Článek
Sedíte. Nic nemusíte. A stejně saháte po telefonu. Proč?
Nebo začnete v hlavě sepisovat úkoly na zítřek. Jako by bylo potřeba aspoň „něco“. Jakýkoli pohyb, jakákoli činnost, hlavně nebýt jen tak.
Na mé terapii se k tomu vracíme pořád dokola. Klienti často popisují, že v momentě, kdy nic nedělají, cítí zvláštní vnitřní pnutí. Nutkání se vrátit k práci, myšlenkám, aktivitě. Ne proto, že by měli tolik povinností. Ale proto, že být nečinný je pro ně nezvyk. A někdy i nepříjemné.
Tohle není otázka lenosti nebo špatného time managementu. Je to otázka toho, jak jsme dnes nastavili svou hlavu.
Mozek má jinou definici klidu, než si myslíme.
Z neurovědy víme, že mozek je zvyklý na vzorce a předvídatelnost.
Když mu sebereme běžné stimuly (notifikace, úkoly, vizuální ruch), ocitá se v prázdném prostoru, kde neví, co má dělat. Aktivuje se tzv. Default Mode Network – režim bloudící mysli, ve kterém se často vracíme k introspektivním, úzkostným nebo sebekritickým myšlenkám.
Proto nás to táhne něco dělat, něco kontrolovat, něco si připravit.
Mozek chápe aktivitu jako bezpečí.
Neaktivitu jako riziko.
Klienti neříkají příliš často: „Když nic nedělám, cítím se méněcenně.“ Říkají spíš:
- „Je mi z toho divně.“
- „Je to jako tlak uvnitř.“
- „Mám pocit, že plýtvám časem.“
Tohle vnitřní pnutí má různé kořeny. Někdy sahá do dětství, kde bylo být „nečinný“ spojeno s leností nebo nebezpečím. Jindy jde o naučený reflex ze světa, který nás přesvědčil, že hodnota člověka roste s jeho výkonem. A někdy je to prostě obyčejný zvyk, který v dnešním světě těžko měníme.
Proč to není „jen dnešní doba“, ale náš mozek.
Evolučně je to jednoduché. Když se člověk zastavil, byl zranitelný. Nedával pozor. Někde se něco mohlo stát. Mozek nás proto udržoval ve střehu.
Jenže dnešní prostředí funguje trochu jinak. Multitasking, tlak na výkon, informace, úkoly – to všechno posiluje v mozku dráhy, které neumí jen tak „pustit.“
A když konečně máme volno, naše hlava neví, co s tím. Aktivuje nízkou, ale setrvalou hladinu stresu. Máme pocit, že bychom měli něco dělat, protože „přece nemůžeme jen tak být“. A tento konstantní tlak nás paradoxně vyčerpává víc než samotná práce.
Potenciální možnost odpočinku zabijeme hned další aktivitou.
Stres není jen panika před deadlinem. Stres je i neustálá mentální příprava. Co bude, co musím, co nesmím zapomenout.
Pokud mozek nikdy nespadne do parasympatického režimu (odpočinek, regenerace), tělo i mysl běží ve stavu, který není udržitelný.
Výsledkem je:
- únava, podrážděnost
- zhoršená schopnost soustředění
- úzkost
- psychosomatické obtíže
A paradoxně máme tendenci tenhle stav řešit… další aktivitou. Sportem, úklidem, „aspoň něčím užitečným“. Protože nicnedělání působí ohrožující, ne přirozeně.
Jak se naučit vydržet nicnedělat a proč je to pro mozek důležité.
Nejde o to „naučit se správně odpočívat“, jak to často slýcháme z knih nebo self-help podcastů. Neučíme se tu dovednost, ale porozumění. Pochopit, proč je pro mě osobně klid tak nepříjemný. Proč ve chvíli, kdy se všechno kolem mě zastaví, začnu cítit v těle neklid, někdy až úzkost. Proč mi hlavou běží vnitřní hlasy o tom, že bych měla být „užitečná“, „produktivní“, „nepromarnit čas.“
Z mé praxe vím, že většina lidí nevydrží v klidu ne proto, že by to neuměli, ale protože to nikdy nevědomě netrénovali. Vyrůstali v prostředí, kde klid znamenal ztrátu času, slabost, podezření z lenosti. Když se dnes zastaví, aktivuje se starý reflex: rychle něco dělej, ať máš pocit, že jsi v pořádku. Proto tolik lidí raději vyplní volný čas úklidem, sportem, telefonem, čímkoli, co aspoň chvíli zaměstná hlavu.
V terapii proto nejde o to přemluvit klienty, aby si stáhli aplikaci na mindfulness a dvacet minut sledovali dech. Jde o něco praktičtějšího a těžšího: naučit se všímat si, co přesně se děje s jejich tělem a hlavou, když si sednou ke stolu, dají ruce do klína a nechají minuty plynout. Co se děje na hrudi. Jaké myšlenky naskakují. Jak to tělo napíná k tomu „rychle vstát a něco dělat.“
A pak hledáme jiné možnosti než útěk. Učíme se vydržet. Všimnout si, že ten tlak není příkaz, ale jen zvyk. A že ho můžeme přestat slepě poslouchat.
Klid trénuje mozek lépe než byste čekali.
Když si mozek konečně dovolí zastavit, začne se dít něco, co v běžném shonu nemáme šanci postřehnout. Začínáme rozlišovat, co je skutečně důležité, a co je jen zvyk honit se za úkoly. Mozek v klidu nefunguje hůř – funguje jinak. Místo režimu „přežití“ spouští režim integrace a obnovy. Doplňuje energii, tříbí rozhodování, vytváří prostor, kde se konečně slyšíme.
Ukazuje se, že schopnost vydržet v klidu zvyšuje odolnost vůči stresu, zlepšuje kvalitu rozhodování i vztah k sobě. Klid umožňuje, aby se v hlavě znovu objevily věci, které pod tlakem výkonu potlačujeme: vlastní potřeby, priority, emoce. Tam, kde není klid, není ani prostor na změnu.
A právě proto má smysl znovu a znovu trénovat chvíle, kdy si dovolíme být bez plánu, bez výkonu, bez povinnosti. Protože právě v těch chvílích se rodí jiný vztah k sobě. Ne ten, který měří naši hodnotu podle práce, ale ten, který ví, co opravdu potřebujeme.
Klid není slabost ani promarněný čas. Je to prostor, ve kterém si mozek konečně může odpočinout od vlastní potřeby neustále něco řešit. A právě proto ho tolik lidí musí znovu učit. Pomalu, trpělivě — a někdy poprvé v životě.
Co se vám v hlavě spustí, když máte chvíli být jen tak?
Možná zjistíte, že nejde o čas. Ale o zvyk.
Zkuste si to zítra. A sledujte, co vám to o vás řekne.
