Článek
První dítě
Půl roku poté, co se nám narodila dcera, jsem si uvědomila, že ve dvou to nezvládneme. Neměli jsme nikoho, kdo by nám s dcerou pomohl, chvíli ji pohlídal, vzal ji ven v kočárku. Moje rodina byla úplně mimo, manželova daleko se svými závazky (péče o příbuzného s Alzheimerem).
A dcera byla poměrně energeticky náročné dítě. Nebyla zdravá a rozhodně nebyla dítětem z reklamy, které krásně papká, spinká celou noc a samo si hraje. Oba jsme byli unavení, neměli jsme čas na nic, na sebe sama, jeden na druhého, vše jen dítě. A do toho práce. Stali se z nás spolubydlící, předávající si denní informace o stavu dítěte. Už ne manželé, milenci, přátelé.
dcera v inkubátoru
Hledání chůvy
Rozhodla jsem se najít chůvu. Agentury byly mimo naše možnosti, ať už finanční nebo časové. Nechtěli jsme, aby dcera byla víc s chůvou než s rodiči, můj plat by stěží pokryl náklady na hlídání. Nedávalo mi to smysl. Zaregistrovala jsem se na Hlídačky.cz, oslovila 42 chův, většina ani nereagovala, nebo nakonec nedorazila, popřípadě nedorazila podruhé. Tohle nebylo nic pro mě.
Na serveru Hlídacíbabičky.cz nám doporučili ověřenou paní, ze které se nakonec vyklubala odsouzená kuplířka, která vedla bordel ve Smečkách. Hledání jsem na čas vzdala. Nakonec se mi podařilo sehnat chůvu na inzerát, která byla ochotná nám večer dceru pohlídat.
web hlídací babička, který měl mít ověřené chůvy, a přesto mu uniklo trestní stíhání
Nárazové hlídání se nakonec ukázalo jako nereálné. Stanovili jsme si měsíc dopředu plán, které dny nám bude hlídat. Ustálilo se to jednou za 14 dnů. Finančně se to dalo zvládnout a my se měli na co těšit, že už zbývá jen pár dnů a my si odpočineme. Spolu. Dalo se naplánovat kino, večeře, procházka nebo jsme si zašli do čajovny odpočinout.
Předat dceru cizímu člověku pro mě bylo velmi náročné, dát někomu důvěru a nechat mu to nejcennější, co mám. První večer bez dcery jsem to nezvládla a s manželem se pohádala. Pak už to bylo snazší, a nakonec jsem se z domu těšila. Se synem to bylo malinko složitější.
web Hlídačky, přes který se nám nakonec podařilo sehnat chůvu pro první dítě
Vnitřní dilema aneb co Vašík vlastně potřebuje
Odejít od zdravého dítěte je jedna věc, ale co, když je dítě nemocné. Mohu od něj vůbec odejít? A měla bych? Opravdu to nezvládnu sama? Je to správné? Vždyť mě potřebuje. No, ale Vašík nejvíc potřebuje úplnou rodinu. Mámu, tátu a ségru. A to nejde, pokud zkolabuju, nebo zazdím manželství nebo dceru. Nejde věnovat se jen Vašíkovi. My jsme taky lidi.
Dcera mě potřebuje, manžel mě potřebuje a já se potřebuji taky. Musím být aspoň trochu vyspalá, najezená a zdravá. Tím, že jsem máma, jsem nepřišla o právo být člověk. Nejsem jen máma, pečovatelka, uklízečka, kuchařka, zahradník, opravář, taxikář a podobně. Pořád jsem to i já, ta, kterou si můj muž bral, když jsme ještě neměli děti. A tak začalo hledání. Kdo nám pomůže?
pomoc od státu nebo soukromých organizací, které nabízejí pečovatelskou/asistenční službu se nám nepodařilo sehnat
Bezplatná pomoc a pomoc od státu
Najít si osobního asistenta, nebo pečovatelskou službu v okruhu 30 kilometrů se ukázalo jako marná snaha. Pomoc dobrovolníků stran Charity nebo Center pro rodiny dlouhodobě nefungovala. Bylo to vyčerpávají a k ničemu. Napsala jsem si inzerát na facebookovou skupinu naší obce a sehnala skvělou babičku z vedlejší vesnice, která mě i Vašíkovi moc sedla.
Nepotřebuji „papír“, když jsem skvělý člověk
Dohodli jsme se na pravidelném hlídání jednou týdně na čtyři hodiny. Manžel byl v práci a já se mohla věnovat jen dceři. Boženka k nám dochází už několik měsíců. Vozí Vašíka v kočárku, čte si s ním na gauči knížky. Učí ho říkanky. Pomáhá mu v logopedii a jemné motorice, podporuje ho v pohybu. A taky zvládne to, co já nemohu. Naučit ho nebýt jen s mámou.
kdo si hraje nezlobí - pokud nejste Václav, ten lumpačí i na procházce v kočárku
Ze začátku jsem nemohla ani projít místností, ve které byli, aby Vašík nezačal brečet. Být s nimi ve stejné místnosti bylo zcela mimo, Vašík chtěl být jen se mnou. Postupně se Váša naučil, že s tetou je mu vlastně dobře. Plně se mu věnuje, nevaří u toho, neuklízí, je tu jen pro něj. Po pár měsících už můžu být s nimi v pokoji a dělat si svoje a Vašík si mě ani nevšimne. S chutí se s ní jde projít, a ještě mi zamává. Má ji vážně moc rád.
Rozvoj osobnosti pana Václava
Problém je, že i když nám Boženka moc pomáhá, je to pořád interakce jeden na jednoho. Vašík má tetu jen pro sebe. Chtěla jsem, aby zažil interakci ve skupině, se svými vrstevníky. Školka byla pro Vašíka zatím mimo. Jedna učitelka na 15 a víc dětí, to by zatím opravdu nešlo. A tak jsem začala pátrat, zda není místo, kde by se Vašíkovi líbilo, byl s dětmi a zároveň v bezpečí. A našla jsem. Dětské centrum Chocerady.
více o Dětském centru Chocerady v příštím článku
Další informace najdete na Václavově stránkách: www.provaclava.cz; facebooku: proVáclava; nebo na instagramu: prováclava01. Podpořit jej můžete na jeho transparentním účtu 5484018073/0800.
