Článek
Pohodlně se usaďte, zpomalte (alespoň na chvíli) a pojďme na storytelling.
Kdo mě zná blíž, ví, že mám své specifické části. Například občas nosím červenou čepici i v létě (!) nebo už řadu let operuji s opravdu mohutným svazkem klíčů, který by se dal v případě nutnosti použít jako efektivní zbraň.
Zlé jazyky tvrdí, že je to pozůstatek mého častého ztrácení klíčů v dětství a následné „bídy“ od rodičů, kteří již občas nezvládali moji vrozenou roztržitost. Já si to ovšem rád vysvětluji po svém (a v podstatě souhlasím). Prostě už jen nechci, aby se mi něco podobného stalo znovu. A velký, těžký svazek se přece jen tak neztratí. Vždycky mě navíc uklidní, když zatřesu batohem, klíče zachřestí a já vím, že jsou tam…
To je jedna stránka věci, s níž jsem byl dlouhá léta celkem v pohodě, a tak se svazek klíčů postupně a velmi nenápadně rozrůstal. Netušil jsem ovšem, že si tím na své budoucí já chystám malou past, a že přijde den, kdy se za tuhle „nedokonalost“ nečekaně vytrestám. Vraťme se ale nejprve k samotnému konci terapie.
S klientkou, která ke mně docházela řadu let jsme se toho večera rozloučili s přáním všeho dobrého pro obě strany. Sezení skončilo v pozdních hodinách, a tak mi krátce po odchodu ještě zavolala, že hlavní dveře v budově jsou zamčené. Poprosila mě, jestli bych jí nepřišel otevřít a metaforicky ji „propustil do světa tam venku“.
A právě zde přichází na scénu moje klíče a hlavní zápletka. Už cestou po schodech mi blesklo hlavou, že bude možná veselo, protože naprosto netuším, který klíč patří k daným dveřím. Moje zhruba třicítka klíčů skýtala slušnou pravděpodobnost komplikací, přesto jsem se snažil uklidňovat tím, že to prostě zkusím a uvidíme.
V klidu klientce vysvětluji, že to možná chvíli potrvá, ať má trpělivost. Zkouším jeden klíč za druhým, dveře však zůstávají neoblomné. Po pěti minutách začínám být lehce nervózní, i když navenek stále glosujeme, že to asi jen tak nepůjde a že budeme v budově uvězněni navždy. Po sedmi minutách se mi na čele objevují první kapičky potu a celá situace nabírá stále více absurdní ráz. Po deseti minutách už se oba smějeme naplno, i když v hlavě horečně přemýšlím, jak z toho sakra ven.
A pak se konečně ozve moje nevědomí, které mě v krizích obvykle nenechá dlouho v průšvihu.
„Víte co“, říkám s úsměvem, „já teď rozdělím své klíče na dvě části a jednu Vám dám. Bylo by opravdu velmi zvláštní, kdybyste otevřela hned na první pokus, že?“.
Podávám jí klíče, ještě chvíli se smějeme, a klientka, žena s velmi dobrou intuicí, sáhne po prvním klíči. „Hmm tak třeba tento“ pronese suše.
Napětí by se dalo krájet. A v tu chvíli cvak, dveře se otevírají…
Smích, úleva (u mě značná), radost z toho, že to klaplo. A já, už spíš než terapeut jen vděčný pozorovatel dodávám: „Tak už mě zjevně nepotřebujete. Hodně štěstí“.
Tímto nečekaně symbolickým gestem se náš společný příběh uzavřel a já mám aspoň vzpomínku v duchu psychoanalytického termínu intersubjektivity.
P. S. Od té doby mám u sebe výrazně méně klíčů .)
