„Už jsem nechtěla být manželka, máma ani kolegyně.“ V terapii to slýcháme častěji, než si myslíte

Jak si stěžovat na manžela, který vás nepodvádí? Jak si stěžovat na děti, které jste si přáli? Jak si stěžovat na práci, o kterou jste léta usilovali?

Společnost má pochopení pro lidi, kteří jsou nešťastní ve špatném životě. Chápeme ženy, které odcházejí od násilných partnerů. Chápeme zaměstnance, kteří končí v toxických firmách. Chápeme rodiče, kteří se ocitnou na pokraji vyhoření.

Mnohem menší pochopení ale máme pro ty, kterým se vlastně daří.

Co si počít s člověkem, který říká, že je nešťastný ve vztahu, kde se nic dramatického neděje? Co si počít s ženou, která má zdravé děti, fungující manželství a práci, kterou si sama vybrala? Jak vysvětlit pocit sevření v životě, který zvenčí vypadá jako důkaz správných rozhodnutí?

Právě tady se objevuje jeden z největších paradoxů dospělosti. Ne všechny krize vznikají proto, že jsme udělali špatné rozhodnutí. Některé vznikají proto, že jsme příliš dlouho žili podle rozhodnutí, která byla správná pro všechny okolo nás.

V terapii se s tím setkávám stále častěji. Nejen u žen, ale právě ženy o tom bývají ochotnější mluvit. Nepřicházejí proto, že by chtěly opustit rodinu nebo odejít od partnera. Nepřicházejí ani proto, že by nenáviděly svou práci. Přicházejí s mnohem hůře uchopitelným pocitem. Mají dojem, že jejich život funguje, ale ony v něm nějak přestaly být přítomné.

A právě tehdy někdy zazní věta, která bývá pro okolí šokující a pro samotného člověka ještě víc:

„Už nechci být manželka, máma ani kolegyně.“

Ne proto, že by tyto role odmítal. Ale proto, že se v nich po letech přestal poznávat.

Ještě před třiceti lety byla představa ženské spokojenosti poměrně jednoduchá. Najít partnera. Založit rodinu. Udržet manželství. Mít práci, která rodinu uživí. Většina žen navíc ani neměla možnost volit mezi desítkami životních scénářů. Jejich matky a babičky často žily život, který byl mnohem více předem daný.

Dnešní čtyřicátnice a padesátnice vyrůstaly s úplně jiným příslibem. Mohly studovat. Budovat kariéru. Cestovat. Rozvést se. Znovu se zamilovat. Mít děti. Nemít děti. Podnikat. Stěhovat se. Měnit obory. Volit si život podle sebe.

Jenže právě tady vzniká zajímavý paradox.

Generace žen, která získala největší míru svobody v historii, dnes často přichází s pocitem, že se cítí méně svobodná, než očekávala.

Ne proto, že by měly méně možností než jejich matky. Právě naopak. Nikdy předtím nemuselo tolik lidí nést odpovědnost za tolik vlastních rozhodnutí.

Dnes už nestačí být dobrou matkou. Měli bychom být také spokojenou partnerkou, úspěšnou profesionálkou, psychicky odolnou ženou, která pečuje o své zdraví, vztahy, sexualitu, kariéru i osobní rozvoj.

Zatímco předchozí generace nesly tíhu omezení, ta současná často nese tíhu očekávání.

A právě proto bývá tak obtížné přiznat si nespokojenost. Nezdá se totiž logická. Když jsme dostali tolik možností, proč se někdy cítíme sevřenější než lidé před námi?

Ten pocit není jen subjektivní dojem několika klientek. Americký psycholog Barry Schwartz mu věnoval celou knihu a řadu výzkumů. Jeho závěr byl překvapivý: více možností nemusí vést k větší spokojenosti. Naopak. Čím více možností máme, tím více energie věnujeme přemýšlení, zda jsme si vybrali správně.

Ještě před několika generacemi byla řada životních rozhodnutí daná okolnostmi. Dnes si vybíráme téměř všechno. Partnera. Kariéru. Město. Styl rodičovství. Školu pro děti. Podobu vztahu. Míru pracovního nasazení.

Na první pohled to vypadá jako svoboda.

Jenže každá volba má i svou odvrácenou stranu. Pokud si vybíráme sami, přebíráme zároveň odpovědnost za výsledek. Když nejsme spokojení, nemůžeme vinit systém, rodiče ani okolnosti. Viníme sebe.

Schwartz tento mechanismus označuje jako paradox volby. Čím více možností máme, tím více litujeme těch nevybraných. A tím obtížněji prožíváme spokojenost s tím, co jsme si zvolili.

To je možná jeden z důvodů, proč dnes tolik lidí přemýšlí nad tím, zda žijí správný život, přestože objektivně žijí dobře.

Právě v této fázi se často začne dít něco zajímavého. Člověk, který se dlouho necítí dobře ve vlastním životě, začne hledat vysvětlení. A protože vztah patří mezi nejviditelnější části našeho života, padne podezření často právě na něj.

