Rodičovství jako nástroj seberozvoje

Rodičovství je jednou z nejintenzivnějších životních zkušeností. Přináší nejen radost a lásku, ale i frustraci, únavu, vyčerpání a hlubokou osobní transformaci. Když se na rodičovství podíváme jako na cestu seberozvoje, můžeme v něm objevit příležitost k většímu poznání a pochopení sebe sama – i k tomu, jak nastavit zdravé hranice, budovat respekt ve vztahu a posilovat vlastní sebehodnotu.

Děti nasávají jako houby. Jsou nesmírně vnímavé a umí skvěle pozorovat. Zachytávají a přebírají naše vzorce chování, emoce i nevyřešené vnitřní konflikty. Děti nemusí ještě rozumět všem slovům nebo dokonce samy mluvit. Umí velmi dobře číst mezi řádky – tón hlasu, jeho výška, dikce, hlasitost, napětí v našem těle, výraz obličeje. Toto všechno děti umí přečíst, vyhodnotit situaci a reagovat na ni.

Často ve své praxi slyším od maminek malých dětí „Všimla jsem si, že když jsem v pohodě, jde nám to nějak lépe.“ Nebo „Mám vztek a on mi to dělá naschvál ještě horší, jako by věděl, že mě tohle ještě víc vytočí“. „Vnímám, že moje holčička opakuje, co dělám já, reaguje v situacích stejně, jako já.“

Pokud se cítíme frustrovaní nebo vyčerpaní, může to být signál, že máme něco k řešení sami v sobě, díky reakcím svého dítěte si toho můžeme lépe všimnout.

Často nás válcují vlastní emoce a třeba nemáme úplně ideálně nastavené vlastní zdravé hranice ve vztazích s ostatními. Chybí nám sebevědomí a  užírají nás vlastní obavy a nejistoty, zda děláme vše správně. Mnohdy také nemáme dostatečně ukotvenou péči o sebe sama, jako prioritu. Děti nám tak mohou pomoci pochopit naše vlastní slabiny i silné stránky. My tak máme jedinečnou příležitost pracovat sami na sobě.

Rodič není robot a má právo na všechny emoce v celé jejich bohatosti. S ohledem na náročnost rodičovské role je běžné, že se rodič vedle radostných pocitů setkává také s velkým vyčerpáním a frustrací, zažívá, vztek, bezmoc nebo smutek či pochybnosti o sobě. To je normální. Děti nás, s  neúnavností sobě vlastní, testují svou energií, svými emocemi, zvědavostí a překračováním hranic.

Umění emoční regulace je proto pro rodiče zásadní dovednost. Je důležité, abychom se my sami, jako rodiče, naučili v náročné situaci zastavit, nadechnout (nebo se jinak o sebe postarat) a reagovat vědomě, nikoli impulzivně. Například: „Tak tohle mě už opravdu vytáčí, zlobím se a potřebuji teď minutku pro sebe, protože na tebe nechci křičet, a  pak vymyslíme, jak to příště uděláme jinak“. Práce s vlastními emocemi (už jen jejich pojmenovávání) pomáhá nejen nám, ale učí a ukazuje dětem, jak se zdravě vyrovnávat se svými pocity.

Je tedy v pořádku, že jako rodič mám celou škálu emocí a ano, mohu je projevit i před dítětem. Musím však hledat adekvátní způsoby. Dítě se učí, tím, co vidí, to potom napodobuje. Položme si otázky: Co chci, aby moje dítě vidělo? Co ho chci naučit? Co mu chci předat?

„Já na své dítě ale nechci pořád křičet a všechno mu zakazovat. U nás se jenom řve. Když to řeknu normálně, nikdo mě neslyší“. Ano, protože na to nikdo není zvyklý, ani vy, ani vaše rodina. Je potřeba si postupně osvojit jiné způsoby reagování, ale současně to naučit i své okolí.

Rodičovství může posílit, ale i velmi zatížit partnerský vztah. Najednou do hry vstupují jiná témata. Změní se celková dynamika vztahu. Mění se i naše potřeby. Již nejsme „jen“ v roli partnera, ale také rodiče.

Partneři si obvykle neumí číst myšlenky a každý svou rodičovskou roli vnímá a prožívá jinak. Je proto důležité umět si vytvořit prostor pro rozhovory a sdílení vlastních pohledů, představ, emocí a potřeb. Můžete tak efektivně předcházet konfliktům a vyčerpání. Říkejte své myšlenky opravdu nahlas. Nepředpokládejte, že ten druhý něco „pochopí“ nebo že je něco přece „zcela jasné“, nebo že to „musí všichni vidět“.

