Pořád hledáte klíče? Nemusí to být nepořádek ani lenost. Odpovědět může být v ADHD

Zase stojím přede dveřmi ordinace a hledám klíče. Není to poprvé. Ani tento týden. Nejdřív prohledám kabelku, potom kapsy kabátu, pak auto. Následuje krátká fáze smlouvání s realitou, během níž si namlouvám, že se určitě objeví na místě, kam jsem se už dvakrát dívala. Neobjeví. O deset minut později sedím doma na podlaze a přemýšlím, jestli jsem je nechala v bytě, v autě, nebo někde mezi nimi. Nakonec je najdu vedle vitamínů.

Podobné situace mají jednu zvláštní vlastnost. Nejsou nijak dramatické. Nikdo kvůli nim nekončí v nemocnici ani nepřijde o práci. Přesto dokážou člověka vyčerpat víc, než by odpovídalo jejich významu. Nejde totiž o jedny ztracené klíče. Jde o dvacátou podobnou situaci za měsíc. O telefon, který zůstal v autě. O peněženku, kterou člověk hledá deset minut před odjezdem. O e-mail, který byl napsaný, ale nikdy odeslaný.

Většina z nás má pro takové situace jednoduché vysvětlení. Nepořádek. Roztržitost. Špatná organizace. Nedostatek disciplíny. A pokud se opakují dostatečně často, začnou se nenápadně měnit v charakterovou vlastnost. Člověk už si neříká: „Zase jsem někam položila klíče.“ Začne si říkat: „Já jsem prostě taková.“

A to je na celé věci možná nejzajímavější.

Jako psychoterapeutka se často setkávám s lidmi, kteří si o sobě léta vyprávějí příběh o vlastní neschopnosti. Ne proto, že by nezvládali život. Naopak. Často jde o vzdělané, výkonné a velmi schopné lidi. Vedou firmy, organizují projekty, starají se o rodiny. Jen zároveň pravidelně nevědí, kde mají klíče, telefon nebo doklady.

A právě tady začíná být jednoduché vysvětlení trochu podezřelé.

Protože pokud je někdo dostatečně organizovaný na to, aby zvládal desítky složitých úkolů denně, proč opakovaně selhává u tak banální věci, jako je odložení svazku klíčů?

Když se řekne ADHD, většina lidí si představí dítě, které nevydrží sedět v lavici. Někoho, kdo skáče do řeči, zapomíná úkoly a neustále odbíhá od jedné činnosti k druhé.

Mnoho dospělých žen s ADHD nikdy nebylo „to problémové dítě“. Naopak. Často byly považovány za šikovné, chytré a samostatné. Naučily se fungovat. Naučily se kompenzovat. Naučily se přijít včas, zapisovat si termíny, kontrolovat všechno dvakrát a být na sebe výrazně přísnější než jejich okolí.

Proto bývá jejich diagnóza pro okolí překvapivá.

Jak může mít ADHD někdo, kdo vystudoval vysokou školu, vychovává děti, podniká nebo vede tým lidí?

Jenže právě tady narážíme na jeden z největších omylů kolem ADHD. Není to primárně problém inteligence. Není to ani problém motivace. A velmi často to není ani problém pozornosti v běžném slova smyslu.

Mnoho lidí s ADHD se totiž umí soustředit až neuvěřitelně dobře. Dokážou strávit čtyři hodiny nad tématem, které je zajímá. Zapomenou jíst. Zapomenou pít. Zapomenou, že měli jít spát.

Jenže stejný mozek, který vydrží čtyři hodiny analyzovat složitý problém, nedokáže spolehlivě zpracovat informaci, kam před třemi minutami položil klíče.

Tenhle paradox bývá pro okolí i pro samotného člověka matoucí.

V psychologii se často mluví o pracovní paměti. Zjednodušeně řečeno jde o systém, který nám umožňuje krátkodobě držet informace v hlavě a pracovat s nimi.

Je to něco jako mentální pracovní plocha.

Právě pracovní paměť bývá u lidí s ADHD oslabená. Neznamená to, že si nepamatují důležité události ze života nebo že mají špatnou inteligenci. Znamená to, že mozek někdy nedokáže dostatečně zachytit a udržet zdánlivě banální informace z každodenního provozu.

Kam jsem položila klíče.

