Článek
Lidé se mě často ptají, jak to všechno zvládám. Většinou odpovím nějakou rádoby vtipnou průpovídkou jako že: „dobré drogy a hodně chlastu“ nebo „jde to samo, když máte skvělé děti.“ Někdy se jen usměji a skryju slzy, jindy neodpovím vůbec. Pravdou je, že už jsem dva roky na antidepresivech.
Když byl Vašík malý, bylo to s ním jako na houpačce, úspěch střídal pád. Teď mám pocit, že je to jako na houpačce se mnou. Na jedné straně jsem já, na druhé Vašík. Mě je podle toho, jak je jemu. Hrozný pocit. To, že se snažíte ovlivňovat druhého, a přitom on ovlivňuje vás.
Tak jak to zvládám? Nezvládám. Přežívám ze dne na den. Snažím si každý den užít to hezké. A většinou je toho celkem dost. Vašíkův smích, jeho radost z toho, že se mu něco povedlo, jeho lumpárny. Má dcera, zvířata, místo, kde žiju, to vše mi dodává sílu. Mám se dobře. Možná víc než dobře. Jen nedokážu najít čas na sebe a manžela.
Bez svého muže bych nezvládala nic. Nejen finančně, ale i emocionálně a fyzicky. Někdy se zhroutím a jsem úplně na dně. Hluboká deprese, beznaděj, únava. Naštěstí se z toho vždy rychle dostanu, stačí se vyspat. A manžel je právě ten, díky komu si tohle mohu dopřát. Večer mu odevzdám Vašíka a přebírám si ho až ráno. V noci se stará on. Uspává, krmí, řeší neustálé se probouzení apod. Ráno ho obleče, dá mu léky a jde pracovat.
Po předání Vašíka kolem šesté večer mám dvě hodiny volna s dcerou – učení, zábava, příprava na druhý den, uspání. No a pak od osmi do desíti vyřizuji maily, obepisuji nadace, spravuji Vašíkův facebook, nakupuji online, uklízím, vařím, starám se o zvířata, plánuji další den apod. Od desíti do půlnoci mám čas pro sebe.
Dříve to byl čas, kdy jsem si dala víno, nebo pivo a koukala na seriál. Bohužel se to zvrhlo, a já si dávala víno každý večer, což asi není úplně ok, ale zase jsem pak byla schopna usnout. Po nějakém čase mi došlo, že tohle ničení sebe sama nemůže skončit dobře. Opustila jsem alkohol a vrhla se na psaní. Noční můry byly za střízliva sice strašné, ale postupem času se to zlepšuje. Taky ze sebe mám lepší pocit, že dělám něco smysluplného.
můj pokoj, kde se večer zavřu a píšu a pracuji na počítači
Taky mi pomáhá Becky. Vždy mi dodá sílu, když se jdu projít zdejší přírodou. Vašíkovi jsem naplánovala terapie tak, abych mohla dojít s dcerou do školy a vychutnat si ranní procházku s Becky. Pobyt venku mi opravdu pomáhá. I díky Becky jsem s dětmi hodně na zahradě, v lese nebo na louce. Bez hluku aut a shonu všech lidí kolem.
Strašně moc mi pomohlo, že jsme se přestěhovali z Prahy. Lidé na vesnici jsou milejší, upřímnější, mají nás rádi a projevují o nás skutečný zájem. Je krásné jít ráno s dcerou do školy, a přitom mávat na projíždějící známé, kteří se na nás usmívají. Je to celkem rozdíl od vše hodnotící bezohledné věčně chvátající Prahy. Taky můžu nosit pohodlné oblečení, a nemusím se malovat. Prostě zde mohu být sama sebou a nemusím se přetvařovat.
miluji naši zahradu a zeleň všude kolem
Pro usnadnění každodenního fungování sdílíme s manželem týdenní plány na lednici. Do tabulky vždy týden dopředu zapisuji, kdo kdy kde bude – ať už jde o terapie, doktory, kroužky nebo návštěvu či služební cestu. Jednou za čtrnáct dnů nám chodí pomáhat paní s úklidem domu. Okna jsem sama nemyla už tři roky. Párkrát do měsíce chodíme pro obědy do školní nebo místní jídelny. Já nemusím vařit a děti mají pestrou stravu.
Hodně mi pomáhá stacionář, kam chodí Vašík třikrát týdně do školky. Jednou týdně na 3 hodiny chodí chůva, která Vašíka bere ven a pak si s ním doma hraje. Já jsem mezitím s dcerou na koních.
budova dětského centra Chocerady - centra komplexní péče
Denně ujdu mezi 12 až 18 tisíci kroky. Průměrně denně najezdím kolem 60 kilometrů autem. Než se narodil Vašík, neměla jsme ani 60 kilo, teď mám přes 70. Něco je ve svalech z věčného tahání, zvedání a přenášení Václava, za něco může alkohol a noční jídlo.
Nepiji kávu ani energy drinky. Nekouřím cigarety. Večer si dávám vodní dýmku. Teď už nepiji alkohol. Pravidelně se protahuji, abych předešla bolesti zad. Stejně musím chodit aspoň jednou měsíčně na masáž. S dcerou si dopřáváme co 6 týdnů společnou manikúru a pedikúru. Aspoň trochu se o sebe snažím starat, i když před Vašíkem jsem měla dlouhé vlasy a každým rokem jsou kratší a kratší. Jednak mi je trhá, ale taky na to jednoduše nemám čas.
Veškeré terapie, lázně, školku, doktory, do toho dceřiny kroužky a rehabilitace, to vše musím plánovat až půl roku dopředu, abychom to všechno časově zvládli. Pořád neumím být na dvou místech najednou. Musím dbát i na to, že mám dvě děti, nejen Vašíka. Chce to trpělivost a výdrž. Nemám univerzální radu. Den za dnem, malými krůčky vpřed.
Další informace najdete na Václavově stránkách: www.provaclava.cz; facebooku: proVáclava; nebo na instagramu: prováclava01. Podpořit jej můžete na jeho transparentním účtu 5484018073/0800.