Opět i zde nám děti dokáží velmi upřímně nastavit zrcadlo. Děti s rodiči i mezi sebou komunikují způsobem, který od rodičů okoukaly. Opakují jen to, co vidí a slyší. Malé děti navíc chápou vše naprosto doslovně.

Umíte si říct s partnerem o to, co skutečně potřebujete? Umíte vyjádřit a popsat své pocity? Umíte říct nahlas tomu druhému svá očekávání? Umíte se vzájemně ocenit? Umíte říct „prosím“, „děkuji“? A  umíte i laskavě a s respektem odmítnout či vyjádřit nesouhlas?

Nastavení osobních hranic je důležité nejen vůči dětem, ale i širší rodině. Jako rodiče se často můžeme setkat s nevyžádanými radami, hodnocením, poznámkami nebo tlaky ze strany blízkých, širšího okolí, ale i od úplně cizích lidí. Například: „Ty ještě kojíš?“, „Dítě by si mělo zvykat být bez rodičů, půjč mi ho na víkend“, „Ono s vámi spí v posteli? To nemyslíš vážně!“, „Já bych dítěti toto nikdy nedovolila.“  Že je dítě alergické na lepek? Nesmysl! Dítě musí jíst všechno.“ „Já ho jen trochu plácl a ty vyšiluješ.“

Poznámky podobného typu nabourávají naše rodičovské sebevědomí, a  nutí nás o sobě pochybovat, cítit se nedostatečně nebo zažívat pocit viny. Také nás ponoukají dělat něco, co vlastně nechceme, na co se necítíme. Nemusíme vyhovět. Stát si za svými rozhodnutími je výzva, ale současně je to dovednost, kterou můžeme pěstovat a cítit se tak vyrovnanější a spokojenější.

Je dobré, odpovědět si na otázky: Jak to chci mít doma nastaveno? Co mi vyhovuje? Co je pro mě ve výchově důležité? Proč to chci dělat takto? Věty, které pomohou odrážet tlak a ukotvit se:

Péče o dítě je náročná a vyčerpávající disciplína. Abychom ji dlouhodobě zvládali, musíme se naučit pečovat o sebe a své potřeby – naučit se dobíjet baterky. Děti to umí, můžeme se od nich něco naučit. Pokud jsou unavené, jsou protivné, dokud si neodpočinou. Když jsou hladové, nebo chtějí něco dělat po svém, také to umí dát najevo. Umí si říct o naši pozornost i blízkost.

Rodiče velice často věnují dítěti plné nasazení a snadno zapomínají, že také mají nějaké potřeby a že tyto potřeby jsou stejně důležité, mají své místo a prioritu. Často se setkávám s tím, že rodiče své potřeby bagatelizují a odsouvají na vedlejší kolej. „Já nemůžu, …“ nebo „Já přece musím, …“

Sebepéče neznamená sobectví nebo nechuť starat se o dítě. Je to nezbytnost pro udržení psychické a fyzické kondice. Když je rodič unavený, vyčerpaný a nemá pro sebe ani chvilku, zvládá řešit situace mnohem hůř. Každý rodič by si měl umět dopřát čas na odpočinek, na něco, co ho baví, aby mohl být pro své dítě skutečně přítomný a  vyrovnaný. Když dá rodič občas prioritu i sám sobě, učí děti i své okolí, že je to v pořádku.

Rodičovství je cesta seberozvoje. Každý den přináší příležitosti učit se o sobě, svých emocích, komunikaci, hranicích i potřebách ve vztahu. Není to jednoduchá cesta – ale je cenná. Pokud cítíte, že by vám prospělo zastavit se, podívat se na své vnitřní nastavení a posílit své dovednosti, může být pro vás vhodnou podporou terapie.

Zdroje:

Jak zvládat silné emoce a osedlat svůj hněv, Matthew McKay a kol., Portál 2023

Nenásilná komunikace v praxi, Marshall B. Rosenberg, Portál 2020

Děti a emoce, Vojtěch Černý a Kateřina Grofová, Edika 2022

Transgenerační přenos - Trauma a odolnost, Marek Preiss a Daniela Vizinová, Grada 2023

Syndrom vyhoření, Radkin Honzák, Vyšehrad 2022

Soukromá psychoterapeutická praxe

a další