Jestli jsem zamkla auto.

Co jsem chtěla koupit cestou domů.

Nebo proč jsem vlastně přišla do této místnosti.

Možná právě proto bývá ztrácení věcí jedním z nejčastějších a zároveň nejméně nápadných projevů ADHD v dospělosti. Nepůsobí dost závažně na to, aby člověka přivedlo do ordinace. Jenže když se opakuje několik desetiletí, začne vytvářet velmi nepříjemný obraz o sobě samém.

Neznám mnoho dospělých lidí s ADHD, kteří by někdy neslyšeli, že jsou chaotičtí, roztržití nebo neorganizovaní. Časem si tato slova často osvojí natolik, že je přestanou vnímat jako hodnocení a začnou je považovat za součást své identity. Není proto výjimkou, že člověka nepřivede k vyšetření samotné ADHD, ale až dlouhodobý pocit selhávání v oblastech, které ostatním připadají samozřejmé.

Jo, tady začíná být příběh ztracených klíčů zajímavější, než se na první pohled zdá…

Kdyby šlo jen o hledání klíčů, většina lidí by nad tím mávla rukou. Ve skutečnosti se ale podobné situace propisují do mnohem větších oblastí života. Člověk nezačne pochybovat o své schopnosti najít klíče. Začne pochybovat o sobě.

To je rozdíl, který bývá zvenčí téměř neviditelný.

Když někdo desetkrát za měsíc hledá telefon, okolí vidí deset drobných epizod. Dotyčný člověk ale zažívá něco jiného. Zažívá deset dalších důkazů, že by měl být organizovanější. Deset dalších situací, kdy si slíbí, že si od zítřka konečně zavede systém. Deset dalších okamžiků, kdy si připadá méně kompetentní, než ve skutečnosti je.

Proto bývá ADHD u dospělých často spojeno se studem. Ne s tím velkým a dramatickým. S tím každodenním, nenápadným. Se studem, který vzniká pokaždé, když člověk znovu hledá něco, co měl před chvílí v ruce. Když znovu nestíhá. Když znovu zapomene odpovědět na zprávu, na kterou odpovědět chtěl. Když znovu slyší větu: „Kdybys byl trochu organizovanější…“

Mnoho dospělých s ADHD tak nežije s pocitem, že mají neurovývojovou odlišnost. Žijí s pocitem, že jsou špatně nastavení lidé.

Výzkumníci si už dlouho všímají, že lidé s ADHD často nevykazují deficit pozornosti ve smyslu „málo pozornosti“. Spíš mají problém regulovat, kam se pozornost přesune a co v danou chvíli získá prioritu. Mozek člověka s ADHD často funguje jako výkonný manažer bez sekretářky. Dokáže řešit složité problémy, vytvářet souvislosti, přicházet s nápady, ale někdo mezitím zapomněl zapsat, kam položil klíče.

Není náhoda, že mnoho lidí s ADHD bývá kreativních, podnikavých nebo velmi výkonných v oblastech, které je zajímají. Stejný systém, který komplikuje organizaci každodenních detailů, bývá spojený také se zvídavostí, schopností hledat neobvyklá řešení nebo vidět souvislosti tam, kde je ostatní nevidí.

To samozřejmě neznamená, že ADHD je dar. Každý, kdo někdy běžel zpátky domů pro klíče a současně věděl, že přijde pozdě na důležitou schůzku, by takovou romantickou představu rychle opustil.

Znamená to ale něco jiného.

Že stejné vlastnosti, které člověku komplikují běžný provoz, mohou být zároveň zdrojem jeho silných stránek.

A možná i proto je užitečné dívat se na ADHD jinak než jako na seznam problémů, které je potřeba odstranit. Mnohem užitečnější bývá pochopit, jak daný mozek funguje, a přestat po něm chtít, aby fungoval jako mozek někoho jiného.

Kolem ADHD existuje obrovské množství rad. Některé fungují. Jiné vypadají dobře na Instagramu, ale v běžném životě nevydrží ani týden.

Výzkumy i zkušenosti z praxe ukazují, že nejlépe fungují strategie, které nespoléhají na vůli, ale snižují počet rozhodnutí, která musí člověk během dne udělat.

