Článek
Všude to píšou, všichni to říkají. Jezte málo a často, ať se vám nezastaví metabolismus. Prý je to klíč k hubnutí a vitalitě. Celá generace lidí vyrostla na představě, že lidské tělo je nějaký podivný parní stroj, do kterého musíte každé tři hodiny přiložit pod kotel, jinak vyhasne.
Ale co když je to úplně jinak? Co když tahle rada, kterou do nás horem dolem hustí výživoví poradci, časopisy pro ženy i někteří lékaři, je ve skutečnosti tou nejkratší cestou k pneumatice kolem pasu a cukrovce druhého typu?
Je čas podívat se pravdě do očí, i když je to pro mnohé pravda velmi nepříjemná. Celý ten humbuk kolem pěti až šesti jídel denně stojí na vodě.
Pravda je taková, že neustálým zobáním tělu nedáváte šanci si odpočinout a hlavně mu bráníte v tom nejdůležitějším, čímž je spalování vlastních tukových zásob. To je jako byste chtěli, aby auto spotřebovávalo benzín z nádrže, zatímco do něj neustále za jízdy lijete nový z kanystru. Logicky to nedává smysl.
Mýtus o nastartovaném metabolismu
Argument pro časté jedení zní: při každém jídle se metabolismus mírně zrychlí díky termickému efektu jídla. To je sice technicky pravda, tělo spotřebuje energii na trávení. Ale ta spotřebovaná energie je naprosto zanedbatelná ve srovnání s tím, kolik energie do sebe v tom jídle dostanete. Je to jako si myslet, že když zaplatíte poplatek za převod peněz v bance, tak jste na tom vydělali. Nevydělali.
Metabolismus není motor, který musíte neustále tůrovat. Je to spíš orchestr, který hraje nejlépe, když má klid a čas na odpočinek. Neustálé nucení těla trávit vede k chronické únavě trávicího traktu a paradoxně k ukládání tuku, ne k jeho spalování. Tělo si zvykne, že přísun energie je konstantní, a nemá důvod sahat do rezerv. Proč by to dělalo?
A hlavně, lidské tělo evolučně není na pět jídel denně stavěné. Naši předkové neměli ledničky ani večerky. Jedli, když něco ulovili nebo našli, a pak klidně den nebo dva nejedli nic. Naše geny jsou nastavené na střídání období hojnosti a půstu, nikoliv na permanentní obžerství rozdělené do krabiček.
Inzulín: Král, který vám brání hubnout
Tady se dostáváme k jádru pudla, o kterém propagátoři pěti jídel záhadně mlčí. Pokaždé, když něco sníte, obzvlášť pokud to obsahuje sacharidy (a ty jsou skoro ve všem), zvedne se vám hladina cukru v krvi. Tělo na to zareaguje tak, že vyplaví hormon inzulín. Úkolem inzulínu je dostat cukr z krve do buněk.
Inzulín je ale také tukotvorný hormon. Funguje jako klíč, který otevře buňky pro cukr, ale zároveň uzamkne tukové zásoby. Dokud máte v krvi vysokou hladinu inzulínu, tělo nemůže spalovat tuk. Prostě to nejde, je to biochemicky nemožné.
A teď si to spočítejte. Snídaně v 7, svačina v 10, oběd ve 13, svačina v 16, večeře v 19. Pokud se stravujete tímto stylem, držíte si hladinu inzulínu vysoko po celý den, od rána do večera. Vaše tělo je v neustálém režimu ukládání zásob a k vlastním tukovým polštářům se nedostane ani na vteřinu. Jste jako člověk, který má plnou peněženku stravenek, ale umře hlady, protože inzulín mu zakázal je použít.
Navíc, pokud inzulín neustále dráždíte, buňky na něj přestanou reagovat. Vzniká takzvaná inzulínová rezistence – předstupeň cukrovky. Tělo musí vyplavovat inzulínu čím dál víc, abyste dosáhli stejného efektu. Výsledkem je ještě víc uloženého tuku, permanentní pocit hladu a vyčerpání. Skvělý obchod, že?
Psychická únava a pravidla jídla
Kromě čistě biochemického hlediska je tu ještě psychologie. Kdo má čas neustále přemýšlet nad tím, jestli už uplynuly tři hodiny a jestli má připravenou krabičku s dvanácti mandlemi a půlkou jablka? Celý den se točí kolem jídla. Ráno vstanete a už plánujete, co a kdy budete jíst. To není svoboda, to je otroctví pod taktovkou dietních guru.
Ztrácíme schopnost naslouchat vlastnímu tělu. Nejíme, když máme hlad, ale jíme, protože je čas jídla. Zvykli jsme si na to, že sebemenší pocit prázdného žaludku je katastrofa, kterou je třeba okamžitě vyřešit. Zapomněli jsme, co je to skutečný hlad. Pleteme si ho s chutí, nudou nebo jen s návykem mít pořád něco v puse.
A co se stane, když tu jednu svačinu vynecháte? Propukne panika. Metabolismu se prý zastaví a tělo začne požírat vlastní svaly. Další nesmysl. Tělo má tukové zásoby přesně pro tyto případy. Ale pokud ho nenaučíte je používat, tak se při vynechání jídla budete cítit mizerně, protože vám klesne cukr a inzulín ho tam nepustí. Je to začarovaný kruh závislosti na sacharidech.
Cesta ven je přitom jednoduchá, jen se příčí všemu, co nám léta tvrdili. Přestaňte se bát hladu. Dejte tělu pauzu. Jezte méně často, ale klidně větší porce kvality, ne kvantity. Dvě nebo tři pořádná jídla denně jsou pro většinu lidí naprosto dostačující. Vaše tělo vám poděkuje. Metabolismus se nezastaví, naopak se vyčistí a inzulín konečně klesne na úroveň, kdy si bude moct sáhnout pro energii do těch faldíků, kterých se tak marně snažíte zbavit.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezajedli jste to žádnou malou svačinkou „na nastartování metabolismu“. Jestli se vám moje rýpání do zaběhlých dietních dogmat líbí a chcete víc takových nekompromisních pohledů na svět fitness, zvažte, prosím, podporu mé tvorby symbolickým příspěvkem. Každá koruna mi pomůže psát dál a nenechat se umlčet sponzorovanými články o zázračných dietách.
