Z internetového rváče tichým pozorovatelem. Macinka v Ankaře zmlkl, Babiš vyžebral jen tři minuty

Týdny domácích hádek o vládní speciály, kompetenční žaloby a dětinské zákazy pro Pražský hrad konečně dostaly své mezinárodní rozuzlení. A pohled je to pro Českou republiku nesmírně poučný.

Premiér Andrej Babiš sice na sociálních sítích s křečovitým úsměvem předstírá, jak skvěle jsme v Turecku obstáli, jenže realita v zákulisí ukázala pravý opak.

Naše dlouhodobé kličkování kolem výdajů na obranu a neochota pomáhat Ukrajině nás v očích spojenců degradovaly na absolutní okraj zájmu. V Ankaře jsme nehráli roli klíčového partnera, ale spíše tichého statisty.

Babišovo počínání v Turecku připomínalo spíše chování lovce selfíček než sebevědomého státníka. První den se sice v rámci společenského tlachání chlubil hovorem o jídle a o nepříliš úspěšném filmu o Melanii Trump, ale druhý den přišlo tvrdé vystřízlivění.

Premiér doslova uháněl za odcházejícím americkým prezidentem, aby z něj po společném focení vymačkal aspoň bleskové podání ruky pro česká média. Donald Trump sice ruku lhostejně podal, ale jeho řeč těla jasně ukázala, že český předseda vlády je pro něj v podstatě neviditelný.

Ještě bizarnější proměnou prošel ministr zahraničí Petr Macinka. Člověk, který doma měsíce dělal ramena, urážel hlavu státu a prohlašoval, že prezidentovo jméno na seznam delegace v životě nenapíše, na mezinárodním fóru naprosto splaskl. Veškeré machrování vystřídala absolutní nevýraznost.

Macinka v Ankaře takřka nesundal hlavu z ramen a jediné, co mu z celého summitu zbylo, byla možnost vyzkoušet místní tureckou kuchyni. Z drsného internetového rváče se stal tichý chodec v koutě.

Česká delegace navíc musela sledovat divadlo, kterému dominoval nepředvídatelný Trump a jeho svérázné tiskové konference s Volodymyrem Zelenským, kde myšlenky amerického lídra létaly bez ladu a skladu celým sálem.

Celou situaci zachraňoval nový šéf NATO Mark Rutte, který ovšem předvedl tak neuvěřitelnou míru patolízalství a klanění se před zámořským egem, až to pro nezaujatého diváka bylo fyzicky nepříjemné.

Skutečným vítězem se tak stal hostitel summitu – autoritářský prezident Recep Tayyip Erdoğan. Den západní demokracie dokonale vyškolil. Od Trumpa dostal letadla, zrušení sankcí, zbrojní zakázky a ostatní mu jen poslušně tleskali. Tomu se říká tvrdá politická škola, ve které Česko zaostalo na celé čáře.

Definitivní facku dostala Babišova vláda v samotném závěru oficiálního programu. Protože dáváme na obranu v poměru k HDP nejméně z celé Aliance, byl český premiér zařazen jako úplně poslední řečník celého summitu.

A aby bylo jasno, jak moc spojence náš hlas (ne)zajímá, jeho plánovaný projev zkrátili z původních 330 vteřin na pouhých 180 vteřin.

Vládní speciál letěl do Turecka tři hodiny, ministryně Schillerová s Havlíčkem týdny počítali každou korunu, abychom nakonec na klíčovém mezinárodním fóru dostali prostor ubohých tří minut, kdy už v sále polovina delegací spala nebo odcházela na letiště.

Ukázalo se, že velkohubá populistická hesla o suverenitě za hranicemi nikoho nedojmou – bez peněz na obranu a bez jasných postojů jsme pro partnery jen otravným přívěskem na chvostu Aliance.

Sledovat české politiky, jak dostávají v zahraničí jednu diplomatickou lekci za druhou a doma to vydávají za historický úspěch, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za stopky na měření tříminutových vládních projevů, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Zdravím všechny příznivce a díky, že v tom jedete se mnou!