Článek
Dostat „kopačky“ není vůbec nic příjemného. Asi každý z nás už rozpad vztahu zažil. Být ten odmítnutý, opuštěný, ten, co zůstal, fakt není jednoduchá pozice. Většinou, a to i když tušíme, že se k něčemu schyluje, nás to pěkně zasáhne. Je to zkrátka změna, se kterou jsme nepočítali, neplánovali, neiniciovali ji. Nebylo to naše rozhodnutí, a přesto nás to zásadně ovlivní v každém aspektu našeho fungování.
Ve chvíli, kdy nám partner oznámí (nediskutuje o tom), že je konec a odejde (případně máme odejít my), zažíváme úplný šok. Pořádně to s námi otřese. „Vůbec to nechápu, hlava mi to nebere, absolutně tomu nerozumím. Vždyť jsme se nikdy moc nehádali, myslel/a jsem si, že je mezi námi vše ok. Vždyť přece každý má ve vztahu těžší období a nikdo hned neutíká. Postavil/a mě před hotovou věc. Ani mi nedal/a šanci něco změnit, napravit. Mám pocit, že toho člověka vůbec neznám. Jak mohl/a ty roky, to všechno, co jsme spolu zažili a vybudovali jen tak zahodit? To jsem fakt nečekal/a, nejsem na to připravený/á. To prostě nemohl/a myslet vážně“. To jsou jen některé z myšlenek, které nám víří v hlavě.
Jsme zahlceni celou škálou silných emocí. Paralyzováni. Můžeme na sobě pozorovat fyzické projevy, velký fyzický neklid, poruchy spánku, nechutenství, pláč, který nejde utišit. Hlava jede na plné obrátky, ale se soustředěním máme problém.
Zkoušíme ještě zmobilizovat zbytek svých sil a spřádat plány, vymýšlet řešení, pokoušet se o nápravu. Máme naději, že ještě třeba možná nemusí být konec, když začneme něco dělat jinak. Snažíme si vyjednat nějaký manévrovací prostor, vybojovat si šanci. Ukázat partnerovi, že si to zasloužíme. „Musíme si promluvit. Dám mu/jí dost prostoru, asi ho potřebuje. Poprosím o odpuštění a změním se. Už se nebudu hádat, udělám si ten řidičák. Budeme spolu trávit víc času, klidně změním práci, zhubnu. Musí taky vědět, co k němu/jí cítím, že je pro mě vším. Můžeme jít přece na terapii, objednám nás. Jsem ochotný/á zkusit všechno. Vyřešíme to. To musí vyjít!“
Jenže ono to nevyšlo. Zůstal zmar a vyčerpání, beznaděj, vztek, prázdno a společné fotky. „Už nikdy nikoho takového nenajdu. Nejsem dost dobrý/á. Za nic nestojím. Je to moje vina. Kdybych…. Jak mi to mohl/a udělat?“ Musíme té nové a nechtěné realitě čelit každý den a sami. Je to až hmatatelné, prázdná postel, prázdný byt, někdy prázdné konto. A starostí, těch je mraky. Řešíme finance, bydlení, jak to říct rodině, přátelům a co teprve děti, když je máme, nebo pes…A co my sami? Před námi je spousta neznámých. Samé otazníky.
Teď musíme hlavně přežít. Dopřát si chvíli k truchlení je v pořádku. Chvíli si můžeme dovolit topit se v sebelítosti, v sebeobviňování i v obviňování partnera (někdy milenky). Zároveň je velmi důležité udržet si alespoň základní fungování. Neutopit se v tom úplně a překlenout to nejhorší období nám velmi pomáhárutina. Opřít se o věci, které se nezměnily, zůstaly - práce, péče o domácnost, rodina, přátelé, děti, pes, kytky a také základní péče o sebe (je dobré být alespoň čistý/á a umytý/á v mezilidském kontaktu). Tohle všechno musím, i když je mi nanic.
Velmi užitečné nám může být dělat si plány nebo realizovat ty, co už jsme měli, a to i bez partnera. Mít plán, ať už krátkodobý nebo dlouhodobější je jako mít mapu. Pomůže nám to se zorientovat, ukotvit a na nic důležitého nezapomenout. Získáme zpět alespoň nějakou malou jistotu a kontrolu, opěrné body, ze kterých se dá vyjít. Z „nevím“, které se blbě plánuje udělat i nějaká malá „vím“.
I přes bolest, kterou cítíme a zažívanou nejistotu dělejme něco příjemného jen sami pro sebe. Je právě nejvyšší čas začít se opečovávat, jak po stránce fyzické, tak duševní. Naše ego dostalo na zadek, naše sebevědomí je na bodu mrazu - je třeba mu pomoct postavit se zpátky na nohy. List přání nám může být dobrým pomocníkem. Něco, co nám udělá dobře na duši.
Dělat víc to, co nám dělá příjemně je pro získání stability nezbytné. Někdo začne cvičit, někdo se začne učit jazyk, někdo si koupí auto a začne řídit, někdo vymaluje a přeorganizuje byt nebo si koupí něco pěkného na sebe. Dělat si drobné radosti, ale také cíleně zklidňovat mysl, emoce a tělo. Toho můžeme docílit různými cestami, pohybem dynamickým nebo pomalým, relaxačními a meditačními cvičeními, kreativitou.
Taková nenadálá a nevítaná životní změna nám také často ukáže sílu naší sociální sítě. Stává se, že nám přijde podpora od lidí, od kterých bychom to vůbec nečekali, a naopak nás mohou zklamat ti, na které jsme spoléhali. Využijme toho daru a obklopme se lidmi, kteří jsou ochotní nám být nápomocní. Je úlevné, nebýt na všechno sám/a.
Teprve, když vyhasne naděje na záchranu vztahu a konečně začínáme chápat, že není cesta zpět, se před námi pomalu otevírá nový svět. Je to prostor pro nás. Prostor pro změny, které už budou naše. Využijme toho. V momentě, kdy přijmeme skutečnost, jaká je, můžeme začít pomalu, po malých krůčcích budovat něco nového, něco našeho. Můžeme vidět nové příležitosti. Můžeme si dovolit do života opět pozvat radost.
Co pomáhalo nechtěnou a nepříjemnou změnu ustát vám? Díky čemu jste to zvládli?