V terapii se proto pravidelně setkávám s lidmi, kteří přicházejí s otázkou, zda jsou ještě ve správném vztahu. Přemýšlejí, zda se neodcizili partnerovi, zda ho stále milují nebo zda vedle něj neztratili sami sebe.

Někdy je problém skutečně ve vztahu.

Mnohem častěji se ale ukáže něco méně nápadného. Že člověk nezačal pochybovat o partnerovi. Začal pochybovat o životě, který kolem sebe postupně vybudoval.

Partner se pak stává symbolem této nespokojenosti. Připomíná každodenní rutinu, odpovědnost, opakující se povinnosti i verzi sebe sama, kterou člověk dlouhé roky žil. Není proto překvapivé, že právě na vztah začne směřovat frustrace, která ve skutečnosti vznikala mnohem hlouběji a mnohem déle.

Možná i proto bývá v párové terapii někdy překvapivě důležitá otázka, která se netýká vztahu.

Kdy jste naposledy udělali něco, co nemělo žádný účel kromě toho, že jste u toho byli živí?

Právě tady se podle mě dopouštíme jedné z nejčastějších interpretačních chyb. Pokud se necítíme dobře, automaticky předpokládáme, že je problém v tom, co jsme si vybrali. Že jsme zvolili špatného partnera, špatnou práci nebo špatný životní směr. V terapii se ale často ukazuje, že podobná logika bývá příliš zjednodušující.

Psychologové Arthur a Elaine Aronovi dlouhodobě upozorňují na zajímavý fenomén. Lidé potřebují zažívat růst, novost a rozšiřování vlastního světa. Potřebují mít pocit, že se učí nové věci, objevují nové části sebe sama a že jejich život není jen opakováním toho, co už dávno znají.

Právě proto bývají začátky vztahů tak intenzivní. Nejen kvůli zamilovanosti. Vedle druhého člověka totiž často zažíváme nové verze sebe sama. Děláme věci, které jsme předtím nedělali. Potkáváme nové lidi. Měníme své návyky. Překvapujeme sami sebe.

Po letech se ale něco změní. Vztah se přirozeně stane stabilnějším. Místo objevování nastoupí organizace. Místo spontánnosti přichází rutina. Partneři řeší hypotéku, děti, školu, rodiče, domácnost a práci. Není to selhání vztahu. Je to normální součást jeho vývoje.

Problém nastává ve chvíli, kdy se celý vztah začne točit pouze kolem fungování. Kolem toho, co je potřeba zařídit, zaplatit, vyřešit a naplánovat. Když se dva lidé stanou skvělými manažery společného života, ale přestanou být zajímavými průvodci jeden druhého.

A právě tehdy se může objevit zvláštní paradox. Člověk nezačne pochybovat o tom, zda jeho život funguje. Začne pochybovat o tom, zda v něm ještě existuje prostor pro něj samotného.

Možná právě proto dnes tolik lidí nepřichází do párové terapie s otázkou, zda mají odejít. Přicházejí s mnohem méně nápadnou, ale často podstatnější otázkou:

Možná právě proto bývá tato nespokojenost tak obtížně přijatelná. Neodpovídá totiž představě, kterou máme o krizi. Neprovází ji dramatický rozvod, nevěra ani životní katastrofa. Přichází tiše, často uprostřed života, který zvenčí vypadá úspěšně a stabilně.

A právě proto si ji lidé tak často zakazují. Říkají si, že nemají právo být nespokojení. Že by měli být vděční. Že jiní mají mnohem větší problémy. Jenže psychika nefunguje jako účetnictví. Neporovnává množství důvodů ke vděčnosti s množstvím důvodů k nespokojenosti. Reaguje na to, jak svůj život skutečně prožíváme.

Možná tedy není nejdůležitější otázkou, zda máme správného partnera, správnou práci nebo správný život. Možná je důležitější položit si jinou otázku: kdy jsme naposledy cítili, že svůj život skutečně žijeme, a ne pouze spravujeme.

Protože některé vztahové krize nezačínají nedostatkem lásky. Nezačínají ani nevěrou nebo konfliktem. Začínají mnohem nenápadněji. Ve chvíli, kdy se dva lidé stanou skvělými manažery společného života, ale přestanou být zajímavými průvodci jeden druhého.

A možná právě proto není největším rizikem dlouhodobých vztahů nuda ani rutina. Největším rizikem je, že se v nich přestaneme vyvíjet. Že budeme dál sdílet domácnost, kalendář, hypotéku i rodičovské povinnosti, ale přestaneme sdílet objevování.

Ne všechny vztahové krize vznikají proto, že jsme si vybrali špatně. Některé vznikají proto, že jsme se po cestě změnili — a dlouho jsme si toho nevšimli.

Zdroje:

Schwartz, B., Ward, A., Monterosso, J., Lyubomirsky, S., White, K., & Lehman, D. (2002). Maximizing versus satisficing: Happiness is a matter of choice. Journal of Personality and Social Psychology, 83(5), 1178–1197.