omlouvat se. Ztišit.
Nerudová místo toho řekla: „Jsem pyšná, jak se postavil nenávisti.“
Což je správná odpověď. Správná, ale nepohodlná. Protože stud je pořád považovaný za znak pokory. A kdo ho odmítne, prý zpochybňuje morálku.
Bez studu není kontrola. A bez kontroly? To je přece anarchie.
Stud drží lidi poslušné. Bez trestu, bez soudů, stačí jen veřejné mínění. Stačí jen očekávání, že se zahanbíte sami.
Jakmile ale někdo řekne: „Nestydím se, jen jsem udělal chybu,“ boří celý ten křehký systém. A to je větší hrozba než jeden opakovaný ročník.
Stud je nástroj, ne povinnost. A bez něj se někomu těžko dýchá.
Chybovat není zločin. Chybovat veřejně bez omluvy? To je pro některé pořád neodpustitelné. Protože tím zpochybníte celý ten nepsaný řád, ve kterém selhání automaticky znamená stud, pokání a snahu vše odčinit.
Stud není objektivní ukazatel viny. Je to tichá společenská smlouva, která drží lidi v poslušnosti. A právě proto tolik lidí rozčiluje, když ji někdo bez omluvy roztrhne.
Danuše Nerudová řekla, že je na svého syna pyšná. A tím udělala to nejhorší, co si moralisté umí představit: vzala jim hračku. Hračku jménem „musíš se stydět.“
