Článek
Zatímco venku se přepisují pravidla fungování lidstva a umělá inteligence už pomalu i píše firemní e-maily, české školství se zaseklo v nostalgii. Sedíte v lavici, je pátek a učitelka s vážnou tváří diktuje přesný den, kdy proběhla bitva u Lipan.
Vtip je v tom, že tu samou informaci dnes vylovíte z telefonu za tři sekundy, i když máte zrovna plné ruce nákupu z Kauflandu.
Mozek není harddisk z devadesátek
Náš vzdělávací systém pořád bere dětský mozek jako prázdný externí disk, který je potřeba nacpat daty až po okraj. Kdo odříká seznam všech přítoků Labe, dostane jedničku. Kdo ví, v jakém roce vydal Karel IV. Zlatou bulu, je premiant.
Popravdě, tohle dávalo smysl v době, kdy nejrychlejší cestou k informaci byla pěší túra do okresní knihovny. Dnes je to zhruba stejně užitečné jako umět ručně nahodit motor u trabantu.
Není divu, že státní přístup ke vzdělávání často připomíná opravu D1 v dopravní špičce. Strašně se u toho nadře spousta lidí, odklání se trasy, ale výsledek neodpovídá investovanému času ani penězům.
Diktát místo ověřování
Dnešní děti nepotřebují nosit v hlavě encyklopedii. Mají ji doslova přirostlou k ruce. Potřebují ale zatraceně nutně vědět, jestli ta encyklopedie zrovna nekecá.
Když se podíváte na schopnost mladé generace pracovat s kontextem a srovnávat zdroje, chce se vám občas trochu brečet. Technologie sviští kupředu tempem, kterému sotva stíhají rozumět samotní vývojáři, a my mezitím ve třídách tvrdohlavě trváme na krasopisu a větném rozboru.
Místo toho, abychom puberťáky učili rozeznat sofistikované deepfake video od reality, drilujeme je vyjmenovaná slova po B. Jasně, pravopis má svou nespornou hodnotu, ale neschopnost kriticky zhodnotit zdroj vás dnes v reálném světě semele mnohem rychleji než hrubka v žádosti o úvěr.
Na rovinu, děti už dávno vědí, jak si nechat od AI napsat úkol z literatury na jedničku. A učitelé často raději dělají, že to nevidí, protože na tuhle hru prostě nemají od ministerstva noty.
Konec hry na papírového experta
Většina dnešních oborů vyžaduje flexibilitu, schopnost spojovat zdánlivě nesouvisející věci a řešit problémy za pochodu. Řemeslník dnes potřebuje umět zkalibrovat chytrou domácnost, úředník pracuje s databázemi, u kterých by klasické papírové šanony shořely studem.
A my? My pořád rozdáváme státní diplomy za to, kdo se nejlíp naučil hrát hru na chodící wikipedii.
Držet se zuby nehty starých osnov je jako snažit se platit v hospodě za pivo rakousko-uherskou korunou. Peníze to sice kdysi dávno byly, ale dneska vám za ně nikdo nenaleje. Pokud nezačneme děti učit, jak se správně ptát, místo toho, abychom po nich tupě vyžadovali předem naučené odpovědi, vychováme z nich jen velmi drahé a velmi pomalé roboty.
Ty skutečné, křemíkové, je pak na trhu práce nahradí ještě dřív, než si vůbec stihnou vyzvednout maturitní vysvědčení.
Pokud vám při čtení tohoto textu nepadla hlava na lavici jako při hodině vlastivědy a rádi byste podpořili další sondy do naší každodenní absurdity, budu rád za symbolický finanční příspěvek na moji tvorbu. Vaše podpora mi pomůže udržet mozek v chodu lépe než biflování slepé mapy Asie. Tlačítko pro předplatitele najdete hned pod článkem.
