Geniální geny, nebo protekce? Klempířův syn ukázal, jak se z recepčního stává expert na export

Když se v politice začne nahlas a teatrálně bojovat proti korupci a zbytečným úředníkům, běžný občan by měl automaticky zbystřit. Většinou to totiž v praxi znamená jediné. Právě se uvolnilo teplé a dobře placené místečko pro něčího velmi neschopného příbuzného.

Současná vládní koalice v čele s hnutím Motoristé sobě nám to nyní předvádí v naprosto krystalické a nestydaté podobě. Celou svou kampaň agresivně postavili na tom, že vymýcení klientelismu a trafikaření je jejich svatým grálem.

Jakmile ale okusili teplo luxusních vládních kanceláří, bleskově a s obrovským cynismem obrátili. Údernou rétoriku o zeštíhlování státu potichu vyměnili za zběsilé obsazování lukrativních pozic svými vlastními dětmi, loajálními kamarády a poslušnými řidiči.

Nejnovějším a naprosto fascinujícím příkladem tohoto do očí bijícího pokrytectví je David Klempíř. Třiadvacetiletý syn našeho starého známého ministra kultury a bývalého agenta Státní bezpečnosti Oty Klempíře.

Tento nepochybně nesmírně talentovaný mladý muž právě udělal doslova raketovou díru do světa vysoké státní správy. Získal velmi prestižní místo exportního konzultanta v zavedené státní agenturě CzechTrade.

Agentura CzechTrade má přitom za úkol velmi sofistikovanou a vysoce odbornou agendu. Pomáhat těm nejlepším českým firmám prosadit se na složitých, nelítostných a vysoce konkurenčních zahraničních trzích. Člověk by tak nějak logicky čekal, že podobnou pozici s přehledem obsadí ostřílený obchodní bard s mnohaletou mezinárodní praxí.

Jenže realita v podání Motoristů je mnohem peprnější. Zkušení experti z byznysu zjevně neměli žádnou šanci, protože na scéně se objevil pan Klempíř mladší s životopisem, který doslova bere dech. Výběrové řízení striktně vyžadovalo praxi v oblasti exportního poradenství, mezinárodního obchodu nebo evropské integrace.

A co přesně komisi nabídl třiadvacetiletý syn pana ministra? Pár měsíců v IT náboru a předtím chvíli zvedal telefony na informační lince ministerstva práce. Tím naprostým a nekorunovaným zlatým hřebem jeho dosavadní odborné praxe je ale pozice recepčního v pražském hotelu Hilton.

Rozdávání klíčů od pokojů a zdvořilé vítání turistů na recepci je v efektivním státě zjevně tou nejlepší možnou kvalifikací pro řízení mezinárodního obchodu. Představte si tu naprosto absurdní situaci někde v praxi.

Ředitel úspěšné strojírenské firmy přijde do státní agentury žádat o složitou strategickou pomoc s expanzí na asijský trh. A rady mu tam bude zpoza stolu sebevědomě udílet mladík, jehož největším kariérním zážitkem doposud bylo to, když anglicky vysvětloval zmatenému turistovi cestu k hotelovému bazénu.

Jak je vůbec fyzicky a logicky možné, že takový člověk mohl v náročném konkurzu porazit úplně všechny ostatní uchazeče? Odpověď agentury CzechTrade je mistrovskou ukázkou úřednického mlžení a čisté, nefalšované arogance.

Podle jejich naprosto vážně míněného oficiálního vyjádření měl pan Klempíř mladší vynikající schopnost prakticky komunikovat podporu pro malé a střední podniky. Zní to sice na papíře neuvěřitelně vznešeně, ale v překladu do normální češtiny to neznamená absolutně nic.

Ještě mnohem skandálnější je ovšem fakt, že státní agentura štědře placená z našich daní kategoricky odmítá zveřejnit praxi ostatních uchazečů. Prý by mohlo dojít k jejich nepřímé identifikaci, což se nesmí stát.

