Čtvrtý díl seriálu o Václavovi: Po čtyřech měsících můžeme konečně domů z nemocnice

Na IMP to bylo dlouhé. Byli jsme v nemocnici přes sto dní. Nevěděli jsme, jak dlouho tam ještě zůstaneme. Už jsme strašně chtěli domů. Vůbec jsme neřešili, co bude potom, jen už jsme chtěli pryč. Ale pořád to nešlo. Váša se nezvládal sám najíst. Potřeboval neustále dokrmovat mateřským mlékem skrz sondu. Měl potíže s kojením. Jíst a u toho dýchat bylo moc náročné.

Na pokoji jsme měli dvě až tři další miminka a vnitřní okno, kterým vše kontrolovaly sestry. Bylo pro mě strašné sledovat, jak se k nám dostávají další a další děti a odcházejí pryč. Jak jiná miminka dokážou krásně pít a Vašíkovi to pořád nejde. Byla jsem strašně unavená. Chtěla jsem být se svým dítětem, ale zároveň jsem nechtěla „kašlat“ na to, které jsem měla doma. Dcera mě také potřebovala. Rozpůlit jsem se nemohla. Už mě nebavilo volit, kterému z dětí dám přednost.

Každý den to bylo stejné. Než se dcera vzbudila, jela jsem za Vašíkem. Přebalit, nakojit, pomazlit, uspat a domů. Po obědě zase do nemocnice. Přebalit, nakrmit, vykoupat nebo cvičit, pomazlit, uspat a domů. Večer uspat dceru a zpět za Vašíkem. Přebalit, nakojit, pomazlit, uspat a domů.

Někdy se to nepovedlo a já musela před půlnocí odejít, i když Vašík ještě nespal. Plakal a já se cítila hrozně, že ho opouštím. Musela jsem ale domů, nachystat vše na další den (úklid, jídlo, nákupy, emaily…). Zkusit se trochu vyspat, najíst se. Tím, že máte nemocné dítě, se v životě druhých nic nemění. Stále očekávají, že budete fungovat – platit účty, dodržovat termíny… Naše problémy jednoduše jiné nezajímaly.

Pokud to bylo možné, vzala jsem Vašíka do kočárku, abychom nebyli stále v jedné místnosti. Když bylo hezky, jezdili jsme ve vnitrobloku nemocnice. To bylo pro Vašíka dost náročné – světlo, hluk, drncání. Častěji jsme jen našli chodbu, kde nebylo moc lidí a jezdili po hladké podlaze, kde nefoukal vítr a nesvítilo slunce. Dvacet minut bylo naše maximum. Vašík byl hodně světloplachý a pořád náchylný na teplotu.

Mezitím byly dceři tři roky. Oslavili jsme to skromně dopoledne doma, a já pak nastoupila na ROOM IN. Poslední stanice, než nás pustí domů. Byli jsme na pokoji s další maminkou, bez monitoringu sester. Cílem bylo postarat se o dítě samostatně bez pomoci zdravotního personálu. Přebalit, okoupat, cvičit, obléct, dát léky, měřit teplotu, hlídat dýchání, uspat, správně s miminkem manipulovat, a především nakrmit je.

Ani na ROOM IN to nebylo úplně bez komplikací. Ukázalo se, že maminka s miminkem, která tam byla s námi, má rotaviry. Jelikož se taky moc těšila domů, nikomu neřekla, že ona i její dítě už dva dny mají neustálé průjmy. Naštěstí jsme to nechytili. To by pro nás byla rázná stopka. Maminku přesunuli a my zůstali na pokoji sami.

Přípravy před odjezdem

Před propuštěním ještě proběhly poslední odběry krve, ultrazvuky, vyšetření zraku a sluchu. Vše vypadalo dobře. Vašík navzdory očekávání zvládal dýchat sám i při zátěži (procházka, cvičení, koupání). Játra, slezina, ledviny, srdce, střeva, vše se pomalu, ale jistě zlepšovalo. Jen vyšetření sluchu bylo neprůkazné. Opakovaně nešlo zjistit, zda Václav slyší. Sestry nás upozorňovaly na možnost, že může být hluchý. Já však věřila, že na můj hlas reaguje. O pár týdnů později se potvrdilo, že jsem měla pravdu.

V té době měl Vašík přes tři kila, měřil 49 cm. Konečně jsme se dostali na normální porodní váhu zdravých miminek. Vašíkovi vyndali výživovou sondu. Už se krmil sám, zvládl vypít kolem 50 ml mléka 8× denně. Po čtyřech dnech nás po nekonečných 129 dnech od porodu pustili domů. Vašík se narodil v dubnu, domů jsme šli v září. Byli jsem šťastní, že jsme spolu. Vašík byl konečně s námi a se svou sestřičkou doma.

Další informace najdete na Václavově stránkách: www.provaclava.cz; facebooku: proVáclava; nebo na instagramu: prováclava01. Podpořit jej můžete na jeho transparentním účtu 5484018073/0800.