Článek
Být v téhle zemi bezdětný znamená, že máte na zádech nakreslený obrovský terč. Ministerstvo financí se na vás dívá s neskrývaným nadšením, protože ve vás vidí ten úplně nejlepší možný bankomat.
Bankomat, který se nikdy na nic neptá, nikdy neprotestuje a jen poslušně sype bankovky do chřtánu bezedného státního rozpočtu. Když se podíváte na svou výplatní pásku, možná vás občas polije horko.
Dřete od nevidím do nevidím, odvádíte brutální daně a sociální i zdravotní pojištění, ale jakmile přijde na lámání chleba a nějaké ty státní benefity, ostrouháte. Zatímco kolega z práce, který má doma tři ratolesti, s úsměvem čerpá slevy na dani, přídavky, pastelkovné a bůhvíco ještě, vy platíte plnou palbu.
Žádné úlevy neexistují.
A víte, co je na tom to nejhorší? Ten všudypřítomný pocit, že to takhle má být. Že je to vlastně v pořádku, protože vy si přece žijete na vysoké noze. Úředník od stolu rozhodl, že když nemáte doma hladové krky, musíte mít logicky peněz na rozdávání. Jenže realita je úplně jiná.
To, že nemáte děti, automaticky neznamená, že máte na účtu miliony a každý víkend lítáte do Dubaje. Možná jen splácíte hypotéku na garsonku, snažíte se postavit na vlastní nohy nebo prostě jen nechcete přivést potomka do situace, kdy byste počítali každou korunu.
Falešná solidarita u hospodského stolu
Často slýchám ten argument, že musíme být solidární. Solidarita je krásné slovo, ale v podání našeho eráru získává dost trpkou pachuť. Představte si naprosto obyčejnou situaci z běžného života.
Přijdete do hospody, objednáte si jedno pivo a utopenec. Kousek od vás sedí stůl plný lidí, kteří si dávají tatarák, rumy a piva tam lítají vzduchem. Když pak poprosíte o účet, hospodský vám naúčtuje i polovinu útraty vedlejšího stolu.
Zní to jako absurdní vtip?
Přesně takhle ale funguje náš daňový systém. Platíte účet za cizí mejdan. Rodinná politika u nás není o pomoci těm, kteří to skutečně potřebují. Je to prachsprosté přerozdělování peněz od jedné skupiny obyvatel ke druhé.
Politici totiž moc dobře vědí, že rodiny s dětmi znamenají víc voličských hlasů než roztroušení a neorganizovaní bezdětní. A tak si kupují jejich přízeň za vaše peníze.
Nebylo by náhodou mnohem férovější, kdyby si každý nesl zodpovědnost za své vlastní činy a rozhodnutí? Když si pořídím drahé auto, taky neočekávám, že mi soused bude přispívat na benzín a zimní gumy.
Pořízení rodiny je zásadní životní volba, a s tou by měla logicky přicházet i osobní finanční odpovědnost. Ale my jsme si zvykli na to, že jakmile se objeví kočárek, stát okamžitě otevírá peněženky všech ostatních a začne rozhazovat plnýma rukama.
Bydlení a hypotéky jen pro vyvolené
Jestli někde bezdětní dostávají skutečně tvrdou facku, je to trh s bydlením. Zkuste si dnes jako jeden člověk s průměrným platem koupit byt. Je to matematická utopie. Ceny nemovitostí vyletěly do nesmyslných výšin a banky vám při žádosti o hypotéku spočítají takové splátky, že byste museli pít jen vodu z kohoutku a jíst rohlíky.
Do toho ale vstupuje stát se svými dotačními programy, příspěvky na bydlení a zvýhodněnými půjčkami pro mladé rodiny. Najednou se trh deformuje. Ti, kteří dosáhnou na státní dotační polštář, mají kupní sílu, kterou dotujete vy ze svých daní.
Developeři si mnou ruce, protože mohou držet ceny nahoře. A vy? Vy si sbalíte kufry a jdete do drahého nájmu, ze kterého opět neuvidíte od státu ani korunu pomoci, pokud nemáte ten správný počet členů domácnosti.
Není to trochu na palici? Člověk se snaží chovat zodpovědně. Nechce si pořídit dítě do pronajatého malého bytu, chce nejdřív zajistit zázemí. A stát ho za tenhle logický a racionální přístup vytrestá tím, že mu to bydlení zdraží, aby mohl zadotovat ty, kteří do toho skočili po hlavě. Tady přece naprosto selhává selský rozum.
Důchodová past sklapla
A pak přijde ten ultimátní argument, který má zavřít ústa všem kritikům: Kdo ti bude platit důchod, když nemáš děti? To je sice hezká úvaha, ale má obrovskou trhlinu.
Bezdětný člověk totiž za svůj produktivní život odvede do státní kasy mnohonásobně víc peněz než průměrná rodina. Z těch peněz se staví dálnice, platí se úředníci, dotuje se zdravotnictví a ano, platí se z nich i školy a školky pro ty děti, které nás mají v budoucnu živit.
My si ten svůj důchod v podstatě předplácíme tvrdou měnou po celá desetiletí. Ale jaká je realita? Když se blížíte k důchodovému věku, stát najednou zavede plošná pravidla a začne počítat zásluhy podle počtu vychovaných dětí. Takže vy, ačkoliv jste celou dobu táhli tu těžkou daňovou káru, dostanete na konci dne měsíčně méně.
Tohle zkrátka není fér hra. Je to systém postavený na vykořisťování jedné specifické skupiny lidí. A dokud se bezdětní neozvou a nezačnou bouchat do stolu, nic se nezmění. Budeme dál sloužit jako ten chodící bankomat a budeme se dívat, jak naše těžce vydělané peníze mizí v černé díře populistických slibů. Kdo to nakonec všechno zaplatí? Zkuste hádat.
Je mi jasné, že se teď spousta lidí chytá za hlavu a nadává mi u obrazovek nepublikovatelnými slovy. Ale někdo to napsat musel. Pokud u čtení těhle řádků jen neřídíte a dáváte mi za pravdu, podpořte mě prosím symbolickým příspěvkem na mou další tvorbu. Znamená to pro mě volné ruce, abych mohl dál pálit do podobných nesmyslů, ignorovat politickou korektnost a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu. Každá koruna se počítá a pomáhá mi v boji proti těm, kteří z nás dělají jen poslušné plátce.
