Článek
„Nejsi náhodou těhotná? Kdy plánuješ mít dítě? Chceš vůbec děti? Víš, už nejsi nejmladší… Já se od tebe snad vnoučat nikdy nedočkám. Já ve tvém věku měla už tři děti! Na co čekáš, jsi už dost stará, to chceš, aby si tě pletli s babičkou? Už máš nejvyšší čas! Co když už to nepůjde? Tak co, už plánujete? Vždyť už jste spolu dlouho. A kdy budete mít druhé? Hmmm, dvě holčičky, krása! Tak to určitě zkusíte do třetice toho kluka, ne?“
Podobné otázky v mnoha obměnách často vypustíme z úst úplně bezelstně, aniž bychom domysleli možné následky.
Ruku na srdce, ptáme se svých příbuzných, kamarádů, kolegů či známých při návštěvě nebo náhodném setkání v obchodě na výši jejich platu, jaké bral odměny a za co utrácí? A ideálně ještě za přítomnosti dalších lidí. Spíše asi ne. Možná sami vnímáme, že je to nevhodné a nesluší se to.
Ptát se ženy na otázky týkající se jejího mateřství je podobně neomalené. Přesto se to děje velmi často. V naší společnosti je to tak nějak zakořeněné, takže na tom nevidíme vůbec nic špatného, nemyslíme to zle, nemáme v úmyslu (snad!) ublížit.
Pokud však žena neotevře téma mateřství spontánně sama a nedá tak jasně najevo, že je to něco, o čem se bavit chce, nebo nejsme její nejlepší kamarádka, se kterou toto téma řeší (mezi čtyřma očima), buďme opatrní. Je lepší se kousnout do jazyka a podobných otázek nebo poznámek se vyvarovat. Když totiž nevíme, jak to dotyčná má, pouštíme se na docela tenký led a můžeme tím nechtěně nadělat pěknou paseku. A zejména tím, byť nevědomky, podporujeme tlak, který je na ženu vytvářen z nejrůznějších stran. Zejména, pokud je ženě kolem třicítky.
Nevinné otázky, které zabolí
I když je za otázkou přirozený a obyčejný zájem či zvědavost (ze strany rodičů možná i obavy) a nemáme vůbec v úmyslu ublížit nebo být indiskrétní, pravdou je, že se ptáme na velmi osobní věc.
Zdánlivě nevinné dotazy na mateřství jsou zkrátka intimního charakteru a mohou být i velmi zraňující. Pokud ženu opravdu dobře neznáme, buďme raději zdrženliví a pokud nám otázka uklouzne, respektujme, když žena nechce odpovědět. Neptejme se opakovaně a pokud se nám nějaké odpovědi dostane, berme ji s respektem, jak leží a běží. Zejména nevyžádané rady si schovejme, až nás o ně někdo požádá.
Žena může mít mnoho důvodů proč nemá dítě. Možná ho vůbec nechce a neplánuje, možná ho nechce zatím, možná ještě ani sama neví, jestli se někdy chce stát matkou, možná si dítě přeje, snaží se a stále se nedaří, možná jsou za tím zdravotní potíže a možná se již naděje na své vlastní dítě rozplynula. Ať už jde o její vlastní rozhodnutí, nestát se (zatím) matkou, nebo nastaly v jejím životě překážky, pro které nemůže, je to jen její soukromá věc.
A pokud již nějaké dítě žena má, neznamená to, že musí chtít automaticky další. A i když by třeba chtěla, i zde může existovat řada okolností, pro které už to není úplně reálné.
V každém případě otázky tohoto typu již mohou překračovat osobní hranice ženy a vyvolat nejrůznější emoce - odpor, naštvání, vztek, pochybnosti o sobě, rozčarování, pocity nepochopení, smutek, strach, výčitky, zoufalství, pocit zmaru, selhání, pocit vlastní nedostatečnosti, nespravedlnosti, ztráty smyslu a životní perpektivy. Tohle asi nikdo z nás ve druhém člověku vyvolávat zbytečně nechce.
Otázky směřující na mateřství také mnohdy vyvolávají a prohlubují stres a úzkosti z nenaplněného očekávání okolí i svého vlastního.
Zkusme tedy svou zvědavost opanovat, při obecném rozhovoru o rodičovství, se nesnažme zapojit někoho, kdo o to nemá zájem. Nevíte, jestli nějakou takovou otázkou na tělo nepřipomeneme nějaké prožité či prožívané trauma, nevyvoláme nepříjemnost.
Pokud jsme v pozici nejbližšího příbuzného, přistupujme k těmto otázkám s nevyšší citlivostí a ohleduplností. Apely, nátlak, výčitky, moralizování ničemu nepomohou, jen to poškodí vzájemný vztah. Namístě je spíše empatie a respekt.
Když žena toto téma sama otevře, můžeme ji vyslechnout a zajímat se o její názory, postoje a prožívání. Důležité je nehodnotit její sdělení ze svého úhlu pohledu. Něco jiného je, když nás požádá o názor nebo radu. I zde hovořme spíše o sobě „já bych…, já to mám tak a tak“, nikoliv stylem „Měla bys, musíš. To neděláš dobře, budeš litovat. Určitě jsi neudělala všechno“. Zkrátka s citem a respektem.