Lidé s ADHD často investují obrovské množství energie do snahy „víc si pamatovat“. Mnohem efektivnější bývá přestat spoléhat na paměť úplně.

Klíče mají jedno místo. Peněženka má jedno místo. Doklady mají jedno místo.

Ne dvě.

Ne pět.

Ne „většinou tady“.

Jedno!

Mozek nemusí rozhodovat. Jen opakuje stejný pohyb.

Mnoho lidí s ADHD nefunguje podle principu „sejde z očí, sejde z mysli“ obrazně.

Funguje to doslova. Proto často pomáhá háček vedle dveří, otevřený organizér nebo viditelné místo na stole víc než dokonale uklizená zásuvka.

To, co zmizí z dohledu, často zmizí i z mentální mapy.

Bluetooth lokátory, připomínky v telefonu nebo chytré hodinky bývají někdy vnímány jako berlička.

Ve skutečnosti jde o stejný princip jako dioptrické brýle. Neopravují člověka. Pomáhají mu fungovat.

Pokud vám lokátor ušetří desetiminutovou ranní paniku třikrát týdně, splnil svůj účel.

Tohle bývá překvapivě častá chyba. Lidé s ADHD milují nové systémy.

Nový diář.

Novou aplikaci.

Nový plán.

Novou metodu organizace.

Po několika týdnech ale spravují čtyři různé systémy současně a žádný z nich nefunguje. Čím jednodušší organizace, tím větší šance, že vydrží.

Tohle není rada z neurovědy.

Tohle je rada z terapeutické praxe.

Mnoho dospělých lidí s ADHD netrápí samotné hledání klíčů.

Trápí je význam, který mu přisuzují.

Ztracené klíče se během let promění v důkaz neschopnosti.

Zapomenutý e-mail v důkaz nezodpovědnosti.

Pozdní příchod v důkaz selhání.

Jenže většina lidí by nikdy nemluvila se svým dítětem tak tvrdě, jako mluví sama se sebou. A někdy je užitečné si připomenout, že ztracené klíče nejsou psychologický posudek. Jsou jen ztracené klíče.

Když se dnes mluví o ADHD, často se řeší diagnóza. Kdo ji má. Kdo ji nemá. Kdo je jen roztržitý a kdo už splňuje diagnostická kritéria. Méně se mluví o něčem jiném. O tom, kolik lidí strávilo roky snahou opravit na sobě něco, co nikdy nebylo otázkou charakteru.

V terapeutické praxi se pravidelně setkávám s lidmi, kteří si o sobě vytvořili velmi tvrdé závěry na základě zdánlivě banálních situací. Ne proto, že by je někdo jednou kritizoval. Protože je zažívali znovu a znovu. Každé zapomenutí, každé zpoždění, každé hledání telefonu nebo klíčů se stalo dalším střípkem do příběhu o vlastní neschopnosti.

Přitom lidský mozek funguje zvláštním způsobem. Nevyhodnocuje jen jednotlivé události. Hledá vzorce. Vytváří vysvětlení. Snaží se pochopit, jaký člověk vlastně jsme. A pokud se dostatečně dlouho opakuje stejná zkušenost, začne se vysvětlení tvářit jako fakt. Nejprve člověk řekne: „Zapomněla jsem klíče.“ Později: „Jsem strašně roztržitá.“ A po letech třeba: „Já už jsem prostě taková.“

Mezi těmito třemi větami je mnohem větší rozdíl, než se zdá. První popisuje situaci. Druhá vlastnost. Třetí identitu.

Možná proto mě příběh ztracených klíčů zajímá víc než samotné ADHD. Protože klíče jsou jen rekvizita. Skutečné téma leží jinde.

V tom, jak rychle dokážeme zaměnit opakující se obtíž za důkaz vlastní hodnoty. Jak snadno si z každodenních selhání vytvoříme životní příběh. A jak obtížné bývá ten příběh později přepsat.

Klíče mimochodem pořád občas hledám. Rozdíl je v tom, že už je nehledám jako důkaz, že se sebou musím něco udělat.

Zdroje:

Text vychází z psychoterapeutické praxe autorky a z odborné literatury věnované ADHD v dospělosti. Opírá se zejména o práce Russella A. Barkleyho a Thomase E. Browna zaměřené na exekutivní funkce, pracovní paměť a regulaci pozornosti.