To je výmluva natolik ubohá a průhledná, že by se za ni styděl i špatný žák na základní škole. Skutečným a jediným důvodem úřednického utajování je pochopitelně obrovský a panický strach z veřejné ostudy.

Úředníci se zkrátka k smrti děsí toho, že by daňoví poplatníci na vlastní oči viděli krutou pravdu. Že zkušení magistři s letitou praxí ostudně prohráli s hotelovým recepčním, který měl prostě to obrovské štěstí na správné příjmení v občance.

Sám pan ministr Oto Klempíř si ovšem i nadále vede svou a dál hraje s občany tuto neuvěřitelně nedůstojnou divadelní hru. S vážnou tváří a bez mrknutí oka před novináři tvrdí, že jeho syn uspěl naprosto bez protekce. Prý absolutně neuznává rodinkaření a nikdy v životě by se za nikoho nepotisticky nepřimlouval.

To se mu to ovšem krásně mluví do nastavených mikrofonů. V reálném světě naší pokřivené státní správy totiž pan ministr ani nemusí zvedat telefon a ponižovat se nějakým trapným orodováním.

Podřízení úředníci v komisi si zkrátka moc dobře přečtou slavné příjmení a zbytek už obstará čistý pud sebezáchovy. Velmi dobře vědí, kdo momentálně drží v rukou moc a vládní kormidlo, takže s úslužným předklonem zařídí, aby to pro protekčního synáčka hladce dopadlo.

Tento neuvěřitelný případ ovšem bohužel není žádným ojedinělým excesem jednoho ministra. Je to jen další malý střípek do obrovské a děsivé mozaiky nového vládního klientelismu. Státní správa se nám totiž před očima doslova mění na neomezenou odkládací plochu pro příbuzné, poskoky a věrné podržtašky.

Stačí se podívat jen kousek vedle, abychom plně pochopili celý ten zvrácený systém. Poslankyně Motoristů Renata Vesecká si nedávno zcela bezostyšně protlačila svého jednatřicetiletého synovce na prestižní křeslo náměstka. Ministr Macinka tehdy všem kritikům arogantně vzkázal, že je mu to ukradené.

A co teprve takové ministerstvo životního prostředí? Tam se to bizarními a zcela nekompetentními kádrovými rezervami jenom hemží. Oddělení sociálních sítí tam obohatil osmnáctiletý influencer Adam Šejna, jehož jedinou kvalifikací je nekritický obdiv k Filipu Turkovi.

Lukrativní místo v rozpočtovém oddělení tamtéž dostal bývalý řidič a středoškolák bez vysoké školy. Zřejmě ho za věrné služby poslali hlídat ty zlé evropské miliardy přímo ke zdroji. Není to přitom vůbec tak dávno, co tato samá vládní koalice protlačila sněmovnou onen kontroverzní a brutální zákon o úřednících.

Hájili se tehdy přesně tím, že potřebují rychle a nekompromisně otevřít zkostnatělé úřady pro špičkové odborníky. Teď už naprosto přesně a bolestivě chápeme, koho měli těmi špičkovými talenty celou dobu na mysli. Odbornost v jejich zvráceném politickém vesmíru zjevně znamená to, že poprosíte tatínka ministra o malou přátelskou výpomoc.

Běžný a tvrdě pracující občan, který si musí každou korunu a každé drobné povýšení v práci tvrdě odpracovat, si musí připadat jako naprostý blázen. Na jedné straně se tu neustále hovoří o nutných ekonomických škrtech, na straně druhé se v klidu rozdávají státní místečka pro papalášské dětičky.

Ten neuvěřitelný, chladnokrevný cynismus, se kterým nám to tito lidé servírují přímo do obličeje, je ze všeho to absolutně nejhorší. Považují nás všechny za hloupé a naivní statisty. Motoristé zkrátka definitivně udělali ze státu svoji osobní pašalíkovou samoobsluhu.

Sledovat politiky, jak ze státu dělají rodinný podnik, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za drahý kurz u státních exportérů z hotelové recepce, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Díky, že v tom jedete se mnou!